Náboženství starých Árjů

Massoume Price

Publikováno: 14. července 2016

Íránci a Indové sdílejí stejné předky, jimiž byli Árjové (proto-Indoíránci). Tito lidé patřili k Indoevropanům a žili životem pastevců v oblasti jihoruských stepí, východně od řeky Volhy. Tvořili skupiny polokočovných kmenů, které se věnovaly chovu dobytka, ovcí a koz na malých plochách bez koní, jen s pomocí honáckých psů. Jejich společnost se dělila na tři hlavní vrstvy: kněze, válečníky a pastevce. V období od čtvrtého do třetího tisíciletí př. n. l. Árjové vytvořili pozoruhodnou náboženskou tradici, která ovlivnila i jejich potomky: indické bráhmany a íránské zoroastrovce. Obě skupiny se nejspíše rozdělily ve třetím tisíciletí př. n. l., aby z nich později vzešly dvě svébytné jazykové skupiny – Indové a Íránci.

Předzoroastrovské náboženství starých Íránců bylo postavené na kultech přírody z doby kamenné, jako byl např. kult ohně a vody. Dozvuky těchto starobylých kultů nalézáme i v zoroastrovství a indické védské literatuře.

Elementy jako oheň nebo voda byly personifikovány. Zosobněním vody byla bohyně, Ápas (v moderní fársí: áb), jíž směřovaly zvláštní motlitby i úlitby. Staršinové každého domu přinášeli pravidelné oběti (buď rostliny či zvířata) k nejbližšímu potoku či tůni, kde se také odehrávaly kolektivní obřady s knězem. Oheň, jenž měl název átar (fársí: ataš), byl rovněž uctíván a byly mu přinášeny obětiny v podobě suchého a čistého paliva, kadidla popřípadě tuku zvířat.

Obětování přírodním živlům, ohni a vodě, Íránci nazývali jasna (ze slovesného kořene jaz-, uctívat, obětovat), jež tvořila základ každodenní pobožnosti kněží. Zvířata se obětovávala ohni a motlitbami se celý akt posvětil. Věřilo se, že existuje silné pouto mezi lidmi a zvířaty: duše zvířat, která zemřela posvátnou smrtí, přijme k sobě božská bytost zvaná Geuš Urván („duše býka“; urván je v moderní perštině raván, duše). Geuš Urván se dalším významným kultem, byl ochráncem všech užitečných zvířat na zemi. Jiný důležitý kult vyrostl z rituální přípravy posvátného nápoje Indy zvané sóma a Íránci haoma, což v překladu znamená „ten, který je lisován“. Haomová šťáva se patrně připravovala z chvojníku a byla silně omamná; vyvolávala inspiraci básníkům, povídkářům či válečníkům. Kněze pak přibližovala jejich bohům. Kult posvátné šťávy je zoroastrovci dodnes praktikován.

Árjové uctívali řadu bohů, včetně několika „přírodních bohů“, například boha nebes Asmana (fársí: asemán, nebe), bohyni země Zam (zamín), ale také slunce (Hvar, fársí: choršíd) a měsíc (Mah, máh). Vedle toho tu byli dva bohové větru – Váju a Vata –, první představoval silný fučící vítr a druhý vítr přinášející dešťové srážky. Dešťonosný Vata byl asociován s harachvaitskou Ardvísúrou, v sakskrtu známou jako Sárasvatí – držící vody. Ardvísúra byla zosobněním mýtické řeky, která vytékala z velkého moře v Avestě nazývaného Vourukaša, což znamená „mnoha zálivů“, moře, z něhož vytékaly všechny řeky. Tištrja, bůh ztotožňovaný s hvězdou Sirius, ochraňoval mraky přinášející déšť. Každý rok přicházel na břehy moře Vourukaše v podobě překrásného bělouše a bojoval s démonem smrti Apaošou, který na sebe bral podobu černého hřebce. Tištrja poté vběhne do moře a jeho vlny během souboje stvoří vody hojnosti. Vata je poté zachytí do oblak a roznese nad sedmi světadíly. Zoroastrovci kolem 13. farvardínu (prvního měsíce íránského kalendáře) slavili velký Tištrjův svátek Sízdebedar; ještě v 19. století se při této příležitosti konaly dostihové závody, což s největší pravděpodobností bylo pokračováním tradic starobylých svátků, při nichž se připomínal zápas dvou hřebců. Dodnes Íránci na 13. farvardínu přináší oběti vodě tak, že do vody hodí „sabze“ (zelené výhonky používané při nourúzu – íránském novém roku –, čili rostlinná obětina).

