Křižáci v Řecku: Athénské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 9. ledna 2016

Franská nadvláda (1204–1311)

Athény se již před příchodem franských křižáků nacházely ve špatném stavu. Křižáci ale město ještě dále vydrancovali, zničili kostely i historické památky a dopouštěli se násilností na obyvatelstvu.

Athény byly postoupeny Otovi de la Roche (vláda 1205–1225), který tak založil dynastii burgundských vládců Athén. Vláda sídlila v Thébách a zpočátku ovládala Attiku, Bojótii, Megaridu a později i Nauplion (1210) a Argos (1212). Ota se o vládu v Thébách dělil se svým synovcem Guyem, jemuž město postoupil po roce 1210 nebo 1211. Athénské vévodství ovládalo čtyři přístavy: Pireus, Nauplion, Atalanti a Livadostro.

Burgunďané svá rodinná léta spravovali více než sto let. Ota de la Roche se po nějakých dvaceti letech vlády ve svém řeckém panství vrátil zpět do Burgundska a vládu svěřil svému synovci a dědicovi Guyovi de la Roche (1225–1263). Guy se později proslavil svým angažmá v boji proti Vilému II. z Villehardouin za odtržení Eubóje (1256–1258). Vilém v roce 1258 se svými franskými spojenci porazil Guye v bitvě na úpatí hory Karydi nedaleko Megary. Guy po této porážce odcestoval do Paříže, kde od francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270) obdržel titul athénského vévody.

Guyův nástupce Jan vládl v letech 1263–1280. V posledních desetiletích 13. století se vláda athénského rodu de la Roche rozšířila i na oblasti v Thessálii a Acháji. Vilém de la Roche (1280–1287) díky sňatku s Helenou Komnenovnou, dcerou neopatrijského sebastokratóra Jana Duky, získal panství v Livadii a jako věno města v Thessálii, a v roce 1285 byl dosazen jako místodržící (bailo) v Acháji. Po Vilémově smrti v roce 1287 nastoupil jeho tehdy desetiletý syn Guy II. (1287–1308), za něhož coby nezletilého vládla jeho jako regentka. Nástupcem Guye II. a také posledním franským vládcem centrálního Řecka byl Gautier, syn Huga z Brienne a druhý manžel regentky Heleny Komnenovny.

Katalánská nadvláda (1311–1388)

Roku 1303 byzantský císař Andronikos II. Palaiologos najal armádu katalánských žoldnéřů, aby mohl zaútočit na osmanské Turky v Anatolii. Z původně žoldnéřů se však záhy vyklubali Byzantincům nebezpeční nepřátelé, kteří napadli řeckou pevninu. Poslední franský athénský vévoda Gautier z Brienne využil žoldnéřských služeb Katalánské společnosti k rozšíření svého panství, ale protože Kataláncům nakonec odmítl zaplatit původně dohodnutý obnos, netrvalo dlouho a brzy došlo k otevřenému konfliktu.

V roce 1311 Katalánci zvítězili v bitvě u Orchomena u jezera Kopais nad athénskými vojsky, následně dobyli Théby a Athény, čímž efektivně svrhli franskou nadvládu a vlády se chopili sami. Katalánci po zavraždění svého vůdce Rogera de Flor hledali někoho schopného, kdo by jej nahradil, a tak se obrátili na sicilského krále Fridricha II. Fridrich proto do čela Katalánské společnosti dosadil svého nezletilého pětiletého syna Manfreda a jako generálního vikáře v Řecku Berenguera Estagniola, čímž katalánský vliv v Athénském vévodství velmi posílil.

V roce 1316 se novým generálním vikářem stal don Alfonso Fadrique, za jehož dlouhého působení (do roku 1330) Katalánci úspěšně dobývali další území, jako např. Neopatras (Ypati), Siderokastron, Zeutounion (Lamia), Farsalu či Domokos. Po smrti Manfreda Sicilského v roce 1316 již většina regentů a generálních vikářů žila v západní Evropě a vládla prostřednictvím zástupců (vicegerentů).

