Malomocný král Balduin IV.

Helena P. Schrader

Publikováno: 26. září 2016

Jeruzalémský král Balduin IV. vešel do dějin jako „malomocný král“, ovšem redukovat jeho vládu na pouhou nemoc by nebylo spravedlivé. Balduin IV. byl šestým králem Jeruzaléma a vládl v době, kdy křižácké státy procházely kritickým údobím svých dějin.

Balduin se narodil v roce 1161 jako druhé dítě tehdejšího prince Amauryho, hraběte z Jaffy, jenž byl mladším bratrem vládnoucího krále Balduina III. O dva roky později Balduin III. zemřel bezdětný a nárok na trůn tak přirozeně připadl na jeho bratra Amauryho jakožto nejbližšího mužského příbuzného. Jeruzalémský Vysoký dvůr (Haute cour) si ovšem před Amauryho uznáním za krále kladl podmínku, aby zapudil svou dosavadní manželku Anežku z Courtenay. Tak se i stalo, ovšem děti z tohoto svazku – Sibyla a Balduin – byly výslovně uznány za Amauryho legitimní dědice a dál vyrůstaly s otcem u jeruzalémského dvora. V roce 1167 se Amaury znovu oženil, a sice byzantskou princeznou Marií Komnenovnou.

Někdy v té době u mladého Balduina jeho vychovatel Vilém, arcijáhen a později arcibiskup v Tyru, objevil lepru. Podle Viléma se lepra poprvé projevila necitem v Balduinově pravé ruce. Princ si proto později při manuálních činnostech vypomáhal levačkou a nebyl nemocí nějak příliš viditelně omezen. Nemoc se prozatím držela zpátky.

V roce 1174 král Amaury nečekaně zemřel na úplavici, když se vracel z tažení proti damašskému sultánu Núr ad-Dínovi. Vysoký dvůr zvolil malomocného Balduina králem i přesto, že bylo zvykem, aby se baroni a rytíři stižení leprou stali členy rytířského řádu sv. Lazara.

Protože Balduin byl v době nástupu na trůn nezletilý (13 let), byla správa království svěřena do péče regenta, hraběte Raymonda z Tripolisu, který byl sám potomkem jeruzalémského krále Balduina II. a jedním z nejmocnějších šlechticů v křižáckých státech. Samotný Balduin v té době ještě mohl chodit a bez větších potíží jezdit na koni.

V létě 1176 Balduin oslavil patnácté narozeniny; dosáhl tak dospělosti a převzal otěže vlády do svých rukou. Jedním z jeho prvních vladařských rozhodnutí bylo povolání matky Anežky z Courtenay zpět ke dvoru a dosazení strýce Joscelina z Edessy do vlivného úřadu jeruzalémského senešala. Raymond z Tripolisu byl odsunut na vedlejší kolej, ale vztahy s králem tím nikterak neutrpěly.

Vzhledem k jeho nemoci bylo evidentní, že Balduin IV. vlastní potomky mít nebude, a tak se prvořadou záležitostí stal sňatek Balduinovy starší sestry Sibyly, která v následnictví na trůn stála druhá v pořadí. Ženicha jí zařídil Raymond z Tripolisu ještě v době svého regentství: byl jím Vilém z Montferratu, mocný šlechtic původem ze severní Itálie. Přihodilo se však, že Vilém v létě 1177 zemřel a těhotná sedmnáctiletá Sibyla se stala vdovou.

Mezitím nepřátelé Jeruzalémského království nabírali na síle. Kurdský vojevůdce Saláh ad-Dín (Saladin) nejprve zavraždil egyptského velkovezíra a poté, po smrti fátimovského chalífy, uzurpoval vládu pro sebe a vyhlásil Egypt sunnitským královstvím. Smrt damašského sultána Núr ad-Dína v roce 1174 otevřela cestu Saladinovi i k ovládnutí Sýrie. Saladin vojensky obsadil Damašek a Núr ad-Dínův legitimní dědic byl nucen uprchnout na sever do Aleppa. Ačkoliv Saladin strávil další dekádu upevňováním vlastní moci, lze říci, že v roce 1177 prakticky sjednotil šíitský Egypt a sunnitskou Sýrii pod jednou vládou. A aby posílil zdání vlastní legitimity, vyhlásil džihád proti křesťanským státům ve Svaté zemi.

Balduin IV. se snažil narůstajícímu nebezpečí ze strany Saladina čelit pokračováním v politickém kursu svého otce a úzce spolupracovat s byzantskou říší. Doufal, že s byzantskou pomocí bude moci uskutečnit invazi do Egypta, kde se bude moci opírat o podporu zdejšího šíitského arabského obyvatelstva, nespokojeného s vládou sunnitského kurdského uzurpátora. Avšak hrabě flanderský, který byl toho času spolu s početným kontingentem zrovna v Palestině, trval na tom, že se stane králem Egypta, pokud pomůže s jeho dobytím. Z koalice tak sešlo. Byzantské loďstvo z Palestiny odplulo a hrabě flanderský spolu s řadou jeruzalémských baronů vytáhl bojovat do Sýrie. Saladin shromáždil své vojsko, aby čelil očekávané invazi a přitom zjistil, že Jeruzalémské království bylo ponecháno téměř bez ochrany. Vpadl proto do Palestiny a cestou drancoval a zabíjel, vyhnul se dobře opevněné templářské pevnosti v Gaze a zamířil na Askalon. Askalon až do roku 1153 patřil fátimovskému Egyptu a byl považován za klíčovou strategickou pozici pro severní obranu Egypta a rovněž jako výhodný výchozí bod pro útok na Jeruzalém. Saladin proto město oblehl.

