Amaury de Lusignan: Dobrodruh a král

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. září 2016

Guy de Lusignan je dějinami po právu vzpomínán jako král, který svojí neschopnou politikou v letech 1186–1187 zapříčinil pád Jeruzalémského království. Jeho postavě se dostalo patřičné pozornosti ze strany historiků křížových výprav i autorů beletrie. Ovšem Guy nebyl jediný příslušník rodu Lusignanů, který se vypravil do Svaté země hledat štěstí, ba dokonce nebyl ani první. Prvním byl jeho bratr Amaury, kterému se i na rozdíl od svého neschopného bratra podařilo založit dynastii.

Amaury de Lusignan byl třetím synem Huga VIII., velmože z Poitou v západní Francii a poněkud problematického vazala akvitánských vévodů. Jako pánové z Lusignanu jsou doloženi již z počátku 10. století a jako hrabata z La Marche od roku 1091. V roce 1166 se však vzbouřili proti své lenní paní Eleonoře Akvitánské a v zápase anglických Plantagenetů a francouzských Kapetovců se postavili na kapetovskou stranu. Někdy v této době došlo k incidentu, ve kterém „lusignanští bratři“ (snad šlo o Geoffroye a Guye, druhého a čtvrtého syna Huga VIII.) přepadli konvoj Eleonory Akvitánské a zavraždili její doprovod – hraběte Patrika ze Salisbury. Protože hrabě nebyl ozbrojený a byl zabit zezadu, vyvolala tato událost hluboké pobouření a Guy de Lusignan musel v hanbě opustit Evropu. Je pozoruhodné, že Amaury s touto vraždou spojován nebyl, leč byl to on, který jako první odešel do Svaté země.

Amaury šel ve stopách generací mladých šlechticů, kteří hledali bohatství v „Zámoří“ (Outremer). Jeho rodina již měla historii účasti na křížových výpravách. Hugo VI. do Svaté země přišel roku 1101 a následujícího roku padl v bitvě u Ramly. Hugo VII. se účastnil druhé křížové výpravy ve vojsku krále Ludvíka VII. a Aumaryho otec Hugo VIII. vykonal pouť do Svaté země v roce 1163, bojoval v bitvě u Hárimu, kde byl zajat sultánem Núr ad-Dínem a zemřel ve vězení. Amaury se tak jistě od svých příbuzných o Jeruzalémském království leccos dozvěděl, dávno předtím, než se tam sám rozhodl vydat. Je také velmi pravděpodobné, že ve Svaté zemi žili známí jeho otce a děda.

Amaury do Svaté země přišel někdy před rokem 1174 a podobně jako jeho otec záhy padl do muslimského zajetí. Naštěstí pro něj však jeruzalémský král Amaury I. zaplatil výkupné za jeho propuštění, což znamená, že se buď za mladého aristokrata cítil zodpovědný, nebo snad mu tím chtěl oplatit za hrdinskou smrt jeho otce. Také to naznačuje, že Amaury s jeruzalémskými barony a rytíři dobře vycházel. Tuto domněnku ještě posiluje fakt, že i přesto, že nebyl prvorozeným synem (byl až třetím), se dokázal přiženit do jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších jeruzalémských aristokratických rodin – Ibelinů. To nebyl obvyklý případ, kdy evropský dobrodruh svedl urozenou vdovu; Amauryho nevěsta Eschiva byl v té době nejspíš ještě dítě a sňatek za ní vyjednal její otec Balduin, pán z Ramly a Mirabelu. Navíc, i když Eschiva ještě v té době nebyla dědičkou majetku a titulu svého otce, i tak byla považována za prestižní nevěstu, neboť Amaury se tak stal zetěm muže, jehož panství dohromady do královské armády posílala přes osmdesát rytířů.

V roce 1180 byl Amaury jmenován jeruzalémským konetáblem, kde nahradil uznávaného barona Onfroye II. z Toronu, který zemřel na následky zranění z bitvy u řeky Lítání v roce 1179. K tomuto povýšení došlo za vlády krále Balduina IV. a podle Ernoulovy kroniky za ním stál vliv královy matky Anežky z Courtenay, s níž měl Amaury údajně pletky. Pokud byl Amaury toho času ženatý s dítětem, není nic neobvyklého na tom, že se mezitím zapletl se starší ženou. Téhož roku do Jeruzaléma přišel také jeho bratr Guy, který se kvapně oženil s jeruzalémskou princeznou Sibylou.

