Kam zmizeli „bohabojní“?

Alf Thomas Kraabel

Publikováno: 24. března 2019

Nikdy nejde dost dobře dopředu odhadnout, co se stane, když jedna náboženská tradice přijde do styku s druhou. První problém nastane, když se na problematiku pokusíme nahlédnout optikou jedné nebo druhé strany; alespoň my na Západě obyčejně nemáme paradigma, kterým bychom mohli obě tradice posoudit spravedlivě rovným dílem.

Zabýváme-li se případy ze starověkého světa, začnou se dále kupit další nesnáze. Nejenže prameny bývají často neúplné, ale na překážku jsou i naše vlastní předsudky a očekávání, které mnohdy mohou pokřivit náš obraz starověkých tradic a následně i důsledky jejich vzájemného prolínání. V této studii společně zblízka jeden takový případ prozkoumáme.

Již řadu let před sebou máme obrázek lidí, kteří ztělesňovali průnik židovského náboženství a řecko-římské zbožnosti – tzv. „bohabojných“. V roce 1962 Paulyho encyklopedie (Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft) vymezila dělící čáru mezi bohabojnými a židovskými konvertity (proselyty). Především bohabojných bylo víc: „namnoze navštěvují synagogální bohoslužby, jsou v biblickém významu monoteisty a dodržují některá ustanovení Zákona, leč nepřistoupili na obřízku a tím i plnou konverzi. Říká se jim […] sebomenoi, či fobumenoi ton theon“. Vydání Encyclopedie Judaiky z roku 1971 uvádí, že „v diaspoře počet sebomenoi – nekonvertovaných pohanských ctitelů – vytrvale rostl a v prvním století jich už mohly být miliony“.

Michael Avi-Jona bohabojné popisuje jako početnou skupinu pohanských obyvatel římské říše, „kteří s židovstvím sympatizovali, i když většina nedokázala strávit plný rozsah Mojžíšova zákona […] vyskytovali se v  Itálii i v samotném Římě […]. Často pocházeli z lépe situovaných kruhů a už jen svou přítomnosti v očích Římanů posilovali židovský vliv“.

David Flusser v roce 1976 napsal, že existence bohabojných svědčí o tom, že se helénistické židovství málem stalo světovým náboženstvím. Martin Hengel s Flusserem souhlasí ohledně počtu a vlivu bohabojných, ale dospívá k jinému závěru: „vysoký počet takových lidí stojících jednou nohou v židovství a druhou v pohanství […] poukazuje na závažné dilema, které zmítalo starověkým židovstvím v novozákonním období. Židovství se nedokázalo od svých etnických kořenů zcela oprostit a muselo neustále činit nějaké kompromisy, které ale nebyly dlouhodobě udržitelné“.

Hengelova narážka na Nový zákon není zcela nemístná, protože nejznámějším bohabojným byl římský centurion Cornelius zmíněný v desáté kapitole Skutků apoštolských, který se nakonec stal křesťanem. Právě Skutky apoštolské vždy poskytovaly autoritativní obrázek toho, jak bohabojný vypadal; výše zmínění autoři se opírají o jedenáct veršů ze Sk: 10:2, 22 a 35; 13:16, 26 (kde se operuje pojmy fobumenos/fobumenoi), 43 a 50; 16:14; 17:4 a 17; a 18:7 (které používají nějakou variantu termínu sebomenos/sebomenoi). Ve zbytku Nového zákona žádné další přímé zmínky nenajdeme.

V tradiční rekonstrukci historické situace se bohabojní vyznačují následujícími charakteristikami:

  1. jsou to pohané se zájmem o židovské náboženství,
  2. vyskytují se v diasporních synagogách, od Malé Asie až po Řím,
  3. z jejich řad pocházel velký počet prvních křesťanů, proto jsou zajímaví pro studium Nového zákona a raně křesťanské církve.

Doklady pro tento obrázek bohabojných nám z největší části poskytují literární prameny – zvláště Skutky apoštolské, dále ojedinělé zmínky v antické literatuře a nakonec řecké a latinské nápisy. Nejčastější terminologii čerpáme z Lukáše, autora Lukášova evangelia i Skutků apoštolských, který používá oba pojmy: fobumenossebomenos. Dále existuje ještě pojem theosebés, o kterém se předpokládá, že jde o variantu termínu sebomenos – jde o přídavné jméno, které se v Novém zákoně objevuje pouze jedinkrát, v Janově evangeliu 9:31.

