Cargo kulty: Hloupé pověry, či něco víc?

Brian Dunning

Publikováno: 4. února 2016

Na planetě 4 systému 892 byl zrovna nádherný den, když se Kirk, Spock a McCoy zmaterializovali. McCoy se rozhlédl a vyslovil nahlas myšlenku, jakou už někdy mělo hodně lidí: „Aspoň jednou bych si přál, kdybych mohl přistát někde a mohl říct: ‚Pohleďte, já jsem archanděl Gabriel.‘“ Zní to jako dobrý vtip, ale zkusme ho na chvilku vzít vážně. Jak se postavy vyjádřily v další epizodě, když se setkali s téměř božskou bytostí:

„Prostým pasáčkům ovcí ze starověkého Řecka by podobné bytosti museli připadat jako bohové… Zejména, pokud by disponovaly značnou energií a mocí měnit svou podobu. Vpravdě by ani za nic jiného být považovány ani nemohly.“

A nyní vezmeme tyto odkazy na Star Trek a podíváme se, jak by se uplatnily ve skutečném světě, v nějakém civilizačně velmi kontrastním prostředí, např. jak by to dopadlo, když konfrontujeme domorodce z jižního Tichomoří s moderními návštěvníky? V některých případech to skončilo jedním velmi pozoruhodným fenoménem známým jako „cargo kulty“.

Pokud jste už o cargo kultech někdy slyšeli – hodně lidí ne –, tak to bylo nejspíš něco takového: Za druhé světové války v Tichomoří se Spojenci vylodili na mnoha ostrovech, přivezli s sebou jídlo, léky, jeepy, letadla, elektřinu, chlazení potravin a všechny ty další zázraky moderního života, které místní domorodci nikdy předtím nespatřili. Válka však skončila, Spojenci se vrátili domů a po sobě toho moc nezanechali. Domorodci pak dokonale demonstrovali třetí zákon Arthura C. Clarka, že „jakákoliv dostatečně pokročilá technologie je nerozlišitelná od magie“, a došli k názoru, že nenadálý blahobyt musel být určitě darem bohů. A rozhodně chtěli, aby se náklad se zbožím (tedy cargo) zase vrátil, a udělali tedy, co z pohledu logiky doby kamenné považovali za rozumné: napodobit podmínky, za jakých sem bohové se svým cargem přišli. Vykáceli v džungli rovné plochy, aby připomínaly přistávací plochy pro letadla. Nosili části uniforem, které zbyly po spojeneckých vojácích a dokonce si z bambusu udělali „pušky“ a napodobovali vojenské pochody. Ale vždy přitom bedlivě pozorovali oblohu s nadějí, že bohové ocení jejich snahu a co nevidět jim pošlou další cargo.

Na některých ostrovech, zvláště Nových Hebridech (dnešní Vanuatu), jsou tito bohové zosobnění jako John Frum – apokryfní americký voják, alespoň podle nejrozšířenější verze příběhu. Johna Fruma symbolizuje červený kříž, nejspíše ten, který byl za války namalován na stranách ambulancí. Až do dnešního dne se přeživší jádro kultu Johna Fruma obléká do napodobenin uniforem z druhé světové války, slaví 15. únor jako den Johna Fruma a shromažďuje se na otevřeném prostranství zdobeném červeným křížem a americkou vlajkou. Podle pověsti se v tento den John Frum jednou vrátí a přiveze s sebou spoustu zboží z moderního světa. Neboli podle slov jednoho vesnického předáka:

„John slíbil, že pokud se k němu budeme modlit, přinese nám plná letadla a lodě se zbožím. Rádia, televize, náklaďáky, rybářské čluny, hodinky, ledničky, léky, coca colu a spoustu dalších báječných věcí.“

Příběh Johna Fruma se někdy nesprávně ztotožňuje s Tomem Navym. Tom Navy byl nejspíše skutečný člověk, patrně Tom Beatty z Mississippi, který za druhé světové války na Nových Hebridech sloužil jako příslušník amerického námořnictva a misionář. Tom Navy je spíše uctívaná historická postava spojovaná s mírem a službou, zatímco John Frum je považován za skutečného mesiáše, který přinese bohatství a prosperitu.

