Balduin z Ramly a Mirabelu, Balianův bratr

Helena P. Schrader

Publikováno: 12. prosince 2016

I když dnes je Balian z Ibelinu mnohem známější postavou, jeho starší bratr Balduin je podle mého názoru zajímavější a ve své době (přinejmenším zpočátku) byl i významnější postavou. Aspiroval na jeruzalémskou korunu, ale nakonec se všech svých titulů vzdal. Opustil svou ženu a děti a zmizel ze stránek historie, ale dcera ženy, se kterou se rozvedl, se stala královnou a zakladatelkou dynastie, která trvala více, než tři sta let.

Kým tedy byl Balduin, třetí baron z Ibelinu?

Podobně, jako i u jiných nejstarších příslušníků rodu Ibelinů, nevíme datum narození. Víme akorát, že se narodil až poté, co jeho otec získal ibelinské panství a oženil se s Helvidou z Ramly ve 40. letech 12. století. Balduin z Ibelinu se sám v roce 1156 oženil s Richildou, sestrou jiného palestinského barona, ovšem nikoliv dědičkou. To nám ale stále nic neříká o jeho věku, protože manželské svazky byly často uzavírány v době, kdy obě strany byly ještě děti. Balduin zcela jistě zdědil otcovo panství v Ibelinu, když jeho starší bratr Hugo zemřel bezdětný kolem roku 1171, a zdědil také majetek po matce – dvojpanství Ramla a Mirabel – někdy v téže době, ne-li ještě dříve. V roce 1172 tak Balduinovi z Ramly (jak byl nejlépe znám svým současníkům) mohlo být kolem pětadvaceti let a vlastnil tři baronství: Ibelin, Ramlu a Mirabel. Tím se Balduin v Jeruzalémském království stal významným velmožem, i když druhořadým.

Druhořadým proto, že všechna jeho baronství byla lény hrabství Jaffa a Askalon, což znamená, že byl „polobaron“, nebo vazal vazala a nikoliv vazal přímo jeruzalémského krále. Nicméně v době, kdy se Balduin ujal svých území, se hrabě z Jaffy a Askalonu stal jeruzalémským králem a hrabství si ponechal v osobní držbě. To znamená, že Balduin byl de facto vazalem koruny, ale nikoliv de iure. Balduin do královské armády posílal padesát rytířů, což bylo slušné množství, ale je to pořád jen polovina toho, co posílala například Galilea, Sidon nebo Caesarea.

Balduin na sebe poprvé upozornil v bitvě u Montgisardu, která se odehrála jen několik kilometrů od Ramly a Ibelinu. Podle soudobých pramenů spolu se svým bratrem Balianem měl Balduin lví podíl na rozhodném vítězství a téměř zničení Saladinovy armády.

Krátce nato se Balian oženil s jeruzalémskou královnou vdovou Marií Komnenovnou a v téže době na něj Balduin převedl své nejmenší panství v Ibelinu. Tento krok byl patrně motivován potřebou učinit Baliana vhodnějším ženichem pro bohatou nevěstu z královského rodu. Jak ochotně se Balduin loučil s otcovským dědictvím z pramenů nevíme, ale svazek Baliana s Marií byl v nejlepším zájmu rodu Ibelinů a Balduin se tak nejspíše nenechal dlouho přesvědčovat.

Co je jisté, že Balduinovy ambice stoupaly. Inspirován (či vyprovokován) brilantním tahem svého bratra, Balduin zapudil matku svých dvou dcer, aby si uvolnil ruce pro výhodnější sňatek. Za druhou ženu si vzal ovdovělou dědičku Alžbětu Gotmanovou. Ta ale v roce 1179 zemřela a Balduin tak byl opět volný, aby se porozhlédl ještě po někom lepším. Do oka mu vpadla Sibyla, starší sestra jeruzalémského krále Balduina IV., v té době již vdova s malým synem. Sibyla byla vedle toho také následnicí trůnu. A tak zatímco jeruzalémský Vysoký dvůr vysílal posly do Francie, aby Sibyle našli vhodného ženicha, Balduin se chopil iniciativy a začal se mladé vdově dvořit sám.