Historicky se prosazoval názor, že literární prameny, které obsahují zmíněné pojmy (nebo jejich latinské ekvivalenty), je používají v technickém slova smyslu – bojící se Boha. Teprve později se začala zohledňovat rabínská literatura zabývající se problematikou konverze, proselytů a sympatizantů, a tím se dotvořil celkový obrázek, se kterým se ztotožnila většina badatelů z kontinentální Evropy a také část britských vědců.

Ve světle archeologie

Po druhé světové válce se významným zdrojem informací stává archeologie. V roce 1961 byla v římském přístavu Ostia objevena dobře zachovalá starověká synagoga; podobný nález byl učiněn i o rok později v Sardách v západní části Malé Asie. Byl zpracován a vydán značný počet židovských nápisů, papyrů a artefaktů; studovány jsou i antické židovské komunity v Dura Európos na východě říše, dále v severní Africe, Alexandrii, Stobi v dnešní Makedonii nebo Římě.

V dnešní době máme k dispozici dostatek informací, abychom čistě na základě archeologických poznatků mohli celkem detailně rekonstruovat život židovské diaspory.

Archeologie nám obzory značně rozšířila; v dřívějších rekonstrukcích života antického židovstva byly archeologické údaje velmi omezené a historikové a exegeti byli odkázáni víceméně jen na literární prameny, často rabínské. Problém je, že přímá souvislost mezi rabínskou literaturou a západní židovskou diasporou je pochybná a mezery bylo třeba doplňovat jinými zdroji. Tím spíše je cenný přísun archeologických dat, protože pocházejí ze stejného období jako rabínská literatura, ale navíc přímo z míst, kde se diasporní komunity nacházely. Další výhoda je, že archeologické nálezy pocházejí od Židů samotných a nikoliv od pohanských prostředníků jako v případě literatury – přehledně toto téma v roce 1974 zpracoval Menachem Stern, který prokázal, jak neúplný a pokřivený obraz od pozorovatelů zvenčí může být. A jak si ještě ukážeme, pro studium diasporního židovstva jsou značně problematické i raně křesťanské texty (zejm. Skutky apoštolské).

Archeologické údaje, z nichž čerpám, pocházejí ze šesti nalezených diasporních synagog; seřazených od východu na západ a s přibližnou dobou existence:

Datace je přibližná s výjimkou těch, o kterých víme, že tehdy byla města zničena (Dura Európos v roce 256 a Sardy v roce 616). Budovy v Sardách a Dura Európos během historie prošly řadou rekonstrukcí a stavebních úprav. Původní synagogy ve Stobi a Ostii byly zbourány a na jejich místě vyrostly jiné budovy.

Samozřejmě mnohem více materiálu o diasporním židovstvu poskytují náhodné epitafy, papyry či šperky, ale mějme na paměti, že bohabojní jsou spojeni se synagogami, organizovanými komunitami diasporních Židů. Tvořili početné skupiny lidí v samém srdci judaismu a nešlo tedy o izolované jednotlivce kdesi na okraji. Pokud je tedy někde můžeme najít s pomocí archeologie, pak jedině ve spojitosti s objevenými zbytky budov.

Prohlédl jsem nálezy ze zmíněných šesti nalezených synagog a přilehlých míst a rád bych laskavého čtenáře odkázal na svůj další článek „The Diaspora Synagogue: Archaeological and Epigraphic Evidence since Sukenik“ (1979), který vyšel v časopise Aufstieg und Niedergang der romischen Welt a kde představuji podrobnosti. Na tomto místě jen krátce shrnu závěry z něj:

