Balian z Ibelinu: Hollywoodská fikce kontra skutečnost

Helena P. Schrader

Publikováno: 24. ledna 2016

Balian z Ibelinu byl historickou postavou – jeho životopis se ale značně liší od hollywoodského ztvárnění ve filmu Království nebeské. Podívejme se proto na Baliana trochu blíže ve světle toho, co nám o něm vypovídají dochované historické skutečnosti.

Balian se narodil v křižáckém Jeruzalémském království asi v polovině 12. století (přesné datum není známo). Nemáme žádné zprávy o původu nebo starší historii jeho rodiny; jsou historikové, kteří se pokusili ji zrekonstruovat, ale s vesměs protichůdnými výsledky.

S jistotou víme, že první baron z Ibelinu zemřel kolem roku 1150 a jeho nástupcem s titulem barona se stal jeho nejstarší syn Hugo. Nicméně není jasné, zda Hugo (který je vždy označován jako „z Ibelinu“) také zdědil panství Ramla a Mirabel, která patřila k dědictví Hugovy matky Helvidy. Někteří historikové předpokládají, že Helvis se stala dědičkou až po smrti svého bratra a zakrátko po něm zemřel i Hugo z Ibelinu. Jiným vysvětlením může být, že Hugo byl syn vzešlý z předešlého manželství svého otce a tím zdědil pouze jeho majetek, kdežto majetek Helvidy přešel přímo na jejího nejstaršího syna Balduina. V každém případě Hugo zemřel bezdětný kolem roku 1171 a titul barona z Ibelinu, Ramly a Mirabelu tak získal Balduin.

Balian se poprvé objevuje na scéně, když je spolu se svým bratrem zmiňován jako jeden z hlavních aktérů v křesťanském vítězství nad Saladinovou armádou v bitvě u Montgisardu v roce 1177. Krátce nato Balian provedl až skandálně brilantní politický tah, když se oženil s jeruzalémskou královnou vdovou Marií Komnenovnou. Tím se stal rovněž otčímem Isabely, nevlastní sestry jeruzalémského krále Balduina IV., která byla druhá v nástupnickém pořadí na jeruzalémský trůn. Někdy v téže době, nejspíše v rámci manželské smlouvy, byl Balianovi přiznán titul barona z Ibelinu; dá se předpokládat, že jeho starší bratr Balduin se nechal přesvědčit, aby Balianovi jeden ze svých tří titulů přenechal a tím jej učinil přijatelnějším ženichem pro členku královské rodiny. Balian se někdy také sám označoval jako „Balian z Nábulusu“; Nábulus bylo velmi bohaté panství, které bylo součástí vdovského údělu jeho ženy a Balian tímto územím měl disponovat, dokud byla jeho Marie Komnenovna naživu – a dokud to území bylo v křesťanských rukou.

Od této chvíle se během následujících desíti let Balian podílel na všech velkých vojenských taženích a byl také členem jeruzalémského Vysokého dvora. V roce 1183 se malomocný král Balduin IV. odhodlal předat korunu svému synovci Balduinovi V., aby umenšil riziko nástupnické krize po své smrti. Balian z Ibelinu byl vybrán – před daleko urozenějšími a významnějšími barony –, aby malého Balduina V. při korunovaci nesl na svých ramenou do Chrámu Božího hrobu.

Po smrti Balduina V. v létě 1186, Balian se postavil do čela opozice proti uzurpaci trůnu Sibylou a zejména její úskočné taktice, jakou prosadila korunovaci svého výjimečně nepopulárního manžela Guye de Lusignan svým spoluvládcem. Na panství své ženy v Nábulusu, severně od Jeruzaléma, Balian uspořádal setkání většiny členů Vysokého dvora, kteří stáli proti Sibyle a Guyovi. Baroni a biskupové zde navrhli korunovat za královnu Sibylinu mladší nevlastní sestru Isabelu (Balianovu vyženěnou dceru) a tím odstavit od moci Sibylu s Guyem. Plán však zhatil Isabelin mladý manžel Onfroy z Toronu, který Guyovi složil hold a tím jej uznal králem; Isabelini stoupenci tak přišli o svojí alternativu na jeruzalémského krále.

