Asyrský národ – a proč ne?

Frederick Aprim

Publikováno: 2. května 2016

Michael Gunter si ve své knize The Kurdish Predicament in Iraq: A Political Analysis klade otázku, jak to, že se Britům podařilo sjednotit tři různé, historicky odlišné národy Britských ostrovů – Angličany, Skoty a Velšany – do jedné politické identity? Když byla v 18. století elitami artikulována idea „britskosti“, dokázala na svou stranu strhnout i prostého člověka. Vedle toho mezi poddanými rakouské habsburské říše, carského Ruska nebo osmanské říše zaznamenával prudký vzestup nacionalismus založený etnicky. Habsburský císař Josef II. se v době trojího dělení Polska zoufale snažil zachovat solidaritu podobnou té, jakou projevoval lid v revoluční Francii, zatímco sultán Abdülhamid se pokoušel zformulovat svůj vlastní recept, jak udržet svou říši pohromadě s pomocí principů islámské víry a instituce sultanátu – jednoty trůnu a oltáře –, ale ani jeden ve svých snahách neuspěl. Abdülhamid bude navěky pamatován jako sultán, který stál u zrodu programů, které obrátily proti sobě muslimské Turky a Kurdy proti křesťanským Asyřanům, Arménům a Řekům, programů, které nakonec během první světové války v Anatolii vedly ke genocidám křesťanského obyvatelstva.

Asyřané ve skutečnosti představovali to, co by ve středověké Evropě bylo národem. V té době termín „národ“ asocioval takové faktory, jako společně obývané území, společný jazyk, společné tradice, či určitou kombinaci těchto tří. Příslušníci tří asyrských náboženských skupin – církve Východu, chaldejské katolické a syrské ortodoxní církve –, ač bez vlastního státu, tak sdílejí: 1) společný syrský jazyk po dobu nejméně dvou tisíc let; 2) společnou tradici, která je ještě starší; 3) obývají společnou geografickou oblast po dobu nejméně čtyř tisíc let, ne-li déle, i když asyrská moc region neovládá posledních dva a půl tisíce let.

Podíváme-li se v retrospektivě na evropskou zkušenost, uvědomíme si, že podhoubí toho, z čeho vyvstal fenomén nacionalismu, se poněkud lišilo v západní a ve východní Evropě. Absence jednoho či více těchto faktorů nezabránila lidem, aby položili základy toho, co se v budoucnu zovalo národem.

Například v západní Evropě si lidé počali uvědomovat svou národnost v rámci již tehdy existujících států. Arnold Toynbee ve své knize The World After the Peace Conference v roce 1926 napsal: „Belgický a švýcarský národ povstal ze dvou- a tříjazyčných populací, ani jedna z nich neměla v novém národě jasnou převahu [...]“. Ve skutečnosti, dějiny nás učí, že jsou to státy, které vytvářejí národy. Ernest Gellner například v Thought and Change (1965) píše: „Nacionalismus neznamená probuzení národů k sebeuvědomění – vytváří to národy tam, kde žádné nejsou“ Nebo jak to jinak podal Benedict Anderson v Imagined Communities – „vymýšlí“ si je.

K ilustraci toho, jak může být stát využit k vytvoření národa, podává vysvětlení Massimo d’Azeglio, italský nacionalistický vůdce období Risorgimenta, který měl prohlásit: „Vytvořili jsme Itálii, teď ještě vytvořit Italy.“ Eugen Weber v knize Peasants into Frenchmen zdokumentoval, jak se vesnické obyvatelstvo Francie nepovažovalo za Francouze prakticky až do první světové války. Až 25 % populace neovládalo francouzštinu a polovina lidí ji považovala za cizí jazyk, k čemuž Weber dodává: „[…] idea francouzské národnosti pronikla do srdcí mas francouzského venkovského obyvatelstva až více než sto let poté, kdy ji francouzská elita prohlásila býti v plném rozpuku […]“. Porozumíme-li trochu francouzské společnosti, zas až tak nás to nepřekvapí. Weber cituje jednoho francouzského pozorovatele z 19. století: „Každé údolí je stále takový malý svět sám pro sebe, který se od ostatních liší, jako se Merkur liší od Uranu. Každá vesnice představuje klan, jakoby stát se svým vlastním patriotismem.“

Mezitím ve východní Evropě, jak nás informuje Toynbee, se stále sílící národní uvědomění pozoruhodně ovinulo kolem etnických jazyků, čímž dalo za vznik fenoménu jazykového nacionalismu. Začalo to již trojím dělením Polska a vyústilo v rozvoj národního cítění polsky, litevsky, bělorusky a ukrajinsky mluvících obyvatel, následováni Srby, Řeky a dalšími balkánskými národnostmi. Tyto sentimenty mají však svůj původ již v raném středověku.