Řecké obyvatelstvo změnu vlády přijalo bez protestů. Aniž by se dokázali nějak postavit na odpor, obyvatelé pasivně sledovali politické změny, které pro ně však neznamenaly nic a jejich život nijak nezlepšovaly. Řekové dál žili na svém území a nehledali útočiště v jiných křižáckých státech pod vládou Franků či Benátčanů; zůstávali dál a snášeli cizí okupaci v naději, že nějaký příští dobyvatel jim zajistí lepší život.

Florentská nadvláda (1388–1456)

Postupem času se Athénské vévodství vymanilo ze závislosti na Sicilském království. Vnitřní konflikty i vnější nepřátelé, Frankové, Turci, Benátčané a Florenťané, ti všichni přispěli k oslabení katalánské vlády v Řecku. Nakonec Katalánci ztratili své nejdůležitější državy a brzy už nebyly schopni svou vládu udržet vůbec.

Po období vojenské vlády Katalánců se tak moc ve východní části řecké pevniny (střední Řecko) dostala do rukou rodu Acciaiuoli z Florencie, který již měl několik držav na Peloponésu. Nerio I. Acciaiuoli využil vnitřních sporů a rozvinul čilou zákulisní aktivitu, a tak se pánem Athénského vévodství a Neopatry stal vesměs díky diplomacii. Když Florenťan v roce 1394 umíral, odkázal Athény Kostelu Svaté Panny Marie Athénské (Santa Maria di Atene) a vykonavatelem závěti určil Benátskou republiku.

Benátčané, pod záminkou toho, že závěť jim přiřkla právo k městu Athény, obsadili v roce 1397 Akropoli a odrazili Turky, kteří obsadili Neopatru tři roky předtím a již dosahovali okolí Athén. Největšího soupeře však pro Benátčany představoval Antonio Acciaiuoli, Neriův nelegitimní syn, který promptně oblehl Athény a Benátčany z města vypudil roku 1402. Antonio jako athénský princ byl nejprve leníkem Benátek a posléze v letech 1402–1435 tribut odváděl Turkům.

V polovině 15. století zažilo Athénské vévodství období krátké svobody, když v roce 1444 císař Konstantin Palaiologis ve snaze znovuzískat byzantská území ztracená po čtvrté křížové výpravě donutil Antoniova nástupce Neria II. uznat byzantskou svrchovanost. Už v roce 1456 však Turci, kteří dlouho obléhali Attiku, dobyli Athény a Akropoli přeměnili v mešitu (1458), čímž období latinské nadvlády v této oblasti definitivně ukončili.

Organizace

Franská správa

V průběhu 12. století se z pobřeží Attiky stalo neklidné rejdiště pirátů a až příchod Franků na po čtvrté křížové výpravě v oblasti obnovil klid a pořádek. Frankové zorganizovali státní správu a hospodářství podle na základě specifických pravidel a umístili obchod a církev pod svůj přísný dohled, čímž významně ovlivnili život porobeného řeckého obyvatelstva.

Frankové ve svých državách zavedli západoevropský feudální systém a řídili se zákony podle zákoníku Latinského císařství (Assises de Romanie). Ten stanovoval, že obsazená půda se má rozdělit mezi dobyvatele jako léna a domorodé obyvatelstvo zahrnuto do nižších úrovní feudálního systému.

Athénský vévoda byl zcela neomezeným pánem, a nebyl tedy vůči svým velmožům v pozici primus inter pares (první mezi rovnými), jako tomu bylo například v Achajském knížectví. Všichni obyvatelé byli poddanými křižáckého panstva. Trestní a občanskoprávní spory řešily soudy. Francouzština se stala úředním jazykem, kdežto převážně se dále užívala řečtina. Řekové byli vyloučeni z vyšších pozic ve státní správě a jediný úřad, který jim Frankové umožnili zastávat, byl notář.