  1. Žádný synagogální nápis – a že jich je přes stovku – neobsahuje slovo fobumenos nebo sebomenos. Slovo theosebés se objevuje asi tak desetkrát, ale vždy jako přívlastek označující jiné Židy, obyčejně mecenáše. Bohabojní, i přes všechen zájem o židovské náboženství, nejsou Židé.
  2. Žádné další nápisy z budov neprozrazují přítomnost nekonvertovaných, byť zainteresovaných pohanů. Kdybychom se chtěli spoléhat jen na synagogální nápisy, pak by se dalo konstatovat, že bohabojní jsou mýtus.
  3. Symbolika se zaměřovala čistě na členy židovského společenství a nesnažila se cílit nebo něco sdělovat pozorovatelům zvenčí. V tomto nejzřetelnější jsou nálezy z Dura Európos, ale i ty ostatní zanechávají velmi obdobný dojem.
  4. Je třeba brát v potaz funkce, které synagogy plnily. Synagoga byla středobodem duchovního a společenského života židovské obce a byla ve městě nejspíše jedinou budovou, kterou obec vlastnila. Diasporní Židé si proto synagogy cenili mnohem více než palestinské židovstvo a není vůbec náhoda, že dominantami čtyř ze šesti našich synagog byla svatá schrána na Tóru (aron ha-kodeš), podtrhující jejich význam jakožto srdce židovské obce.
  5. Ačkoliv informace ze Skutků apoštolských naznačují opak, kontakty s křesťany byly zřejmě řídké. Z materiálních nálezů vyplývá, že okolní svět diasporních Židů byl z mnohem větší části pohanský než křesťanský. Ve 3. století byla synagoga v Dura Európos mnohem rozvinutější než zdejší křesťanský svatostánek. Ve Stobi synagogu nahradil kostel, ale dříve než v 5. století k tomu nedošlo a ještě předtím ve Stobi vyrostly dvě jiné synagogy. V Sardách jsme nenašli jediný archeologický doklad, že by křesťanství mělo na zdejší Židy vůbec jakýkoliv dopad.

Abychom to ještě jednou shrnuli: mezi synagogálními nápisy nenacházíme slova, kterými se bohabojní typicky označují. V odkrytých ruinách ani mezi artefakty jsme nenašli nic, co by nasvědčovalo přítomnosti pohanské frakce uvnitř diasporní židovské komunity, a nic ani náznakem nenaznačuje, že by se Židé aktivně snažili své pohanské sousedy obracet ke své víře.

Pokud by Židé jistý počet pohanských sympatizantů mezi sebe přijali, ve vykopávkách by se to někde mělo projevit – leč až dosud jsme vždycky vyšli naprázdno.

Zpět k literárním pramenům

Nevalné výsledky archeologického výzkumu nás přivádí k novému přezkoumání starších literárních dokladů. Brzy je zřejmé, že klíčovým textem jsou Skutky apoštolské, na němž jsou založeny ty nejživější popisy bohabojných a bez něj bychom dokonce neznali ani samotný název „bohabojní“. Ostatní literární doklady – epigrafy, klasická a rabínská literatura – bývají obvykle prokládány či vysvětlovány s pomocí Skutků apoštolských.

Nedávné studie se zaměřily, do jaké míry jsou Skutky apoštolské literární kompozicí – či spíše teologií v podobě narativu – a do jaké historickým záznamem. Lukášovým záměrem je čtenářům předat poučný příběh o počátcích křesťanské církve. Jeho revisionistický náhled na Pavla je nejlepším známým příkladem tohoto elementu: ani pavlovská teologie ani chronologie jeho misijního působení, tak jak je najdeme vykreslené ve Skutcích, nesedí s obsahem Pavlových vlastních epištol.

Novozákonní kritika přišla se spoustou dalších příkladů, kdy se Lukáš odchyluje od svých zdrojů a příběh upravuje podle sebe. Lukáš je vypravěč a přitom až po příliš dlouhou dobu byl považován za historika v moderním slova smyslu. Výsledkem je nutně pokřivený obrázek náboženské situace prvního století. Lukášova kreativita, ač nikoliv špatně míněná, pro nás ale znamená, že při manipulaci se Skutky jako s historickým materiálem musíme být extra opatrní, zvláště nejsou-li konkrétní údaje podpořeny jiným nezávislým zdrojem.