Populární verze příběhu o Johnu Frumovi se může zdát trošku roztodivnou. Poněkud zjednodušuje a pokřivuje skutečné motivace a příčiny toho, co se skutečně stalo. Cargo kult Johna Fruma má totiž hlubší kořeny, které sahají až do 18. století, tedy dávno před druhou světovou válku nebo americké vojáky v Tichomoří. V té doby byly Nové Hebridy neobvyklým typem kolonie – kondominiem, tedy území společně spravovaným dvěma mocnostmi, Velkou Británií a Francií. Mezi prvními evropskými osadníky na ostrovech byly presbyteriánští misionáři ze Skotska, kteří s nelibostí pozorovali nevázaný životní styl místních domorodců. Někdy kolem roku 1900 na ostrově Tanna, kde žádná pevná koloniální vláda v té době nebyla, misionáři zavedli svůj vlastní zákoník (Tanna Law), který se vztahoval i na domorodce. Mnoho tradičních praktik bylo zakázáno, včetně rituálních tanců, polygamie, cizoložství nebo vulgárních nadávek; domorodci se také museli účastnit sabatu. Avšak největší dopad měl zákaz tradičního pití kavy (z pepřovníku opojného). Kdo porušil tyto zákazy, byl misionáři odsouzen k nuceným pracím.

Byla to populace, která zoufale potřebovala svého zachránce, spasitele – když se najednou ve 30. letech 20. století objevil John Frum. Podle soudobých zdrojů byl John Frum domorodec jménem Manehivi, který chodil v západním oblečení, a teprve až později z něho příběh udělal amerického vojáka. John Frum propagoval nový životní styl, který sliboval dvě neslučitelné věci: pokud ho lidé budou následovat, tak se budou moci se vrátit ke svým tradicím, ale také se jim dostane odměny v podobě materiálních věcí, které měli misionáři. A většina ostrovních obyvatel na tyto myšlenky slyšela; mnohem početnější domorodci záhy začali misionáře ignorovat a zajímat se o svou dřívější svobodu. Poté zasáhly koloniální úřady a několik vůdců domorodého hnutí, včetně několika náčelníků, bylo v roce 1941 zatčeno a uvězněno. Tím se do situace dostal nový a velice mocný prvek – mučednictví.

A pak se stalo něco neobyčejného – na Tichomoří se snesla druhá světová válka. Nové Hebridy byly zaplaveny lidmi ze Západu. Pro domorodce to znamenalo zahrnutí jídlem, coca colou a také penězi. Mnozí ostrované se dali najmout jako dělníci, za což dostávali relativně slušný plat. Místní lidé žili blahobytně, byli materiálně zajištěni a přitom požívali svých tradičních svobod: slib Johna Fruma se tak jako zázrakem vyplnil.

Je tedy jasné, že hnutí Johna Fruma je mnohem více, než jen hloupou pověrou, že když z bambusu postavíte cosi připomínajícího přístaviště, najednou do něj budou proudit plné nákladní lodě. Takhle jsou cargo kulty nejčastěji vykreslované, ale obrázek to není spravedlivý. Ostrované zažívali skutečný útlak, když najednou se objevil muž, který jim slíbil svobodu a svůj slib věru splnil. To, že skutečně došlo k naplnění proroctví, i když se spíše jednalo o souhru šťastných náhod, je ovšem větší úspěch, než jakým se může pochlubit většina jiných náboženství. A tak dává do jisté míry smysl, že i dnes členové hnutí Johna Fruma vzhlížení k moři či obloze v očekávání odměny. Jak jeden dnešní náčelník vysvětluje:

„John byl oblečený celý v bílém, jako američtí námořníci, a tehdy jsme také poznali, že John je Američan. John slíbil, že až válka skončí, vrátí se k nám na Tannu s loděmi a letadly a přinese nám tolik zboží, jako měli Američané v Port Vila.“

Historikové dodnes příliš nepokročili v pátrání po původu jména John Frum. Podle jedné teorie je „frum“ pidžinská zkomolenina slova „broom“ (koště), tedy ve spojitosti s „vymetením“ bělochů z ostrova. Je také možné, že jeho skutečný nositel měl německé jméno Fromme nebo Frumm, a Manehivi si toto jméno osvojil. Další možností je jednoduše zkrácenina z „John from America“ (John z Ameriky).