Árjové věřili v přírodní zákon, který zajišťoval chod a koloběh přírody: střídání dne a noci i pohyb slunce po obloze. Tento zákon nazývali „rta“ (v Avestě nazýván „aša“) a reprezentoval vesmírný řád. Aša měla také etický rozměr a upravovala chování lidí. Pravdomluvnost, upřímnost, věrnost a odvaha byly těmi správnými vlastnostmi, které byly nezbytné pro chod světa, zatímco na druhé straně neřest tento chod narušovala. Principy falše a pokřivenosti, které v avestovské literatuře stály v protikladu vůči aše, se nazývali „druga“ (lež, faleš). Jedním z klíčových aspektů ašy bylo zajistit respekt pro posvátnost slibu či daného slova. Slavnostní přísaha se nazývala „varuna“ (z ver znamenající vazba, pouto) a úmluva či pakt se nazývaly „mithra“ (z kořene mei, výměna). V obou případech byla ona latentní síla ve vyřčení slibu považována za božskou. Muži, kteří byli nařčeni z porušení daného slova, byli potrestáni tak, že se museli podrobit zkoušce (ordálu) vodou (ponoření pod vodu a pokud přežili, byli shledáni nevinnými), nebo ohněm. Při něm obviněný musel proběhnout úzkou mezerou mezi dvěma vatrami (podobně jako v příběhu o Sijávašovi v Šáhnáme), případně mu na holý hrudník rozlili roztavenou měď.

Mithra a Varuna se staly božstvy spojenými s ohněm a vodou. Varuna se stal „synem vod“ a později se z něho stal Varuna Apam Napat, jazatou (nižším božstvem, géniem) přísah a pravdy a géniem ordálu vodou. Mithra se postupem času vyvinul v génia ohně a smluv, a rovněž se věřilo, že doprovází samotné slunce. Rozhodnutí o tom podrobit muže podobně drastickým zkouškám, jako byl ordál, činil místní vládce nebo vesnický staršina. Toto zosobnění moudrého vládce, který má zcela ve svých rukou právo, pochází z konceptu „Ahury Mazdy“, génia moudrosti a největšího ze všech géniů. Tito tři géniové jsou vysoce etické bytosti, které potvrzují ašu. Tento koncept se mezi Árjy vyvinul v rané době kamenné.

Kromě toho existovala řada abstraktních bohů, kteří ztělesňovali takové koncepty, jako třeba válka. Například Mithra byl rovněž uctíván jako válečný bůh, který bojoval na straně dobra a ochraňoval ctnostné. Později se z něho stal jak velký soudce, který soudil činy lidí po smrti, tak sluneční božstvo, jehož vůz táhnou po obloze bílí koně, a které září zlatě a stříbrně aniž by vrhalo stín. Tato druhá charakteristika přežívá v islámské literatuře, kde velké nábožensky významné postavy také nemají stín. Airjáman byl bůh symbolizující přátelství, Arštát spravedlnost, Ham-vareti odvahu, a Sraoša (Sorúš) poslušnost. Verethraghna byl géniem vítězství, který byl později velmi prominentní v avestovské literatuře.

Většina indo-íránských bohů byla antropomorfních, i když třeba Verethraghna připomínal divoké prase. Všichni bohové byli považováni za nesmrtelné. Vyvíjela se také kosmologie a z tohoto období pochází také první íránský mýtus o stvoření člověka (antropogonie). Bohové stvořili svět v sedmi krocích. Nejprve stvořili oblohu z kamene, tvrdou jako dutá skořápka, a v její dolní polovině byla voda. Poté stvořili souši, plovoucí na vodě jako velká placatá miska, a uprostřed ní se nacházely tři vnímající stvoření – rostlina, zvíře (býk) a člověk. Jako poslední sedmý krok stvořili oheň, a to jak ve viditelné formě, tak coby životní sílu. Slunce, které vzniklo jako součást stvoření ohně, stálo nehnutě na obloze vedle měsíce, jako kdyby bylo stále poledne. Svět byl nehybný a neměnný. Pak bohové provedli trojitou oběť: rozdrtili rostlinu a zabili býka s člověkem. Z této oběti vzešly další rostliny, zvířata a lidé. Cyklus života se dal do pohybu, po smrti přišel na řadu nový život. Slunce se začalo pohybovat po obloze a střídala se roční období v souladu s ašou (v zoroastrovské literatuře je tento den označován jako první nourúz).

Indické prameny naznačují, že tyto přírodní procesy byly považovány za nekonečné jestliže se lidé a kněží na něm patřičně podíleli – motlitbami, oběťmi a úlitbami. Tak člověk stával partnerem bohů při udržování světa v silném a čistém stavu. Vyžadovány byly rituály a očisty, zvláště pak motlitby. Odtud vzešly vzorce, které s Íránci zůstaly po řadu dalších staletí. Pohanští Íránci se modlili třikrát denně – za úsvitu, v poledne a za soumraku. Denní doba byla rozdělena do dvou částí: dopoledne bylo pod ochranou Mithry, zatímco odpoledne ochraňoval Apam Napat. Fravarši, duchové zemřelých, byli patrony noci. Několik těchto konceptů bylo později převzato zoroastriány, a odrazily se také v zoroastriánské a dokonce i v islámské literatuře, i když doznaly mnoho změn. Zarathuštra například představil novou kosmologii, která se od té starobylé liší v řadě směrů.

Zdroj

Původní článek „Pre-Zoroastrian Religions of Iran“ Massoume Price naleznete na jejích stránkách Cultureofiran.com.

Autor

Massoume Price je íránská kulturní antropoložka a nakladatelka. Studovala v Íránu a ve Velké Británii a od roku 1981 žije v Kanadě. Od roku 1995 se aktivně zajímá o íránské dějiny a kulturu. V roce 2005 vydala svou zásadní knihu Iran’s Diverse Peoples. Spoluzaložila a řídí nakladatelství Anahita Productions. V současnosti žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii.