První berberská válka

Frank E. Smitha

Publikováno: 8. května 2016

V době před válkou za nezávislost chránilo americké obchodní lodě na cestě mezi Amerikou a Evropou britské královské námořnictvo. V 70. letech 18. století, těsně před vypuknutím revoluce, celá jedna pětina objemu zahraničního obchodu amerických kolonií směřovala do Středomoří – což mohlo představovat kolem 100 obchodních lodí. Jeden britský námořník si postěžoval, že není jediného přístavu, kde by nepotkal Američana, jak se dohaduje s místními.

V těchto dobách ve Středomoří operovali arabsky mluvící piráti, kteří přepadávali lodě, kradli náklad a zajímali rukojmí, které propouštěli za výkupné nebo prodávali do otroctví. Své základny měli v dnešním Maroku, a dále v Tripolisu, Tunisu nebo Alžíru – oblasti formálně patřící osmanské říši, ve skutečnosti ale byly na sultánovi v Konstantinopoli vcelku nezávislé. Evropané tuto část Afriky nazývali Berberské pobřeží, podle berberského obyvatelstva, které zde žije.

Ti ze zajatců, kteří byli dostatečně bohatí, obyčejně získali svobodu záhy zpět po zaplacení výkupného. To se týkalo i bohatých žen, které zpravidla v zajetí nebyly znásilňovány ani jejich propuštění na svobodu protahováno. Peníze byly přednější. Ostatní zajatci však trpěli ve vězeních nebo se potulovali v ulicích měst s okovy na nohou. Britský historik Paul Johnson ve Zrození moderní doby píše:

„Ve snaze obrátit zajatce k islámu se často používalo mučení: západní námořníci tomu říkali ‚obrácení na Turky‘ […]. Většina hezčích žen, které nemohly počítat s tím, že za ně někdo zaplatí výkupné, byla provdána za muslimy nebo putovaly jako konkubíny do harémů.“

Evropa se proti pirátským útokům nebránila, snad to bylo kvůli tomu, že bohaté a mocné zas až tak neohrožovaly, ale i mezi elitami se našla menšina, kterou pirátství nenechávalo chladnou. Admirál Horatio Nelson napsal: „Vaří se ve mně krev, protože nemohu ztrestat piráty. Kdyby to naše země nepřipustila, nemohli by se na Středozemním moři ukázat.“

Když američtí osadníci vyhlásili nezávislost, přišli tím i o ochranu královského námořnictva. Ke konci války za nezávislost, jak napsal historik Michael Oren, „… byla většina amerických válečných lodí buď zajata, prodána, nebo potopena.“

Nové vzniklé Spojené státy byly těžko schopné bránit své i vlastní pobřeží. Francie sice slíbila, že nyní bude americké obchodní lodě, občany a zboží chránit její námořnictvo, ale Francouzi brzy ztratili zájem ve Středomoří chránit americké obchodníky, kteří de facto představovali konkurenci. Ponecháni Francouzi na holičkách, byli americké obchodní lodě snadnou kořistí pro arabské piráty ze severní Afriky.

Roku 1784 byla americká 300-tunová briga Betsy přepadena piráty s šavlemi v zubech a pistolemi za psem. Americkou posádku vzali do zajetí a její náklad ukradli. O dva měsíce později byly zajaty dvě další lodě. 21 amerických námořníků bylo spoutáno a provedeno městem před zraky jeho muslimských obyvatel až k vládci Alžíru Hassanovi, který je nazval křesťanskými psy a uvrhl je do žaláře, kde dostávali jen patnáct uncí chleba denně. Hassan si řekl o výkupné ve výši 60 000 amerických dolarů; pro takové jako Hassan a ti, kterým vládl, toto představovalo starý způsob obživy.

Americký velvyslanec ve Francii Thomas Jefferson si stěžoval, že zaplacení výkupného jen vyvolá další pirátské útoky. Americký kongres se rozhodl pro uplácení. Američané Alžířanům platili až jeden milion dolarů ročně po dobu patnácti let, až do roku 1800. To představovalo kolem 20 procent amerických příjmů (federální příjem v roce 1800 byl něco přes deset milionů dolarů).

Jefferson se ve Francii zeptal tripolského velvyslance, jakým právem Tripolis vynucuje peníze a bere lidi do otroctví. Podle Jeffersona mu velvyslanec odpověděl, že takové právo zkládají Zákony Proroka: v Koránu stojí, že všechny národy, které neuznaly jejich nadvládu, jsou hříšné a je tedy povinností muslimů s nimi válčit, kdekoliv je potkají a zotročit všechny, kteří padnou do zajetí – a každý muslim zabitý v bitvě má cestu do nebe jistou.

Vzápětí po Jeffersonově prezidentské inauguraci v roce 1801 přišel požadavek tripolského paši Júsufa al-Qarahmánlího na 225 000 dolarů. Jefferson odmítl. V květnu téhož roku paša vyhlásil Spojeným státům válku, sice ne formálně psaným dokumentem, ale tím, že nechal podříznout stožár s vlajkou před americkým konzulátem v Tripolisu. Po boku Tripolisu se do války brzy zapojilo také Maroko, Alžír a Tunis. Jefferson, navzdory opozici politických protivníků i členů vlastního kabinetu, se rozhodl jít proti vzdálenému Tripolisu do války. Vyslal do Středozemního moře několik fregat, i když prozatím bez formálního vyhlášení války americkým Kongresem.

Do Středomoří bylo vysláno osm amerických lodí a během roku 1803 Američané blokovali severoafrické přístavy a útočily na pirátské lodě. V roce 1804 padla do zajetí USS Philadephia, když najela na mělčinu při hlídání tropického přístavu. Americkým námořníkům se, pod palbou tripolských pobřežních baterií i námořnictva, nepodařilo Philadelphii dostat zpět na vodu. Loď, celá posádka včetně důstojníků a kapitána, byla zajata a držena jako rukojmí. V průběhu roku pak Američané s Araby vybojovali několik nerozhodných bitev.

Bod obratu v celém konfliktu přišel v roce 1805 po bitvě u Derny. Na americké straně stála jednotka složená z 54 vojáků a mariňáků a zhruba 400 arabských, řeckých a berberských žoldnéřů. A právě tuto bitvu připomíná i hymna americké námořní pěchoty ve sloce „to the shores of Tripoli“. Mariňáci měli kolem krku omotaný kus kůže jako ochranu před šavlemi, což jim vyneslo přezdívku „leathernecks“.

Válečná politika prezidenta Jeffersona se vyplatila. Bojem unavený a v obavách před možným pádem Tripolisu (a také znepokojený spiknutím, které se ho snažilo svrhnout a dosadit na trůn jeho staršího bratra), paša Júsuf se Spojenými státy podepsal mírovou smlouvu. Článek 2 smlouvy říká:

„Tripolský paša na americkou eskadru momentálně u pobřeží Tripolisu dopraví všechny Američany, které má v zajetí; všichni poddaní tripolského paši momentálně se nacházející v zajetí Spojených států amerických mu budou předáni; počet Američanů v pašových rukou dosahuje 300 více či méně; počet tripolských poddaných v amerických rukou dosahuje více či méně 100, a tripolský paša obdrží sumu 60 000 dolarů jako kompenzaci za rozdíl v počtu výše zmíněných vyměněných zajatců.“

Válka skončila a pro Spojené státy i placení výpalného a vykupování amerických námořníků z otroctví.

Zdroj

Původní článek „The First Barbary War“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.