Postavíme-li závěry literárních kritiků proti archeologickým údajům, objasní se nám funkce některých významných prvků ze Skutků:

  1. Motiv „misionáře kázajícího v diasporních synagogách“. Slovo „synagoga“ se ve Skutcích objevuje převážně v souvislosti s místy, kde křesťanská misie v diaspoře začíná; až na jedinou výjimku (Apollos, Sk 18:26) je Pavel synagogálním řečníkem. Po svém obrácení (9:1–19) to první, co udělá (coby „apoštol pohanů“), je že začne kázat v synagoze (9:20). Zarážející na tom je, že termín synagoga se v Pavlových epištolách neobjevuje ani jednou. Lukášův směr je jasný: cesta křesťanství k pohanům vede skrze Židy.
  2. Bohabojný setník Cornelius, jehož příběh obsahují kapitoly 10 a 11, je prvním bohabojným, kterého ve Skutcích nalezneme. Cornelius není jen tak nějaký pohan, ale římský občan a důstojník římské armády. Stále (dia pantos) se modlil k Bohu. Byl zbožný a jeho vojenský pobočník byl zrovna takový. Cornelius byl s Židy zadobře. Nejpozoruhodnější je, že k jeho obrácení došlo díky přímému zjevení od Boha a trojímu zjevení Petrovi. Příběhu je ve Skutcích zasvěcena kapitola a půl a žádnému jinému bohabojnému už se tolik pozornosti dále nedostane. Jen dva jsou alespoň jmenování: Justus (18:7) a obchodnice s purpurem Lydie (16:14). Avšak Cornelius slouží jako archetyp – jeho postava bohabojné definuje. Když po desáté kapitole na scénu přijdou bohabojní, už o nich víme, jsou jako Cornelius. Lukášovský vzorec se tak upevňuje: cesta k pohanům skrze Židy taktéž vedla přes tertium quid – bohabojné.
  3. Programové zřeknutí se Židů. Když se Pavel obrátil ke křesťanství a stal se misionářem, okamžitě započal s prací v synagogách. Poté Corneliův příběh jeho dílo legitimizuje skrze Petra. Ale téměř okamžitě se objeví potíže a způsobí je diasporní Židé. Lukášův Pavel je třikrát dotlačen se programově a formálně zřeknout Židů a obrátit své úsilí k pohanům. Tato tři prohlášení se odehrávají ve velkých centrech pohanského světa, zeměpisně od východu na západ: 13:46 v Malé Asii, 18:6 v Řecku a 28:28 v Římě. První zřeknutí se odehrává v synagoze v pisidijské Antiochii před zástupem Židů a bohabojných. Definitivní rozchod s diasporním židovstvem se odehrává v Efesu (19:9), když se Pavel stáhl ze synagogy a přešel do pohanské instituce – školy (scholé). Avšak tento rozchod je předestřen při druhém zřeknutí, které se odehrálo v Korintu (18:6), po kterém ihned následuje poslední zmínka o bohabojných ve Skutcích (18:7). Následuje devět dalších kapitol, kdy neslyšíme o bohabojných, ani nikdo nevstoupí do synagogy. Třetí formální zřeknutí se Židů nastane v 28:28 a dva verše poté Skutky končí.
  4. „Kam se poděli bohabojní“. Když Pavel opouští synagogu, bohabojní mizejí docela. Po událostech popsaných v 19:9 Pavel strávil vždy dva roky v Efesu, Caesareji (že by u Cornelia?) a v Římě, ale bohabojní už se neobjevují, protože víra se šíří mezi pohany. Není vůbec náhodou, že po 18:7 se už o bohabojných nedočítáme a po 19:8 ani nic o chození do synagog – tyto dva motivy jdou ruku v ruce a po 19:9 Pavel už nepotřebuje ani jeden. Bohabojní se na scéně objevují podle potřeby, a když už pro Lukášovo líčení nejsou zapotřebí, víc je nezmiňuje. Skutky apoštolské nemohou býti brány jako důkaz existence takových skupin uvnitř synagogy. Že se tyto postavy pro pozdější církev stali tolik významné Lukášovu vypravěčskému umu jistě slouží ke cti, ale Pavlovy vlastní epištoly i archeologické nálezy nad jejich existenci staví velký otazník.

Když už ale vznáším pochybnosti nad historickou hodnotou této části Skutků apoštolských, cítím jako svojí povinnost říci, co důležitějšího Lukáš tímto motivem sledoval.