Výsledkem toho bylo, že většina baronů se tak smířila s nástupem Sibyly a Guye de Lusignan a složila jim přísahu manské věrnosti. Avšak Balianův bratr Balduin přísahat odmítl, demonstrativně předal svá panství svému malému synovi a poručnictví nad ním bratrovi Balianovi, a odjel na sever hledat štěstí do Antiochie. Od této chvíle z historie zmizel navždy.

Díky odjezdu svého bratra Balian náhle povýšil na jednoho z nejmocnějších baronů v Jeruzalémském království; prostřednictvím panství své ženy a svého synovce ovládal druhý největší kontingent jeruzalémské armády. Balian využil svůj vliv a pokusil se urovnat vztahy mezi uzurpátorem trůnu Guyem de Lusignan na jedné straně a jediným velmožem, který byl mocnější než on – hrabětem Raymondem z Tripolisu – na straně druhé. Raymond, podobně jako Balianův bratr, odmítal složit hold Guyovi, a to navzdory smrtelnému nebezpečí v podobně sultána Saladina, kterému království bezprostředně čelilo.

Balianova snaha smířit Raymonda s Guyem byla nakonec úspěšná a Raymond s Balianem záhy demonstrovali svou věrnost koruně, když vyslyšeli králův rozkaz shromáždit vojsko proti Saladinově invazi v červenci 1187. Guy de Lusignan, navzdory radám Baliana i Raymonda, rozhodl opustit prameny v Seforii a s vojskem pochodovat přímo k Tiberiadě, která se nacházela v obležení Saladinovy armády. Obléhání Tiberiady však byl jen úskok. Jeruzalémská armáda padla do Saladinovy léčky a u hattínských rohů byla téměř kompletně zničena. Balianovi a s ním ještě dvou dalším velkým baronům se podařilo spasit útěkem; téměř ke konci bitvy Balian vyjel proti saracénským pozicím, snad přímo proti pozici samotného Saladina, a dokázal prorazit z obklíčení ven. Předpokládá se, že i s muži, které vyvedl z pasti u Hattínu poté zamířil do Tyru nebo Tripolisu.

Zničení nebo zajetí většiny jeruzalémského vojska znamenalo, že království zůstalo prakticky bez ochrany. Saladin po vítězství u Hattínu vytáhl dále do Palestiny a dobýval město po městu až do září 1187, kdy měl v rukou celé Jeruzalémské království s výjimkou přístavu Tyros a několika izolovaných hradů ve vnitrozemí, ale především té největší ze všech trofejí: Jeruzaléma.

V Jeruzalémě se v té době nacházelo šedesát až sto tisíc křesťanů, z toho dvacet tisíc obyvatel a dále čtyřicet až osmdesát tisíc uprchlíků z těch částí království, které již padly do rukou muslimů. Ve městě ale nebyli žádní rytíři ani velitel. Saladin si k sobě zavolal delegaci z Jeruzaléma a nabídl obklíčeným svobodu výměnou za kapitulaci města. Jeruzalémští zástupci odmítli. Podle arabských pramenů Saladinovi řekli, že Jeruzalém je pro jejich víru posvátný, že ho nevydají a raději podstoupí mučednickou smrt. Saladin odpřísáhl, že ve městě zmasakruje každého, kdo se mu postaví na odpor.

Mezi uprchlíky se v Jeruzalémě nacházela i Balianova žena, královna vdova Marie i s jejich čtyřmi dětmi. Balian neměl rozhodně v úmyslu nechat svou rodinu na pospas osudu a kontaktoval proto Saladina a požádal ho, aby směl ženu a děti z města evakuovat. Saladin souhlasil pod podmínkou, že Balian do Jeruzaléma pojede beze zbraně a zdrží se jen jednu noc.

