Ruská kolonizace Aljašky

Publikováno: 6. sprna 2016

Koncem 15. století započala nová a pozoruhodná kapitola v dějinách lidstva. Několik západoevropských zemí odstartovalo námořní objevné expedice a systematicky mapovalo tisíce kilometrů v Atlantském i Tichém oceánu s vidinou zisku nových území. Plavba neznámými vodami byla náročná a nebezpečná. I když některé další národy, jako třeba staří Číňané nebo Polynésané, vyslali v minulosti lodě na dálkové plavby, není důkazu, že by tak učinily s úmyslem získat nové poznatky o světě. Evropané se zajímali o velikost kontinentů, své místo a postavení mezi nimi. Mořeplavci se zajímali rovněž o lidi, kteří v dalekých krajích žili, i tamní suroviny, které by se v Evropě daly využít. Věk zámořských objevů trval fakticky až do 19. století. Snad nejpozoruhodnější objevy byly učiněny na americkém kontinentě, kterému Evropané říkali „Nový svět“, protože o jeho existenci do té doby v Evropě neměli ani tušení. Postupem času Evropané objevili na zeměkouli každý kout a bílá místa na mapě světa tak definitivně zmizela.

Věk zámořských objevů byl možný díky kombinaci několika faktorů. Renesance vlila Evropanům novou víru ve schopnosti člověka a také probudila zvědavost a touhu experimentovat. Svou roli hrály i nové technologie – například lehký trojstěžník typu karavela vyvinutý loďaři v 15. století, se kterým se dalo plout i proti větru, byl mimořádný pokrok. Někdy v té době astronomové sestrojili astroláb, který námořníkům umožnil zjistit jejich polohu v oceánu mezi rovníkem a severním a jižním pólem. S těmito a ještě dalšími vynálezy se evropští mořeplavci vydali na cesty kolem Afriky do Číny a Indie a později i na západ do Nového světa.

Objevitelé si z cest přiváželi poznatky a dojmy o vzdálených zemích, o jejich obyvatelích, produktech a zboží, které se v Evropě dalo zužitkovat. Právě zisk z dovozových komodit a snaha zabránit konkurenčním zemím, aby převzaly kontrolu nad těmito surovinami a námořními trasami, se stávaly hlavním impulzem k novému objevování. Vidina rychlého zisku do nového byznysu vháněla další a další země. Na začátku 18. století již bylo na světě jen několik regionů, které nebyly probádány – jedním z nich bylo i severní Tichomoří.

Evropané se v nově objevených zemí setkali s lidmi nejrůznějších kultur. Díky své technické převaze si postupně Ameriku zcela podmanili a na domorodé populace začali nahlížet jako na podřadné. Tento pohled se udržel ještě celá staletí.

První ruské expedice

Z evropských národů to byli Rusové, kteří jako první pronikli do oblasti severního Tichomoří. Rusové měli v prozkoumávání takových oblastí velkou tradici, do oblasti Arktidy pronikali již od 10. století. Za cara Ivana IV. Hrozného (1547–1582) Rusové začali prozkoumávat oblasti východně od Uralu, kde obchodovali a podmaňovali zdejší obyvatelstvo. V roce 1647 se přes Sibiř dostali k Ochotskému moři v severozápadním konci severního Tichomoří. Následujícího roku se kozáci vedení Semjonem Děžnovem plavili podél sibiřského pobřeží v Beringově úžině a dosetali se do ústí řeky Anadyr.

V roce 1725 car Petr Veliký (1672–1725) zmocnil dánského mořeplavce Vita Beringa, aby podnikl průzkumnou plavbu na východ od Kamčatky. V roce 1727 Bering vyrazil z Kamčatky na sever do ledovcových polí a pak zpět na Kamčatku. Kvůli bouři a mlze však nespatřil na východě severoamerické pobřeží. V létě 1732 z Kamčatky vyrazil jiný kozák jménem Michail Gvozděv. Plul Beringovou úžinou směrem na sever a objevil Diomédovy ostrovy. Na druhém z navštívených ostrovů ruské kozáky přivítala sprška šípů od místních Eskymáků. Následujícího dne Rusové zakotvili u Mysu prince z Walesu, nejzápadnějším bodu amerického kontinentu. Brzy na to se přiblížili ke Králově ostrovu, kde jim v kajaku vyjeli vstříc místní domorodci. Po tomto setkání Gvozděv vrátil zpět na Kamčatku. Jeho výprava představovala první ruský kontakt s americkou pevninou a aljašskými domorodci.

Pronikání Rusů na Aljašku

„Objevení“ Aljašky se obyčejně datuje na druhou Beringovu expedici v roce 1741.