Ohledně sňatku Guye a Sibyly existuje spousta dohadů a spekulací. Podle jedné z nich Amaury odcestoval do Francie s tím, že přemluví svého bratra, aby za ním na Blízký východ přijel a Sibylu svedl. To můžeme rovnou označit za nesmysl, protože v době údajného Amauryho výletu domů byla Sibyla zaslíbena burgundskému vévodovi, kterého by si Guy jistě netroufl znepřátelit. Další teorií je, že král Balduin svou sestru za naprosto nevhodného Guye provdal, aby tím zabránil palácovému převratu chystaném Raymondem z Tripolisu, Bohemundem z Antiochie a Balduinem z Ibelinu. I to je podle mého názoru nepravděpodobné, protože ve všech třech případech se jednalo o šlechtice, kteří pro tohoto krále opakovaně riskovali život, k mocenskému „převratu“ měli řadu příležitostí a nikdy se o něj reálně nepokusili. Nejpravděpodobnějším důvodem ke sňatku princezny Sibyly je, že se do Guye zkrátka zamilovala, popřípadě jím byla svedena, a její bratr král Balduin IV. neměl to srdce jí i jejího milence potrestat – i když si tím proti sobě popudil část vlastních vazalů. Pozice Amauryho – nyní švagra následnice trůnu – se tím stala pevnější než kdy předtím a s největší pravděpodobností tak byl do pozice královského konetábla dosazen díky vlivu svého bratra a nikoli Anežky z Courtenay, ať už byl ve skutečnosti jejím milencem nebo ne.

Ať už Amaury de Lusignan ke svému úřadu přišel jakkoliv, rozhodně jej uchopil pevně do rukou. V bitvě u hradu La Forbelet stál fakticky v čele jeruzalémského vojska, protože malomocný král Balduin byl upoután na lůžko. I když jeruzalémský král „velel“ a dělal strategická rozhodnutí, tak to byl vždy jeho konetábl, který jel do bitvy s královským praporem a vedl muže do boje. A Amaury si podle všeho počínal obstojně, protože křesťané v bitvě u La Forbelet zvítězili a jakékoliv pochybení na jeho straně by jistě neuniklo pozornosti.

O rok později v roce 1183 podnikl sultán Saladin invazi a proti němu s jeruzalémským vojskem vyrazil následník trůnu Guy de Lusignan. Guyovo vedení bylo tak špatné, že si vysloužil nevraživost a opovržení celého svého budoucího království; Amaury de Lusignan byl tehdy jediný z velitelů, kterému se podařilo úspěšně střetnout s muslimským vojskem: Saladin obsadil důležité prameny u Tubanie a Amaury za podpory Ibelinů sultána odtud úspěšně vytlačil. Je pozoruhodné, že Ibelinové, kteří patřili mezi přední Guyovy oponenty, neměli žádný problém spolupracovat s jeho bratrem. Bez ohledu na Guye, Amaury byl stále švagrem Balduina z Ibelinu a takové rodové vazby se v té době braly velmi vážně.

Nepřekvapí, že když Guy se Sibylou v roce 1186 provedli palácový převrat, Amaury patřil mezi jejich nejbližší spojence. Bylo to v jeho nejlepším zájmu a jakékoliv jiné chování by nebylo normální. Nic ovšem nenaznačuje, že Amaury si o vládě svého bratra dělal nějaké iluze. Tady šlo čistě o vlastní zájmy a rodinnou loyalitu, která ho nakonec dovedla až ke katastrofální bitvě u Hattínu, která předznamenala pád Jeruzalémského království. Amaury spolu s Guyem a řadou dalších velmožů padl do Saladinova zajetí. Zatímco byli ve vězení, Saladin dobýval město za městem, hrad za hradem, až nakonec z celého království zbylo jen přístavní město Tyros a několik odříznutých hradů. Do rukou Saladina tím přišlo i celé dědictví Amauryho ženy.