Balian nepočítal s reakcí jeruzalémských obyvatel a uprchlíků: příjezd bitvou zoceleného barona – jednoho ze dvou, kteří se zachránili od Hattínu se svou ctí netknutou – vnímal celý Jeruzalém jako božský zásah a lidé i s patriarchou Baliana prosili, aby se ujal obrany města. Patriarcha Heraklios poté demonstrativně zbavil Baliana přísahy, kterou dal Saladinovi, že zůstane ve městě jen přes noc. Balian měl pocit, že nemá na výběr. Nechal proto poslat zprávu Saladinovi o své nepříjemné situaci a sultán vyslal padesát vlastních vojáků, aby eskortovali Balianovu rodinu z Jeruzaléma do Tripolisu (který byl stále v křesťanských rukách), zatímco Balian zůstal ve městě, aby jej proti strašlivé přesile hájil.

A Balian se obrany skutečně chopil, jak nejlépe to šlo. Nejprve z okolí města shromáždil co nejvíce zásob pro obyvatele. Ve dnech 21. až 25. září poté jeruzalémští obránci odráželi útoky Saladinovi armády tak srdnatě, že Saladin by nucen ustoupit, znovu přeskupit své oddíly a zaútočit v jiné části hradeb. Dne 29. září ovšem Saladinovi sapéři úspěšně podkopali a strhli zhruba třicet metrů městských hradeb. Město tak již nebylo fakticky hájitelné.

Nyní přišla chvíle, kdy Balian projevil svůj diplomatický talent. Zatímco Saracéni přes zřícené zdi pronikali do města a jejich zástavy vlály na několika nejbližších městských věžích, Balian se vydal k Saladinovi vyjednávat. Podle arabských zdrojů se Saladin Balianovi vysmál: nebude přeci vyjednávat o kapitulaci města, které již padlo. Ale když chtěl přezíravě poukázat na své zástavy vlající na městských hradbách, obránci je strhli a vyvěsili zpět bílé zástavy s jeruzalémským křížem. A Balian vytáhl svůj trumf: pokud mu sultán nenabídne podmínky kapitulace, Balian a jeho muži nejenom že zabijí všechny muslimské zajatce a obyvatele města, ale navíc znesvětí a do základů zničí svatá místa všech náboženství, včetně Skalního dómu a mešity Al-Aksá. Saladin ustoupil. Křesťané dostali čtyřicet dnů na to, aby vybrali výkupné deseti denárů za muže, pěti za ženu a dvou za každé dítě. Ačkoliv deset až patnáct tisíc křesťanů se vykoupit nedokázalo a čekalo je otroctví, čtyřicet až šedesát tisíc dalších z Jeruzaléma nakonec mohlo odejít jako svobodní lidé – díky diplomatickému umu Baliana z Ibelinu.

Balian doprovodil skupinu asi třetiny uprchlíků z Jeruzaléma do relativně bezpečného Tripolisu, ale sám se poté uchýlil do Tyru, aby dále pokračoval v boji se Saladinem. Tyros byl v té době posledním velkým městem Jeruzalémského království, které se nevzdalo Saladinovi, z větší části díky hrdinné obraně zorganizované italským dobrodruhem Konrádem z Montferratu.

V roce 1188 Saladin propustil na svobodu jeruzalémského krále Guye de Lusignan. Guy se nejprve odebral do Antiochie, aby se znovu setkal se svou ženou Sibylou. Příštího roku se s několika sty věrnými rytíři se vydal do zbytku svého království – Tyru –, ale Konrád z Montferratu odmítl uznat Guyovu autoritu a vpustit jej do města. Guy se odtud vydal oblehnout Akkon, kdysi nejdůležitější přístav království, nyní pevnosti v rukách muslimů. Balian, navzdory dřívějším neshodám, Guye podpořil a připojil se k němu pod hradbami Akkonu; odhodlání vydobýt zpět alespoň nějaké území Jeruzalémského království bylo silnější, než dohady s Guyem de Lusignan.

Ale v říjnu 1190 zemřela jeruzalémská královna Sibyla i obě Guyovy dcery. To pro Baliana naprosto měnilo situaci. Guyův nárok na jeruzalémský trůn spočíval čistě v jeho svazku se Sibylou a teď, když byla po smrti, nárok na trůn přešel na Balianovu nevlastní dceru Isabelu. Isabela byla už od svých jedenácti let provdána za mladého a nevýrazného šlechtice Onfroye z Toronu. Bylo ale nad slunce jasné, že království teď ve svém čele potřebuje válečníka – Balian a Marie Komnenovna proto Isabelu přesvědčili, aby Onfroye odvrhla (pod záminkou, že poté, co byla v osmi letech odtržena od své matky a otčíma, jí bylo manželství vnuceno ještě před dosažením zákonného věku, kdy k němu mohla dát souhlas) a provdala se za Konráda z Montferratu.