Ve srovnání s francouzským příkladem vidíme, že Asyřané, kteří se identifikují na základě náboženství, kmenové či místní příslušnosti, nejsou vůbec odlišní, ovšem jen s jediným rozdílem – Francouzi mají svůj stát, Asyřané nikoli. Je běžné Asyřany slyšet označovat se za Mosulany, Bazany, Talkífany, Barwárany, Alqošany atd. Pro mě nehraje roli, jestli Francie je na mapě a Asýrie ne, protože Asýrie je pořád myšlenka, která jen čeká na svojí realizaci. Walker Connor ve své práci Ethnonationalism: The Quest for Understanding uvedl, že data o imigraci do Spojených států poskytují dost příkladů, kdy se lidí sebeidentifikovali na základě náboženské, kmenové nebo místní příslušnosti. Údaje naznačují, že „Chorvat se označoval jako Dalmatinec, Istrijec nebo Slavonec, ale ne jako Chorvat, zatímco Poláci by se nazvali Goraly, Kašuby, Slezany atd., ale opět – ne za Poláky“. Proč tedy americký úřad pro sčítání lidu (Census Bureau) opomíjí a marginalizuje Asyřany tím, že místo tohoto označení používá hloupou a ničím nepodloženou klasifikaci „Asyřan/Chaldejec/Syřan“, když to samé nedělá Polákům, aby je kategorizoval jako Goralové/Kašubové/Slezané a Chorvaty jako Dalmatinci/Istrijci/Slavonci?

Co brzdí asyrskou národní myšlenku od dosažení svého cíle, kdy již spojení „Asyřané“ a „národ“ nebude zpochybňováno těmi, kteří se tento sen snaží marginalizovat, je snaha několika jednotlivců, kteří bohužel drží jisté pozice v naší společnosti. Je neospravedlnitelné prohlašovat Chaldejce za etnicky unikátní (jak někteří členové chaldejské katolické církve neustále obhajují), jednoduše kvůli tak hloupým argumentům, jako je například rozmanitost dialektu… ne jazyka, ale dialektu! Gunter například vysvětluje, cituji: „Kurdové kromě jiných dialektů používají kurmándží, sorání, zazaki nebo gorani, ale nikdy se neoznačují za nic jiného než Kurdy. Moderní řečtina má dvě verze, démotické neboli lidová forma jazyka, a zreformovaná klasická řečtina. V norštině existuje bokmål či riksmål (knižní forma) a vedle toho nynorsk či landsmål (nová norština či zemský jazyk).“ Tak proč se tedy Chaldejci, kteří jako svůj liturgický jazyk až do doby před několika dekádami používali syrštinu, snaží prosazovat jako svébytné etnikum? Učinily z nich snad odlišnou etnickou skupinu arabizační snahy irácké vlády?

Asyřané musí začít s revolucí u sebe a sami přijít na to, jak se posunout od kmenových, náboženských a místních komunit k národnímu konceptu, zvláště když faktory, které jsou k tomu zapotřebí, již dávno disponují. Asyřané nesmějí podlehnout pod tíhou triviálních argumentů historiků z řad různých pan-arabských, pan-kurdských a pan-turkických ultras, kteří odmítají asyrské národní hnutí coby dávno překonaný fenomén 19. století. Víme, že národní vědomí prakticky celé Evropy má počátek v 19. století a v některých částech se dokonce fakticky rozvinulo naplno až po první světové válce. Proč tedy máme národní povědomí Evropanů a dalších národů po celém světě uznávat s takovou samozřejmostí, jako by šlo o nějaký přírodní úkaz, ale Asyřany začnou vytvářet své vlastní, jsou jejich snahy záhy zpochybňovány a „asyřanství“ zavrhováno jako vynález 19. století. Samozřejmě, že se jedná o národní obrození devatenáctého století – stejně jako pro všechny ostatní národy. Michael Howard v knize The Lessons of History píše, snad s jedinou výjimkou Norska, je obtížné přijít na nějaký národní stát, „který vznikl před polovinou 20. století, který nebyl uměle vytvořen a měl jasně definované hranice, a jeho vznik nebyl poznamenán válkami, vnitřními konflikty, nebo obojím […] pojem „národa“ se stal neoddělitelně spojován s válkami, které bojoval.“ Dnešní Turecká republika vznikla až v roce 1923 a navíc na území dnešního Turecka až do 11. století žádní Turci nebyli. Proč se Mustafa Kemal mohl v roce 1923 postavit do čela tureckého nacionalismu, ale Júsuf Málik (člen chaldejské katolické církve), který bojoval za asyrský národ takřka v téže době, bývá zpochybňován? Bruce Masters v Christians and Jews in the Ottoman Arab World píše: „Anatolie byla před bitvou u Mantzikertu v roce 1071 čistě křesťanským územím.“ Mezitím dnešní Irák jako stát vznikl v roce 1921 a v době před 7. stoletím na jeho území nebylo nic arabsky muslimského. Severního Iráku (oblast Mosulu) měla vždy asyrský křesťanský ráz, narušený snad jen Tamerlánovým vpádem roku 1401. Jsou-li tedy Turci a iráčtí Arabové být hrdí na své někdejší osmanské a arabské říše, musíme jim připomenout, že to byli právě Asyřané, kteří položili základ prvním velkým civilizacím, zatímco oni ještě kočovali středoasijské stepi a Arabskou poušť.

Vzdělaní Asyřané žijící v zahraničí se musejí začít chovat jako pan-Asyřané. Musíme začít přemýšlet v rovině „Asyřané především“. Žádný Turek, Kurd ani Arab není nadřazený nad Asyřanem, žádný není více člověkem v očích božích – ani deklaracích Organizace spojených národů, údajně nejvyšší autority na zemi. A že se pár evropských zemí po první světové válce rozhodlo dát Arabům a Turkům dědictví Byzance a Asýrie je jedině tragické. Chtěl bych čtenáře ujistit, že nic z předchozího textu není mířeno proti Arabům, Kurdům nebo Turkům jako takovým, ale proti jejich vládám a představitelům, které se dříve či později budou zodpovídat ze zvěrstev a pronásledování, kterých se dopustili na asyrských křesťanech. Arabové, Turci a Kurdové musí respektovat práva Asyřanů jakožto svébytného národa, který je chráněn úmluvami OSN, a má právo na sebeurčení. Musejí zanechat vměšování se do asyrských vnitřních záležitostí, přestat s vykořisťováním asyrských křesťanských komunit a umožnit Asyřanům se svobodně usadit v jejich zemi jejich předků.

Zdroj

Původní článek „The Assyrian Nation, why?“ Fredericka Aprima naleznete na jeho stránkách Fredaprim.com.

Autor

Frederick Aprim (*1953) je americký historik, spisovatel a aktivista iráckého původu. Narodil se v severoiráckém Kirkúku, vystudoval na univerzitě v Mosulu a od roku 1981 žije ve Spojených státech. Od roku 1987 je americkým občanem. Od roku 1991 se věnuje aktivismu na podporu asyrských křesťanů – je mimo jiné členem Assyrian Aid Society of America – a jeho hlavní tezí je, že všichni aramejsky mluvící křesťané žijící na Blízkém východě jsou etničtí Asyřané. Věnuje se přednáškám a psaní textů, v nichž se snaží působit na své asyrské krajany. Léta výzkumu a psaní článků v roce 2006 vyústily ve vydání jeho zásadní knihy Assyrians: The Continuous Saga (2005), a později ještě Assyrians: From Bedr Khan to Saddam Hussein (2006) a Assyrians: From Bedr Khan to Saddam Hussein, Second Edition (2007). V současnoti žije v San Franciscu v americkém státě Kalifornie.