Katalánská správa

Katalánci po svém převzetí moci přistoupili ke správě Athénské vévodství jako k vojenské okupaci, a správní instituce byly podřízeny této mentalitě a tradicím. Jejich vztah k obyvatelstvu byl formován Články neboli Statuty Katalánské společnosti (Els Capitols de la Companyia), katalánsky psaném zákoníku vycházejícího z aragonského práva a Barcelonských obyčejů, což byl právní předpis platící v Barceloně, který reguloval veřejný a soukromý život obyvatel. Bohužel úplný text Statutů se nezachoval až na několik výňatků citovaných v dalších dokumentech.

Hlavním městem Athénského vévodství zůstávaly Théby. Pod dozorem vévody působili generální vikář (vicarius, vigerus, vaguer, capitenus, capita), který byl politickým správcem vévodství, dále a maršálek (marescalus exercitus ducatuum), který byl velitelem athénské armády. Úřad generálního vikáře nabýval obzvláštního významu v případech, kdy byl vévoda nezletilý a nemohl vykonávat své povinnosti.

Franské feudální zřízení nahradil systém městských komun; máme doklady o pěti komunách (universatates): Théby, Athény, Livadia, Siderokastron a Neopatras. Každé město mělo svého místodržícího (vikář, vicarius) a kastelána (castellanus), který byl velitelem posádky. Města měla i další městské úřadníky, kteří měli zástupce v ústředních radách. Tyto místní rady občanů měst byly pokusem Katalánců vytvořit systém místní správy. Zástupci měst se často obraceli na vévodu při řešení svých problémů sociální nebo správní povahy. Soudní moc měl ve svých rukou kastelán, který řešil jak občanskoprávní, tak trestní případy.

Katalánština (lengua catalana) byla úředním jazykem na Katalánci ovládaných řeckých državách, odkud vytlačila francouzštinu. Přirozeně se i nadále používala latina, ale většina významných dokumentů byla psaná katalánsky.

Florentská správa

Předtím, než se na scéně objevili Florenťané, tak cizinci, kteří po čtvrté křížové výpravě panovali v Attice či Bojótii, a ať už se jednalo o prosté vojáky obhroublých mravů či křižácké panstvo, tak všichni pocházeli ze zemí, které neměly bezprostřední zkušenost s klasickou řeckou kulturou. Naproti tomu Florencie poloviny 14. století byla skutečným centrem hellenistiky – na florentské dobyvatele, kteří měli prvořadý zájem zabezpečit svá teritoriální práva a konsolidovat svou moc v Řecku, to však přirozeně příliš velký vliv nemělo.

Nicméně v porovnání s předchozími vládci, noví italští vévodové během své vlády vytvořili pro řecké obyvatelstvo podmínky, které jim umožnily rozvinout určitou aktivitu. Společenské a hospodářské podmínky za vlády rodu Acciaiuoli přispěly k znovuoživení a rozkvětu starý athénských rodin, jako například Chalkokondylové, které zmizely ze scény během katalánské nadvlády.

A byli to Florenťané, kteří přesunuli hlavní město vévodství do Athén a nechali znovuobnovit ortodoxní arcibiskupství, které bylo zrušené za vlády jejich franských předchůdců. Naprostá většina řeckého kléru dávala najevo nelibost s latinskou církví, kterou zde nastolili křižáci, a neváhala hledat proti franským dobyvatelům pomoc i u Turků.

Už počátkem katalánské vlády část vzdělaných Athéňanů, především těch, kteří vykonávali notářskou profesi, vstoupila do služeb Katalánců a zajistila si tak rozsáhlá privilegia. Prozápadní kolaboranti a oportunisté mezi Řeky, kteří se snažili udržet si svá dobrá postavení, sloužili tu Benátčanům, tu Florenťanům, podle toho, která strana v tu chvíli skýtala větší výhody. Díky výsadám poskytnutým vévodou Antoniem I. se do Athénského vévodství přistěhoval značný počet italských obchodníků, především z Benátek, Florencie a Janova. Za vlády florentské dynastie byla zavedena řečtina jako úřední jazyk a státní dokumenty se rovněž psaly řecky.

Náboženství

Po pádu byzantské říše v roce 1204 se Řekové snažili udržet svou kulturu a identitu díky svému jazyku a křesťanství východního ortodoxního ritu. Řecký klérus i prostý lid kladl proti snahám latinské církve zapustit kořeny velice tuhý odpor. Mnozí ortodoxní církevní představitelé opustili zemi a raději odešli do vyhnanství, než aby snášeli ponížení poroby, mezi nimi i athénský metropolita Michael Choniates. Choniates své místo opustil poté, co proslulý athénský svatostánek viděl vypleněn a znesvěcen.

Církev za křižáků přešla po ochranu římského papežství. Ota de la Roche nechal zabavit majetek ortodoxní církve a na kněžstvo uvalil daně. Shromáždění v Ravennice v roce 1210 přesně stanovilo pravomoci a závazky církve a franských pánů, jako např. povinnost latinského a ortodoxního kněžstva platit akrostikon – původem byzantskou pozemkovou daň.

Národnostní a náboženské změny za Katalánců

Katalánci byli organizováni do velmi semknutých náboženských i společenských skupin, protože měli za to, že jakékoliv mísení s Řeky může ohrozit jejich rasovou integritu a přežití na řeckém území. Společenské, náboženské, kulturní i jazykové hranice mezi katalánskými dobyvateli a řeckými starousedlíky byly absolutní. Právo zakazovalo smíšená manželství, aby se předešlo jakémukoliv sbližování obou skupin. Katalánci z těchto omezení vyňali jen několik určitých lidí, kteří se přidali na jejich stranu, ale jinak se to netýkalo žádných větších sociálních skupin.

Katalánci navíc Řekům zakázali vlastnictví půdy; půda byla zdrojem politické i vojenské moci a vytvářelo by nejistou situaci, pokud by ji měli v držení domorodí Řekové. Jednou z mála profesí, kterou Řekové směli vykonávat, bylo notářství.

Za katalánské okupace se ve východní Thessálii usadili Albánci, a počátkem 15. století se Albánci začali houfně usazovat také v Attice.

Latinská církev si udržela svojí podobu z dob franské nadvlády se třemi arcibiskupstvími – v Athénách, Thébách a Neopatře. Kostel Panny Marie na athénské Akropoli (Parthenón) měl dvanáct knězů dosazovaných přímo vévodou a v čele athénského kněžstva vždy stál rodilý Katalánec.

Ekonomika

Během franské nadvlády hospodářství Athénského vévodství vzkvétalo, a to navzdory útokům pirátů. V Athénách a Thébách se usídlili benátští a janovští obchodníci, kteří postupem času z těchto měst učili významná obchodní střediska té doby. Vévoda Guy de la Roche osvobodil Janovany od daní a také jim udělil privilegia mít své konzulární úředníky a soudy.

Hlavní ekonomickým centrem státu byly Théby, a to především díky místní výrobě hedvábí. Koncem 13. století Athénské vévodství vyváželo do Benátek obilí, což bylo neklamným znakem prosperity. Guy de la Roche byl prvním vévodou, který zavedl ražbu mincí a v tom po něm pokračoval i jeho nástupce Jan. Za vlády vévody Guye II. byly vyraženy tři série mincí, aby se mohly pokrýt obchodní potřeby státu.

Informace o hospodářské a obchodní aktivitě z období prvních let katalánské okupace, které nám poskytují prameny, jsou jen kusé. Benátčané v roce 1319 podepsali smlouvu, kterou dále potvrdili v letech 1321 a 1331, díky níž bránili rozvoji přístavu v Pireu, který byl velmi blízko benátských držav, a tím i vznik vlastního katalánského loďstva. Jediný přístav, který vykazoval nějakou aktivitu, byl Livadostro (portus de Sithines) v korintském zálivu.

O daních, které zavedli Katalánci, mnoho nevíme. Zdroj příjmů pro Athénské vévodství představoval nemovitý majetek bývalých franských vládců, který byl dán do pronájmu Kataláncům; nájem se poté vybíral v naturáliích.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.