Podle mého názoru se svými narážkami na synagogu a bohabojné snažil sdělit dobrou i špatnou zprávu. Tou špatnou zprávou bylo, že většina Židů v Palestině i diaspoře křesťanskou zvěstí opovrhla, a to navzdory opakovaným snahám křesťanských misionářů. Toto sdělení je částí pointy třech zřeknutí se Židů v 13:46, 18:6 a 28:28 spolu s odkazy na Starý zákon. Lukáš dospěl k závěru, že už se nedá čekat, že by se Židé ještě v nějakém významnějším počtu obrátili ke křesťanství. Dobrou zprávu symbolizovali bohabojní, pohané, kterým židovství učarovalo ještě předtím, než se na scéně objevilo křesťanství. Díky úsilí Petra a zvláště Pavla tito lidé konvertovali v mnohem hojnějším počtu. Křesťanství se stávalo stále více pohanským fenoménem; zaměření misie na pohany bylo ospravedlněno existencí bohabojných, kteří byli živým důkazem toho, že obracení pohanů k židovství bylo možné a dělo se.

Bohabojní tak pro Lukáše ztělesňují symbol, jak křesťanství mohlo do sebe legitimním způsobem vstřebat pohanský živel, aniž by zpřetrhalo pouta ke svým židovským/starozákonním kořenům. Židovská misijní činnost k pohanům a existence vrstvy bohabojných představují dostatečný precedens pro křesťanskou misii k pohanům, kterou raná církev poté provedla v daleko větší míře a s daleko větším úspěchem, než jaký se kdy povedl Židům. Jakmile Lukáš tuto pointu čtenáři vyjádřil, už bohabojné nepotřeboval a víc se o nich nešíří. A víc je pro své účely nepotřebovaly ani další novozákonní texty či jiná starověká díla.

Bohabojní – existovali vůbec?

Snad se nedá stoprocentně prokázat, že žádná vrstva bohabojných navázaných na starověké židovství nikdy neexistovala. Hypotézou této studie spíše je, že přinejmenším v římské diaspoře jsou důkazy o existenci této skupiny pohanů, jež se tradičně předpokládá na základě dojmů ze sekundární literatury, v současnosti nepřesvědčivé.

Nové důkazy, které by tuto hypotézu vyvrátily, by musely být vskutku převratné. Jeden zřetelný nápis obsahující lukášovský termín fobumenos či sebomenos by jistě pomohl, ale sám o sobě by nestačil; nanejvýš by prokázal existenci bohabojných v této konkrétní židovské obci.

Srovnejme s tím případ křesťanských gnostiků. I to je záhadná skupina a i přes značný počet starověkých zpráv se jejich sociální zařazení, či jakých forem nabývala jejich zbožnost, dá těžko určit. Podle vlastních slov, a snad i vlastní volbou, byli malou odnoží v rámci křesťanství v prvním a druhém století, které samo v této době bylo nepočetné. Některé zdroje, např. Encyclopedia Judaica, uvádí, že populace bohabojných musela být větší než křesťanských gnostiků. Pokud by bohabojní byli co do počtu srovnatelní s křesťanskými gnostiky, tak alespoň mně se nezdá nerozumné očekávat pro ně přibližně stejný objem dokladů, jako jsme měli pro existenci křesťanských gnostiků v době před objevením knihovny z Nag Hammádí.

Z hypotézy této studie vyplývají závažné důsledky pro dějiny křesťanství i judaismu.

Důsledky pro dějiny křesťanství

  1. Propast mezi palestinským a diasporním židokřesťanstvím se staršími badateli přeceňovala, alespoň pokud jde o první století. Jednotlivé komunity nežily ve vakuu bez vzájemného kontaktu; cestování mezi Palestinou a ostatními částmi římské říše nebylo zas tak složité. Křesťanství se tak mohlo do diaspory dostat přímo díky židokřesťanským misionářům a nebylo třeba prostředníků v podobě bohabojných.
  2. Podíl bývalých Židů v křesťanské církvi v prvním a druhém století mohl být i vyšší, než se obvykle předpokládalo. Židokřesťané ale ovládali náboženský jazyk židovské diaspory, protože čím dál více jich pocházelo z řad diaspory a nikoliv z Palestiny. První průnik křesťanství do pohanské sféry se tak spíše udál díky nim a méně díky křesťanům-bývalým pohanům.
  3. Skutky nám představují šíření křesťanství v přímočaré linii: Židé → bohabojní → křesťané. Jde ale o zjednodušení pro potřeby Lukášova příběhu. Křesťanství se spíše šířilo po několika liniích, které používaly různý náboženský „jazyk“ a které, jak dokládají Pavlovy epištoly, se mezi sebou dostávaly i do konfliktu.