Aljašští domorodci v té době neznali tvar Severní Ameriky ani její vztah s ostatním kontinentům. Navíc nedisponovali loděmi schopnými plavby na velké vzdálenosti přes otevřený oceán. V červnu 1741 se Bering a jeho zástupce Alexej Čirikov se dvěma loděmi vydal z Kamčatky do Ameriky. V polovině července Čirikovova loď Sv. Pavel spatřila jihovýchodní pobřeží Aljašky. Čirikov zakotvil a vyslal skupinu s jedenácti muži na břeh pro čerstvou vodu. Námořníci se ale nevraceli a tak kapitán po čtyřech dnech poslal člun se čtyřmi dalšími muži, aby zjistili, co se stalo. I tento člun však zmizel beze stopy. Druhého dne však ze směru, kam se oba čluny vydaly, objevili domorodci. Nepřipádlovali k lodi blíže, ale začali něco vykřikovat a po chvíli se zase vrátili směrem, odkud přišli. Neexistují žádné záznamy o tom, co se stalo s ruskými námořníky, kteří zmizeli. Zklamaný Čirikov se vrátil zpět na Kamčatku.

Mezitím Beringova loď Sv. Petr zakotvil u ostrova dále na severu, poblíž Mysu St. Elias. Přírodovědec Georg Steller, který byl s výpravou, zde strávil řadu hodin a zmapoval místní rostlinstvo, korýše a škeble. Všiml si i známek lidského osídlení, ale s žádnými domorodci se přímo nesetkal. Indiáni zřejmě ostrov využívali k občasnému rybaření a lovu, ale trvale žili jinde.

Po jediném dni stráveném na americkém pobřeží Bering vyplul zpět na Kamčatku. Na lodi docházely zásoby a posádka začala trpět kurdějemi. Cestou na západ Rusové propluli kolem několika ostrovů a zakotvili na Šumaginových ostrovech, pojmenovaných podle jednoho námořníka, který zemřel na kurděje. Od jednoho ostrova přijeli k ruské lodi domorodci na kajacích, kteří si s Rusy vyměnili nějaké zboží. Domorodci je pozvali na břeh a deset námořníků se tak vydalo na návštěvu, kde je uvítalo devět aleutských Indiánů. Když se už Rusové chystali zpět na loď, domorodci chtěli jednoho z nich zadržet. Námořník se jim ale vysmekl a plaval ke svým krajanům, kteří varovně několikrát vystřelili do vzduchu ze svých mušket. Druhého dne Aleutové opět připluli ke Sv. Petrovi a vyměnili další zboží. Následujícího dne Rusové zvedli kotvy. Toto je první zaznamenaný přímý kontakt Evropanů a aljašských Indiánů.

Plavba zpět do Ruska byla strastiplná. Příliš mnoho námořníků bylo nemocných a zakrátko nebylo dost mužů ani k řízení lodi. 4. listopadu spatřili zemi a zapluli do zátoky doufajíce, že jsou již na Kamčatce. Ve skutečnosti se jednalo o ostrov nějakých 150 kilometrů od ruského pobřeží. Sv. Petr najel na mělčinu a uvízl. Ti, kteří mohli, vynesli nemocné na břeh. O několik dní později bouře zpečetila osud uvízlé lodě a z námořníků se stali trosečníci. Rusové zápasili s kurdějemi i přírodními živly, ze 76 mužů přežilo 45; mezi mrtvými byl i kapitán Vitus Bering, který zemřel 8. prosince. Na jaře se přiživším z trosek Sv. Petra podařilo postavit menší plavidlo a vydat se ke břehům Kamčatky. Do Petropavlovska dopluli v srpnu.

Rusové mapovali oblast severního Tichomoří a Aljašky více než sto let; do „Ruské Ameriky“ podnikli na šedesát výprav, než ji v roce 1867 prodali Američanům. Nashromáždili cenné informace o domorodcích, fauně a flóře, podnebí, cyklu zamrzání a tání ledové pokrývky, a zdrojích na pevnině a v moři, včetně nerostných surovin či zvířat, která se lovila pro kožešiny. Tyto znalosti výrazným způsobem přispěly k našemu porozumění tohoto regionu.

Počátky ruské kolonizace

Rusko jevilo zájem o Aljašku pro její přírodní bohatství. Rusové, kteří byli na Aljašce, byli převážně lovci kožešin. Po roce 1741 skupina bohatých podnikatelů najala zkušené sibiřské obchodníky s kožešinami, aby zajeli na aleutské ostrovy a od domorodců nakoupili nějaké kožešiny. Investoři je posléze s velkým ziskem prodali do Číny, ale z lovců a traperů skutečně zbohatl jen málokterý.