Nastal rok 1188 a Amaury seděl stále ve vězení. Musel přemítat, že skončí jako jeho otec, který v podobném zajetí zemřel. Toho roku ovšem Saladin, který již ovládal většinu Jeruzalémského království, oba lusignanské bratry propustil. Guy sultánovi musel slíbit, že proti němu již nikdy nebude bojovat a možná také, že všechny zbývající pevnosti, které ještě vzdorovaly, přiměje ke kapitulaci. Ať už to bylo jakkoli, je jisté, že Guy de Lusignan podmínky nedodržel a můžeme předpokládat, že Amaury následoval jeho příkladu. Guy se spolu s Amaurym a templářským velmistrem Gérardem de Ridefort odebral do Antiochie, jediného křižáckého státu, které zůstalo Saladinovy války ušetřeno, kde shromáždil vojsko o 700 rytířích a 9000 pěších, s nímž hodlal své království vydobýt zpět. Mezitím z Francie do Tyru dorazil i třetí Lusignan, Amauryho a Guyův starší bratr Geoffroy. Guy i se svou novou armádou přirozeně odebral do Tyru, posledního svobodného města Jeruzalémského království, kde ho ale velitel obrany Konrád z Montferratu odmítl vpustit dovnitř. Guy se tak ocitl jako persona non grata ve vlastním království. Geoffroy de Lusignan věděl, že se v Evropě mezitím shromažďují obrovská vojska třetí křížové výpravy pod vedením králů Anglie a Francie, která dříve či později do Palestiny dorazí a svému bratrovi proto poradil „něco podniknout“. Geoffroyovi a Amaurymu bylo zřejmé, že Guy ztratí i poslední špetku respektu jako král, pokud bude sedět s rukama v klíně. Guy se proto se svým vojskem odhodlal k obležení Akkonu, nejvýznamnějšího přístavu Jeruzalémského království, které po bitvě u Hattínu Saladinovi bez boje vydal hrabě Joscelin III. z Edessy. Sám byl však záhy obležen Saladinovou armádou.

Bylo to beznadějné gesto, ale dokázalo dodat odvahu téměř všem bojeschopným mužům, kteří nebyli ochotní přijmout porážku a vydat křesťanská území muslimům. Udržení Tyru bylo pro přežití zcela zásadní, ale pro řadu mužů bylo přeci jen příliš defensivní. A tak když ke králi a jeho původním deseti tisícům začali přidávat další a další muži, mezi nimi se nacházeli už i „ozbrojení poutníci“, kteří chtěli bojovat proti Saladinovi a nechtěli v Evropě čekat na křížovou výpravu. Guyovy síly se tak zhruba ztrojnásobily na 30 000, z toho 2000 byli jezdci (rytíři, panoši a turkopolové). Klíčem králova úspěchu ale byla podpora pisánského loďstva, a později se přidaly ještě lodě z Dánska a Fríska, které obléhatelům otevřely komunikační a zásobovací trasu z Antiochie a západní Evropy.

Dne 4. října křesťané podnikli velký útok na Akkon. Saladin sám byl na místě a dal pokyn armádě, která křižáky obléhala, k útoku na obléhací tábor. Strhla se krvavá bitva, která trvala celý den. Na 5000 křesťanů padlo, včetně velmistra řádu templářů Gérarda de Ridefort, který sám nesl velký díl viny na katastrofální porážce u Hattínu. I když se Guyovi nepodařilo prorazit městskou obranu, Saladin se zároveň přesvědčil, že jeho stávající síly také nestačí na prolomení obléhání. Nastal tak osmnáctiměsíční pat, během kterého vypukaly jen příležitostné a omezené střety. Kdykoliv křižáci zaútočili na město, byli sami záhy napadeni zezadu Saladinovou armádou a donuceni se vrátit a bránit tábor.

Podmínky v Guyově táboře se zatím velmi horšily a morálka klesala. V roce 1190 na chorobu zemřela královna Sibyla i dvě Guyovy dcery, a s nimi padl i jediný Guyův nárok na jeruzalémský trůn. Mezitím se blížila třetí křížová výprava v čele s francouzským králem Filipem Augustem a anglickým králem Richardem Lví srdce. I přes neshody mezi Plantagenety a Lusignany v minulosti, Richard Lví srdce podpořil nárok Guye na trůn – nyní slabší, než kdy předtím –, zatímco Filip se postavil za Konráda z Montferratu, který se oženil se Sibylinou mladší sestrou Isabelou a jeruzalémskou korunu si nárokoval jejím prostřednictvím pro sebe.