Důsledky pro dějiny židovství

  1. Fenomén bohabojných se často využíval k demonstraci impotence židovství v řecko-římském období; neboli jak to nazval Martin Hengel, hrbení se k neustálým a v posledku neudržitelným kompromisům, aby si zajistilo místo v cizím prostředí. Ale novozákonní texty podobné selhání nenaznačují, pokud tedy pasážím o bohabojných dobře rozumíme.
  2. Když tento výklad Skutků apoštolských doplníme údaji z nových archeologických nálezů, vyjde nám, že židovské komunity kolem nalezených synagog v rámci diaspory nepůsobí cize anebo nepatřičně; netřeba předpokládat, že tam nikdy nebyly „tak úplně doma“. Ve Stobi byli Židé „doma“ po celé generace a postavili tam pro sebe několik synagog; věci se k horšímu změnily až v pozdní antice, kdy křesťanství zesílilo už příliš. Zkáza, která v polovině třetího století postihla synagogu v Dura Európos, zrovna tak dopadla i na pohanské budovy. Pro Ostii nemáme jednoznačné důkazy, ovšem nic nenaznačuje existenci ghetta či jinou formu vydělení. Nejlepší příklad židovské komunity integrované do pohanského prostředí nám nabízejí Sardy. Sardská komunita byla starobylá, generace zdejších Židů pocházely z řad rodilých Anatolanů, nikoliv uprchlíků, přistěhovalců či otroků z neklidných oblastí dále na východě. V sedmém století, kdy město i synagoga padly za oběť vpádu Peršanů, zde Židé žili takřka tisíc let, možná i více, a téměř od samého začátku s pohanskými vládci vycházeli dobře.
  3. Misijní činnost vycházející z těchto synagog mohla být mnohem méně rozsáhlá, než jak se dříve předpokládalo. Jedinou zmínku o „proselytovi“ (konvertitovi k židovství) v Novém zákoně kromě Skutků nalezneme v Mt 23:15: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ Polemika tohoto verše je zřejmá (nic obdobného se v paralelních textech v ostatních synoptických evangeliích neobjevuje); jelikož nemáme k dispozici žádné jiné doklady z římské diaspory, historické okolnosti se rekonstruovat nedají.
  4. V minulosti se bezesporu přeceňoval vliv jednoho segmentu starověkého „světo-židovství“ nad ostatními. Jakmile se diaspora na západě říše etablovala, téměř okamžitě si začala žít vlastním životem paralelně ke starším komunitám v Syropalestině a dále na východě. Každá utvářela vlastní lokální vztahy, měla vlastní společenskou organizaci a do jisté míry i svou vlastní teologii.
  5. Ale přitom to neznamená, že by členové těchto diasporních komunit snad byli méně židovští – svou verzi judaismu považovali za zcela ryzí – důkazní břemeno pak leží na těch, kteří by chtěli tvrdit něco jiného.

Zdroj

Původní článek „The Disappearance of the 'God-Fearers'“ Alfa Thomase Kraabela vyšel v časopise Numen.

Autor

Alf Thomas Kraabel (*1934–2016) byl americký badatel Nového zákona, raného křesťanství a klasických jazyků. Doktorát z Nového zákona a raně křesťanské literatury získal v roce 1968 na Harvard Divinity School. Jeho specialitou byl helénistický judaismus. V roce 1966 se podílel na vykopávkách starověké synagogy v Sardách v dnešním Turecku a výzkumu této synagogy věnoval velkou část své další kariéry. Profesně působil na University of Minnesota. V roce 2000 odešel do důchůdu a v roce 2016 podlehl parkinsonově chorobě.