Ruští obchodníci měli zájem hlavně mořské vydry, černé a další lišky a tuleně. Sami tato zvířata však nelovili, místo toho nutili aleutské Indiány, aby to dělali za ně; Rusové kolikrát kvůli tomu vzali jejich ženy a děti jako rukojmí. I když ne všechny kontakty mezi obchodníky s kožešinami a domorodci byly nutně nepřátelské, řada z nich byla a Rusové neváhali zabíjet ty, kteří se jejich požadavkům vzepřeli. Podobně jako i jiní Evropané, i Rusové mezi domorodce zanesli pro ně dosud neznámé nemoci, vůči kterým neměli imunitu. Právě choroby v celé Americe usmrtily více Indiánů, než cokoliv jiného.

Cesty ze Sibiře do Ameriky byly nákladné. Investoři se snažili snížit náklady a zvýšit zisky tím, že sdružovali do obchodních aliancí. Postupem času pole ovládly dvě skupiny. Jedna z nich, vedená Grigorijem Šelechovem, založila v roce 1784 první stálou ruskou osadu na Aljašce, konkrétně na ostrově Kodiak. Odtud Šelechov vysílal lovce do Cookova zálivu a Zátoky prince Williama. Rusové obchodovali s domorodci; někdy to šlo po dobrém, jindy méně. Šelechovův hlavní soupeř Pavel Lebeděv-Lastočkin založil několik stanic v Cookově zálivu: u ústí řek u řek Kasilov a Kenai, na západní straně zálivu či poblíž ústí Orlí řeky. Šelechov ale časem tyto konkurenční stanice ovládl.

Domorodci z ostrova Kodiak zpočátku kladli Šelechovovi odpor. Rusové ale měli značnou technickou převahu a domorodce drtivě porazili. Později se pokusil si je usmířit výměnou darů a obchodem za poctivých podmínek.

V roce 1799 ruská vláda založila státní společnost, které měla pokračovat v exploataci na Aljašce. Ačkoliv Šelechov zemřel roku 1795, jeho vdova dokázala společnost udržet pohromadě a ta se tak stala základem tohoto nového státního podniku. Ruská vláda jí dala monopol, takže žádná jiná ruská soukromá společnost už nemohla na Aljašce podnikat. Rusko-americká společnost, jak se společnost nově jmenovala, řídila veškeré ruské obchodní aktivity v Americe v období let 1799–1867, kdy Rusko Aljašku prodalo Spojeným státům.

Představenstvo Rusko-americké společnosti v Petrohradu sice určovalo směr, ale v praxi celou operaci vedl určený správce, který byl přímo na místě. Ten také sloužil jako guvernér kolonie. V obchodních záležitostech tak fungoval jako manažer, v občanských a diplomatických jako ruský guvernér. Prvním správcem byl Alexandr Andrejevič Baranov.

Alexandr Baranov

Baranov byl jako správce a guvernér tvrdý a rozhodný. Jedním z jeho prvních kroků bylo rozšíření ruské kolonie dále na jihovýchod Aljašky. Tlingitští Indiáni Rusy zpočátku vlídně přijali, ale už v roce 1802 napadli ruskou stanici v Novém Archandělsku (dnešní Sitka) a asi osmdesát Rusů a Aleutů zabili. Přeživší zachránila britská obchodní loď, která to potom Baranovovi naúčtovala. Baranov se ale odradit nenechal, Nový Archandělsk považoval jen za momentální neúspěch a brzy poté se do oblasti vrátil s několika sty aleutskými lovci. Když se vrátil na místo své někdejší stanice, zjistil, že se Indiáni přestěhovali na lépe hájitelné místo, kde si postavili pevnost. Baranov věděl, že s výzbrojí, kterou má, svou stanici zpět nevybojuje. Naštěstí však byla v oblasti dobře vyzbrojená ruská válečná loď Neva, která Baranovovi slíbila pomoc.

Španělská konkurence

Protože evropské státy spolu v koloniích neustále soupeřily o zdroje, bylo nevyhnutelné, že i Rusové se na Aljašce dříve či později s někým střetnou. Portugalci a Španělé byli prvními evropskými národy, které se vydaly do zámoří hledat nové země a zdroje příjmu. Krátce po Kolumbově objevení Ameriky Portugalsko a Španělsko uzavřelo tordesillaskou smlouvu, která vymezila demarkační čáru mezi španělskou a portugalskou sférou vlivu v Atlantiku. Na základě této dohody Španělé zabrali téměř celou Jižní a Severní Ameriku.

Brzy se nicméně na severoamerické scéně objevili Francouzi a Angličané, a Španělům se nepodařilo obou státům zabránit v založení kolonií na východním pobřeží. Španělé svůj nárok na kontinent brali velmi vážně, a proto když se v roce 1768 dozvěděli o ruských aktivitách na Aljašce, velmi brzy naplánovali a vypravili několik námořních expedic na sever podél západního pobřeží Severní Ameriky: v letech 1774–1792 jich proběhlo celkem sedm.