S pomocí vojska třetí křížové výpravy pod velením Richarda Lví srdce bylo obléhání Akkonu rychle završeno vítězstvím; saracénská posádka kapitulovala a křesťané město opět opanovali. Pro Francouze tím křížová výprava skončila a Filip August se urychleně odebral zpět do Evropy (aby mohl spřádat plány proti Anglii). Palestinští baroni a měšťané ale i poté vehementně odmítali Guye de Lusignan za svého krále. Richard zatím bojoval Guyovy bitvy, vydobyl většinu palestinského pobřeží a dvakrát se pokusil získat Jeruzalém, leč bezúspěšně. Jeho čas se ale nachyloval a anglický král se musel pomalu vrátit zpět do své země. Předtím chtěl ale zajistit, že po jeho odchodu bude Jeruzalémské království politicky stabilní a v dobrých rukou. V roce 1192 už i Richardovi Lví srdce bylo jasné, že Guy de Lusignan být králem nemůže. Uznal proto Isabelu jako právoplatnou královnu Jeruzaléma a jejího manžela (nejprve Konráda z Montferratu, po jeho zavraždění Jindřicha ze Champagne) jako krále a spoluvládce.

Bratři Lusignanové tím ale zdaleka na politické scéně křižáckého Zámoří nekončí, ba naopak – teď to pro ně začíná být teprve zajímavé. Richard Lví srdce na cestě do Svaté země dobyl Kypr. Tento nesmírně bohatý ostrov byl dlouhou dobu součástí byzantské říše, ale v době třetí křížové výpravy na něm vládl samozvaný „císař“ Izák Komnenos nezávisle na centrální vládě v Konstantinopoli. Izákova despotická vláda mu vynesla akorát nenávist vlastních obyvatel a ti proto anglické křižáky vítali jako osvoboditele od tyrana. Richard ale si ale s ostrovem nevěděl rady, jeho úmyslem bylo jít bojovat do Svaté země, odprodal jej proto templářskému řádu. Templáři se ale nepočínali o nic lépe než Izák Komnenos a v dubnu 1192 po celém ostrově zuřilo lidové povstání. Templáři si byli vědomi toho, že na potlačení vzpoury nemají dost sil, protože většina jejich jednotek byla nasazena na pevnině proti Saladinovi, a proto ostrov Richardovi zase vrátili. Ten tou dobou již věděl, že doma proti němu jeho mladší bratr Jan spolu s Filipem Augustem intrikují. Neměl už ani čas ani zájem s Kyprem něco podnikat a tak jej prodal Guyovi de Lusignan.

Pro krále Richarda tím vše končilo. Na ostrově ale pořád probíhalo povstání a Guy de Lusignan si musel panství, které si právě zakoupil, napřed vydobýt. Vyrazil proto z Palestiny spolu s těmi několika málo přívrženci, které ještě měl. Je zvláštní, že Amaury mezi nimi tentokrát nebyl – ten prozatím zůstal v Palestině, kde byl pořád ještě formálně královským konetáblem. Ukázalo se, že to bylo špatné rozhodnutí, protože nový král Jindřich ze Champagne pochyboval o jeho loyalitě a když se Amaury zastával Pisánců, o kterých měl Jindřich podezření, že proti němu spřádají plány, nechal Amauryho uvěznit.

Podle studie Petera Edburyho The Kingdom of Cyprus and the Crusades, 1191–1374 Amauryho zatčení „vyvolalo protesty z řad některých prominentních postav království…“ To potvrzuje mojí dřívější tezi, že na rozdíl od Guye byl Amaury mezi svými krajany stále populární. Skutečnost, že se král Jindřich podvolil a nechal ho propustit, svědčí o tom, že Amauryho apologeti museli být skutečně velice vlivní. Mám silné podezření, že bychom mezi nimi našli i Baliana z Ibelinu, který byl Jindřichovým de iure tchánem (měl za manželku Isabelinu matku). Balian byl vedoucím baronem poválečného Jeruzalémského království a Amauryho žena Eschiva byla jeho neteří. Amaury de Lusignan následně položil svůj úřad a promptně se vydal za svým bratrem na Kypr pomoci mu zabezpečit jeho panství.