Cargo kultů existovala celá řada a ne všechny měly počátek v druhé světové válce. Jeden z prvních známých cargo kultů se vynořil na madangském pobřeží v Papui-Nové Guineji, když tam v 70. letech 19. století nějakou dobu pobyl ruský antropolog a objevitel Nikolaj Miklucho-Maklaj a se sebou domorodcům přivezl darem textil a nástroje z oceli. O sto let později se na ostrově Nový Hanover zformovala jiná skupina, která věřila, že když prohlásí za svého krále amerického prezidenta Lyndona Johnsona, on přijede a s sebou přiveze zboží. Kultisté se vzbouřili proti místní australské vládě, ustanovili vlastní vládu a dali dohromady rozpočet, načež Spojeným státům nabídli, že Lyndona Johnsona odkoupí za 1000 amerických dolarů. Jejich cena snad byla hodně naivní, ale jenom si představte, co by se stalo, kdyby Johnson na nabídku kývl: jejich plán by překonal jejich nejdivočejší očekávání.

Smísení křesťanství s domorodými pověrami někdy způsobilo kuriózní problémy. Během druhé světové války dělalo některým Australanům v Papui-Nové Guineji starosti, jak místní do svých cargo-kultických představ zahrnuli Ježíše Krista. Australané najali vzdělaného místního úředníka jménem Yali, který měl dobré vztahy s misionáři, aby objížděl zemi a snažil potlačit mytologii cargo kultů. Po válce byl Yali odměněn cestou do Austrálie, kde však spatřil věci, které jím hluboce otřásly a vyvolaly v něm pochybnosti o tom, co dělal v předchozích letech. Tím první bylo nepoměrné bohatství Australanů v porovnání s Papuánci. Další byla výstava posvátných relikvií z Nové Guineje v Queenslandském muzeu, která v Yalim vyvolala přesvědčení, že je Australané ukradli a díky nim také tak zbohatli. A třetí, snad nejdůležitější, bylo setkání s evoluční teorií. Yali získal dojem, že misionáři, kteří pochopitelně prosazovali příběh o Adamovi a Evě, mu tak celou dobu lhali. Yali posléze došel k závěru, že oddělení cargo kultů a křesťanství bylo správné, ale že stál celou dobu na špatné straně.

A tak zatímco se cargo kulty se na první pohled zdají jako soubor primitivních představ z doby kamenné, ve skutečnosti nejsou úplně iracionální. Jsou bezesporu naivní a stojí na naprostém nepochopení vzájemných příčin a vztahů, ale abychom byli k jejich vyznavačům spravedliví, dělají, co mohou, aby dali nějaký smysl tomu, co dělají. Tato představa své vyznavače zcela očividně zrazuje v tom, že nahrazuje potřebu pracovat pro dosažení svých cílů a místo toho káže, že pro to stačí víra. A to je lekce, nad kterou by se měli zamyslet někteří věřící lidé, ale měli by jí věnovat pozornost i misionáři a sociální pracovníci. Místo abychom se shovívavě usmívali nad jejich legračním náboženstvím nebo se ho snažili nahradit jiným, měli bychom jim poskytnout nástroje a prostředky k tomu, aby si mohli vybudovat svou vlastní společnost, své vlastní bohatství – své vlastní cargo.

Zdroj

Původní článek „Cargo Cults“ Briana Dunninga naleznete na stránkách Skeptoid.com.

Autor

Brian Andrew Dunning (*1965) je americký spisovatel a producent. Je autorem pěti knih, které se zaměřují na vědecký skepticismus. Od roku 2006 provozuje podcastový týdeník Skeptoid: Critical Analysis of Pop Phenomena, kde se zaměřuje na kritiku městských legend a pseudovědy, kterým se údajně dostává značné podpory ze strany masových médií. Žije v Laguna Niguel ve státě Kaliforie.