V zoufalé situaci král Balduin vyrazil z Jeruzaléma s pouhými 367 rytíři na záchranu Askalonu a stihl dorazit do města těsně předtím, než bylo Saladinovou armádou obklíčeno. Balduin byl ale nyní chycený uvnitř a teď byl Jeruzalém ponechán bezbranný. Saladin se rozhodl udeřit na Jeruzalém. Měl zdrcující převahu a pro mladého malomocného krále žádný respekt, a tak nechal své vojáky po cestě loupit a drancovat zemi. Balduina ovšem hrubě podcenil. Král vyklouzl z Askalonu, povolal do zbraně brance z širokého okolí a s nimi vpadl Saladinově armádě do týla – a 25. listopadu 1177 u Montgisardu dosáhl zdrcujícího vítězství.

Balduin ale za toto vítězství zaplatil vysokou cenu. Na základě historických popisů jeho nemoci v počátcích, podle kterých ztratil cit v ruce, ale které už nehovoří o žádných jiných symptomech jako ztráta barvy nebo vředy, dnešní experti usuzují, že Balduin IV. zpočátku trpěl polyneuritickou tuberkoloidní leprou, která během puberty přerostla v lepromatózní lepru. Podle Pierse D. Mitchela nebylo zhoršení jeho stavu v žádném případě nevyhnutelné, ovšem puberta samotná mohla zhoršení přivodit, stejně jako neošetřená zranění (která kvůli necitlivosti vůči bolesti jsou snadno přehlédnutelná), která způsobují vznik vředů.

Když šestnáctiletý Balduin vedl své odvážné tažení proti Saladinovi zakončené vítězstvím u Montgisardu, byl v pubertě. Je velmi pravděpodobné, že právě toto tažení – které vyžadovalo táboření venku bez obvyklého omývání rukou a nohou – bylo zdrojem zhoršení jeho stavu. Podle Mitchella děti, u kterých propukne lepromatózní lepra, zemřou předčasně a v momentě, kdy se Balduin stal lepromatózní, jeho nemoc nabrala kurs směrem k jejím strašlivým fázím – znehybnění, tělesnému rozpadu a nakonec smrti.

Balduin ale ještě mrtvý nebyl. V roce 1180 umožnil své sestře Sibyle se vdát za mladého dobrodruha ze Západu – Guye de Lusignan. Podle jednoho kronikáře byla Sibyla Guyem svedena (nebyl by to zdaleka první případ zámořské princezny svedené mladým dobrodruhem) a Balduin nejprve hrozil, že nechá Guye pověsit za „zneuctění“ princezny, ale pak podlehl prosbám své sestry a matky a nechal Sibylu vzít si muže, „kterého milovala“. Podle jiných zdrojů se Balduin obával, že ho hrabě z Tripolisu hodlá sesadit a Sibylu vdát za Balduina z Ibelinu, barona z Ramly a Mirabelu. Ať už byl důvod jakýkoliv, Sibylina svatba s Guyem její nástupnickou pozici jen posílila.

Nástupnická krize byla možná zažehnána, ale nebezpečí ze strany Saladina nikoliv. Saladin opět vpadl do Palestiny v roce 1179. Balduin se v tom střetu neobjevil v sedle koně, což nasvědčuje jeho zhoršenému stavu. Když Saladin podnikl vpád potřetí v roce 1182, Balduin už jezdit nemohl a velel své armádě z nosítek – a střet vyhrál a donutil muslimy k ústupu z Palestiny. Následujícího roku krále zachvátila horečka a z obavy, že je to jeho poslední hodinka, určil svého švagra Guye královským regentem. V roce 1183, během čtvrté Saladinovy invaze, už křesťanskou armádu do pole vedl Guy de Lusignan.

Výsledek byl nevalný. Saracéni byli sice donuceni k ústupu, ale dokázali napáchat značné škody a jeruzalémští baroni se domů vrátili v náladě na pokraji vzpoury. Když křižáky dostihly zprávy o obležení hradu Keraku (uvnitř kterého se na svatbě nacházely obě jeruzalémské princezny a královna-matka), Vysoký dvůr odmítl vypravit vojsko, pokud by mu měl velet Guy. Ten byl tak zbaven pozice regenta a rozkládající se Balduin IV. se musel táhnout přes celé království, aby Kerak ze Saladinova sevření vysvobodil. Avšak pouhé zprávy u postupu malomocného krále stačily, aby Saladin od obléhání upustil a stáhl se do syrského vnitrozemí.

Teď už bylo Balduinovi zřejmé, že mu nezbývá mnoho času. Nechal proto Sibylina syna z prvního manželství s Vilémem z Montferratu korunovat spoluvládcem (jako Balduin V.) a požádal biskupy, aby našli způsob, jak Sibylin svazek s Guyem rozvést a najít jí nového manžela, kterého budou jeruzalémští vazalové spíše akceptovat. To se ovšem nepodařilo, a tak když krátce po svých čtyřiadvacátých narozeninách zemřel, na trůn nastoupil nezletilý (a neduživý) Balduin V., a když i ten o rok později zemřel, moc uchvátil Guy de Lusignan.

Balduin IV. vládl Jeruzalémskému království necelých deset let, během nichž se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Přesto však zachoval věrnost svým poddaným až do konce a přinejmenším pětkrát dokázal zabránit Saladinovi – s nepoměrně větším vojskem – Jeruzalémské království zničit, za což by měl být ctěn a respektován.

Zdroj

Původní článek „Baldwin IV of Jerusalem: The Leper King“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.