Guy de Lusignan zemřel necelé dva roky poté. Je pozoruhodné, že svým nástupcem učinil svého staršího bratra Geoffroye a nikoliv Amauryho, s nímž toho během let tolik prožil. Prameny jsou v této oblasti příliš skoupé, ale je možné, že bratři měli mezi sebou své konflikty. Jak jsme výše uvedli, Amauryho podpora Guyově vládě nemusela být výrazem upřímného souhlasu s Guyovými akcemi a politikou, ale spíše rodinné loyality a sledování vlastních zájmů. Stalo se však, že Geoffroy de Lusignan o vládu na Kypru neměl zájem, vazalové proto svým novým pánem zvolili Amauryho.

Během tří následujících let Amaury ostrov zabezpečil, zavedl vedle ortodoxní církve také církev latinskou (evidentně se jednalo o převzatý model ze starších křižáckých států, kdy obyvatelstvu bylo umožněno zůstat u své víry, ale latinský klérus získal nemalý majetek) a zajistil své vládě královský status; a tak zatímco Guy byl „pán Kypru“, Amaury už byl „král Kypru“. Královskou hodnost si získal nabídkou tím, že nabídl římsko-německému císaři složení holdu. Tato událost měla pro jeho nástupce ještě dohru, když se stala příčinou krvavé občanské války o generaci později. Kypr ale zůstal královstvím téměř tři sta let – pod vládou přímých potomků Amauryho de Lusignan.

V roce 1197 Amauryho žena Eschiva zemřela. Měli celkem šest dětí, z toho tři se dožily dospělosti. Jejich nejstarší syn Hugo se stal kyperským korunním princem. Když téhož roku zemřel i Jindřich ze Champagne, Amaury byl vybrán jako čtvrtý manžel ovdovělé jeruzalémské královny Isabely, údajně s „téměř jednomyslnou“ podporou jeruzalémských baronů a biskupů.

Amaury okamžitě využil zdroje svého kyperského panství k posílení Jeruzalémského království. V témže roce byl korunován a s pomocí německých křižáků znovudobyl od Saracénů Bejrút. Následujícího roku uzavřel s muslimy pětiletý mír, který království poskytl tolik potřebný čas na konsolidaci získaných pozic. V témže roce také obsadil své někdejší místo jeruzalémského konetábla Janem z Ibelinu, synem Baliana, což byl významný projev přízně pro mladíka, kterému tehdy nebylo ještě dvacet let. Snad se jednalo víc o gesto vděčnosti za Janova otce než o projev důvěry v jeho schopnosti. Jan později úřad vyměnil za Bejrútské panství.

V roce 1204, kdy čtvrtá křížová výprava dobyla Konstantinopol, uzavřel další mír s muslimy na šest let. Mírové období Jeruzalémskému království poskytlo čas na hospodářskou obnovu, ovšem Amaury se z něj dlouho netěšil. V únoru 1205 zemřel jeho a Isabelin syn – jediný, kterého měli –, dva měsíce poté zemřel také Amaury a zakrátko i Isabela. Kyperská koruna přešla na prince Huga, zatímco jeruzalémskou korunu získala nejstarší dcera Isabely Marie z Montferratu.

Amaury de Lusignan vládl jako král Kypru jedenáct a jako král Jeruzaléma osm let – dvakrát déle, než jeho bratr Guy. Pro obě království jeho vláda znamenala období míru a stability, na které pozdější generace v obou královstvích ještě rády vzpomínaly.

Zdroj

Původní články „Aimery de Lusignan I, Adventurer and Kingmaker“ a „Aimery de Lusignan II, King of Cyprus and Jerusalem“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Amaury de Lusignan je významnou vedlejší postavou jejího trojdílného životopisného románu o Balianovi z Ibelinu Knight of Jerusalem, Defender of Jerusalem a Envoy of Jerusalem.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.