Podle soudobého kronikáře Ernoula, který byl klientem rodiny Ibelinů, Sibyla Balduinovo dvoření opětovala. Balduin měl ale smůlu a v bitvě u řeky Lítání v červnu 1179 padl do saracénského zajetí. Fakt, že byl vnímán jako budoucí jeruzalémský král nejspíš stojí za tím, že Saladin si za jeho propuštění řekl o obrovské výkupné - 200 000 zlatých bezantů, což je více, než kolik křižáci v roce 1123 zaplatili za propuštění tehdy vládnoucího jeruzalémského krále Balduina II. Balduinova vlastní panství Ramla a Mirabel – prosperující, ale relativně malé – v žádném případě nemohla dát dohromady takovou sumu, Saladin evidentně spoléhal, že se na Balduinovo výkupném bude podílet celé království, jako tomu bylo zvykem u zajatých králů.

Navíc, když byl Balduin propuštěn ze zajetí, aby mohl shromáždit částku na výkupné, obrátil se o pomoc na byzantského císaře – a uspěl. Skutečnost, že byzantský císař byl prastrýcem jeho švagrové, nevysvětluje takovou štědrost. Ovšem fakt, že si císař Manuel mohl myslet, že se Balduin měl stát příštím jeruzalémským králem, už by ale mohla.

Nejpřesvědčivější důkaz o Balduinových aspiracích na jeruzalémský trůn prostřednictvím sňatku se Sibylou podává náš nejspolehlivější soudobý pramen, arcibiskup Vilém z Tyru, jenž v té době působil jako královský kancléř a je proto věrohodným „insiderem“ bez toho, že by nějak stranil Ibelinům. Vilém píše, že se králi Balduinovi IV. donesly zprávy, že Balduin z Ramly spolu s knížetem Bohemundem z Antiochie a hrabětem Raymondem z Tripolisu a jejich početnými vojsky pochoduje na Jeruzalém. Podle Viléma se malomocný král obával, že ho vládcové ostatních křižáckých států Bohemund a Raymond přišli svrhnout, oženit Balduina z Ramly se Sibylou a toho následně dosadit na jeruzalémský trůn. Jak jsem již zmínila ve svém jiném textu, je podle mě tato teorie velmi nepravděpodobná, že by Raymond z Tripolisu a Bohemund z Antiochie měli v úmyslu Balduina IV. odstranit, ale fakt, že Vilém zmiňuje možnost svatby mezi Balduinem a Sibylou ukazuje, že se taková možnost skutečně zvažovala.

Balduinovy naděje ale byly zmařeny kvapným Sibyliným sňatkem s francouzským dobrodruhem Guyem de Lusignan. Jestli byla Sibyla Guyem svedena nebo ke sňatku donucena svým bratrem, který se bál o trůn, je celkem jedno. Balduin měl důvod být takovým vývojem událostí zklamaný (ne-li rozzuřený), především proto, že Guy se mu společenským postavením nebo vojenskými zkušenostmi nemohl rovnat – Guy byl nemajetný mladší syn a jako nově příchozí do Svaté země neměl žádné zkušenosti v boji se Saracény. Balduinovy pocity se ještě komplikovaly skutečností, že Guy byl mladší bratr jeho vlastního zetě (Balduinova nejstarší dcera Eschiva byla někdy před rokem 1180 provdána za Amauryho de Lusignan). Dalšího pokoření se Balduinovi dostalo od krále, když ten Guyovi udělil titul hraběte z Jaffy a Askalonu (aby ho učinil hodným pro následnici trůnu). Tím se Balduin efektivně stal vazalem druhého řádu, vazalem vazala namísto přímo koruny.