Od té doby Balian zarytě podporoval Konráda jako jeruzalémského krále. Tím se dostal do přímého konfliktu s králem Richardem Lví srdce, který podpořil Guye de Lusignan, protože ten byl bratrem jednoho z Richardových jihofrancouzských vazalů. Balian z Ibelinu se tak během prvního roku Richardova tažení ve Svaté zemi stal u dvora anglického krále persona non grata. Balian naopak posloužil jako vyslanec Konráda z Montferratu u dvora sultána Saladina – což Richardovi stoupenci i kronikáři jemu naklonění vnímali jako jasnou zradu křesťanské věci.

Richard Lví srdce ale nebyl hlupák ani zaslepenec. Dobře si byl vědom, že až ze Svaté země odjede (jednoho dne bude muset), obranu území, které nyní vydobude třetí křížová výprava, budou mít poté na starosti už jen rytíři a baroni původem ze Zámoří. Váhavě, ale přeci jen nakonec musel přiznat, že jeruzalémští baroni Guy de Lusignan za svého krále už nikdy nepřijmou. V dubnu 1192 tak anglický král zanechal své podpory Guyovi a uznal Isabelu a jejího manžela Konráda jedinými legitimními vládci Jeruzalémského království.

Tím Richard pootevřel dveře spolupráci s Balianem. Brzy nato Balian vystupuje jako vyjednavač mezi Richardem a Saladinem a v srpnu uzavřel dohodu o tříletém příměří a volném průchodu do Jeruzaléma pro neozbrojené křesťanské poutníky; ovšem žádná strana si nepřála mír, leč ani jednu status quo neuspokojoval. Podobně, jako kapitulace Jeruzaléma, ani tato smlouva nebyla žádným triumfem, ale bylo to mnohem lepší, než co by se vzhledem ke slabosti křesťanských sil za daných podmínek dalo očekávat. Balianův mír také znamenal, že Ibelin a Ramla zůstanou v rukách muslimů, což je něco, o čem se mu muselo vyjednávat jen s těžkým srdcem. Odškodněním za ztracená panství mu bylo baronství v Caymonu nedaleko Akkonu (nebo Arsúfu, zdroje se v tomto neshodují).

Richard Lví srdce se vrátil do Evropy a Isabela byla korunována královnou, sice mnohem menšího, ale přeci životaschopného Jeruzalémského království. Mužem korunovaným po jejím boku ovšem nebyl Konrád z Montferratu, který se stal obětí vraha jen krátce předtím. Místo něj se Isabeliným spoluvládcem stal její třetí manžel, hrabě Jindřich ze Champagne, který do Svaté země přišel spolu s třetí křížovou výpravou. Jindřich byl vnukem Eleonory Akvitánské a krále Ludvíka VII., a tedy bratrancem jak francouzského krále Filipa Augusta, tak i Richarda Lví srdce.

Balian z Ibelinu byl v království své nevlastní dcery vůdčí osobností, ale z kronik mizí po roce 1194. Obyčejně se usuzuje, že kolem toho roku zemřel. Po sobě zanechal dva syny, z nichž starší se později v roce 1198 stal jeruzalémským konetáblem a později pánem Bejrútu, zatímco mladší byl regentem Kyperského království. Tito Balianovi synové položili základ rodu Ibelinů – rodu, který je často označován za jeden z nemocnějších baronských rodů křižáckých států ve východním Středomoří během období následujících tři sta let.

Zdroj

Původní článek „Balian d'Ibelin: A Short Biography of the Historical Figure“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com, a její historický román o Balianovi z Ibelinu: Defender of Jerusalem: A Biographical Novel of Balian D'Ibelin (2015) lze zakoupit na Amazon.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.