Není pochyb, že toto hrdého Balduina z Ramly žralo, ale nestal se kvůli tomu rebelem. Dál čestně plnil svou povinnost a se svými rytíři podpořil vojsko krále Balduina IV. nejméně třikrát mezi léty 1180 a 1185, kdy zemřel. Balduin spolu s Balianem se vyznamenali při střetu, kdy křižáci zabránili Saracénům zabrat prameny u Tubánie. Je zajímavé, že u tubánských pramenů Balduin podpořil svého zetě Amauryho de Lusignan, což naznačuje, že s Amaurym udržoval dobré vztahy přes půtky s jeho bratrem. V každém případě, dokud byl králem Balduin IV., Balduin z Ramly byl patrně smířen s osudem a dokonce se znovu oženil, tentokrát s Marií z Bejrútu.

Po smrti Balduina IV. na trůn nastoupil jeho synovec, Sibylin syn z prvního manželství korunovaný jako Balduin V. Protože mu v době nástupu na trůn bylo pouhých osm let, byla péče o království svěřena do rukou regenta, hraběte Raymonda z Tripolisu. Balduin z Ramly byl s Raymondem zadobře a neměl důvod se proti němu nějak vymezovat. Když ale o rok později trůn uzurpoval jeho nenáviděný rival Guy, to už bylo na něj moc.

O konstituční krizi z roku 1186 popisuji v jiném článku, takže zde nebudu zabíhat do detailů. Podstatné ovšem je, že Raymond s Balduinem odmítli Guyovi složit hold na základě toho, že on nebyl zákonným králem. Raymond se stáhl zpět do Tripolisu a uzavřel separátní mír se Saladinem (který později porušil a nakonec hold Guyovi složil). Balduin učinil ještě dramatičtější a neobvyklejší krok – vzdal se všech svých panství a titulů ve prospěch svého nezletilého syna.

Podle Ernoulovy kroniky tak Balduin učinil veřejně v Akkonu před celým Vysokým dvorem. Ale ať už to bylo jakkoli, bylo to dramatické a bezprecedentní gesto. Peter Edbury, autor podrobného životopisu Balduinova synovce Jana z Ibelinu, k tomu napsal: „Byla to naprosto výjimečná věc. Znamenalo to, že se vzdal svého dědictví, ohrozil budoucnost svých budoucích dědiců a rezignoval na politické a společenské postavení, které jakožto starší člen rodu střežil, stejně jako jeho otec a starší bratr tři čtvrtě století před ním.“

Někdo, kdo se odhodlá k takovému činu, je evidentně člověk silných emocí. Jeho zášť a odpor ke Guyovi de Lusignan musely být enormní. Překvapivější ale je, že jeho uražená pýcha pro něho byla důležitější, než zdroj jeho moci a bohatství. Stejně tak, že se projevil jako mimořádně bezcitný manžel a otec. Zapudil matku svých dvou dcer jen pro vidinu výnosnějšího sňatku a teď zanechával svou novou ženu a jediného syna na pospas Guyovi de Lusignan. Svou rodinu sice zanechal v péči svého mladšího bratra Baliana, z právního hlediska to ale bylo problematické. Vazal, který odmítne složit hold svému pánovi, propadá majetkem – v tomto případě Guyovi, který i jako král stále držel hrabství Jaffa a Askalon. Je třeba Guyovi připsat ke cti (nebo na vrub jeho ošemetné situaci), že se nijak nepokusil Ramlu a Mirabel Balianovi ze správy vzít, ale nechal ho, aby je držel až do bitvy u Hattínu, kdy obě baronství padla do rukou Saladinovi.

Je ironií, že královské koruny se nakonec dočkala dcera Balduinovy zapuzené ženy Richildy. Sedm let poté, co Balduin všechno opustil a zmizel z dějin navždy, jeho zeť Amaury de Lusignan se stal pánem Kypru. Amaury nabídl složit hold římsko-německému císaři výměnou za královský titul a Balduinova dcera Eschiva se tím pádem stala kyperskou královnou. Její potomci ostrovnímu království vládli dalších tři sta let.

Zdroj

Původní článek „Baldwin of Ramla and Mirabel: Balian d'Ibelins Proud and Passionate Brother“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.