Nakonec Španělé usoudili, že oblast tak daleko na severu je nad jejich momentální možnosti a spokojili se s osidlováním Kalifornie. Hranice španělské Kalifornie a Spojených států byla vymezena na 42 rovnoběžce – dnešní hranici států Kalifornie a Oregon.

Kapitán Cook

Dalším významným soupeřem Ruska v oblasti byli Angličané. V druhé polovině 18. století byla Anglie velmi silnou námořní mocností, britská Admiralita vyslala sedm expedic kolem světa. Zdaleka nejzdatnějším anglickým navigátorem byl kapitán James Cook, který dvakrát obeplul zeměkouli a zmapoval řadu tichomořských ostrovů, včetně např. Havaje. Věděl, jak čelit kurdějím, i když neznal, co je jejich příčinou. Vyzkoušel i první hodiny, které fungovaly během dlouhých cest na moři a tak umožnily námořníkům vypočítat zeměpisnou délku.

V roce 1776 Admiralita povolala Cooka zpět z výslužby a poslala ho na třetí plavbu, tentokrát k pobřeží v severním Tichém oceánu. Cook měl najít severní průplav, vodní cestu přes Severní Ameriku, o níž se geografové domnívali, že by mohla být alternativou k cestě do Tichomoří kolem Jižní Ameriky. Plavby kolem východního pobřeží Ameriky žádnou takovou cestu neobjevily a tak byl Cook vyslán, aby to zkusil z tichomořské strany.

Plavba ovšem skončila tragicky – James Cook byl zavražděn při druhé návštěvě na Havajských ostrovech. Další dvě lodě z Cookovy eskadry se plavily podél severoamerického pobřeží na sever, zhruba z oblasti dnešního Oregonu, k Zátoce prince Williama a Cookova zálivu, dále k Unalasce (Dutch Harbor) a podél aljašského pobřeží k Beringově úžině až zcela na sever k trvale zamrzlým oblastem Arktidy. Angličané tak severní průliv neobjevili, protože tu nikdy žádný nebyl.

Cookova plavba přinesla první mapy západního pobřeží Severní Ameriky, od Kalifornie až do Arktidy, což byl významný úspěch – konečně byl znám tvar amerického kontinentu.

V období zámořských objevů bylo obvyklé, že námořní kapitáni formálně zabírali území, které si dosud nepřivlastnil žádný jiný evropský stát. Když James Cook opouštěl Anglii, věděl, že Španělé plánovali vlastní výpravu k severozápadnímu pobřeží Ameriky. Cook proto nejprve zabral území severně od oblasti, o které byl přesvědčen, že již Španělé mají. Angličané obsadili Cookův záliv nedaleko dnešního města Anchorage. Dnes je toto místo na Kenaiském poloostrově známo jako „Point Possession“ (Místo zabrání).

Domorodci z Cookova zálivu s anglickými námořníky směnili kožešiny za železné nože a jehly. Cook pak poslal na břeh člun s jedním ze svých pobočníků, aby tam zakopal lahev s pergamenem, na kterém byla mapa oblasti, kterou si Cookova expedice takto zabrala a text formálního nároku. Tuto lahev už nikdy nikdo nenašel.

James Cook se místních neptal, jestli může jejich zemi zabrat pro Anglii. Měl za to, že Indiáni nerozuměli pojmu vlastnictví a majetku a že se evropské nadvládě tak či onak podvolí. Evropané obecně věřili, že Indiáni jsou jim vděční za jejich pokročilé technologie a myšlenky, zvláště pak křesťanskou víru.

Zápas Evropanů o Aljašku

Boj evropských mocností o severovýchodní pobřeží Ameriky často narušovaly život a kulturu zdejších domorodců. Názorným příkladem je třeba Baranovův návrat do jihovýchodní Aljašky v roce 1804.

Ruský car vyslal do Ameriky námořnictvo, aby pomohlo při zajištění a obraně ruského nároku na Alexandrovy ostrovy. Loď Neva přijela na pomoc Alexandru Baranovovi při znovudobývání stanice Nový Archandělsk. Neva palbou z děl vybombardovala pozici Tlingitů a ti, když si uvědomili, že proti ruské palebné síle nemají šanci obstát, uprchli do hor. Indiáni se později vrátili a s Rusy uzavřeli mír. Rusové Indiány naučili, jak pěstovat brambory a ti potom brambory a zvěřinu Rusům prodávali. Tento pakt se ukázal být zcela klíčovým: cesta do Ruska byla dlouhá a nákladná a zásoby tak do Nového Archandělsku kolikrát nedorazily. Bez dodávek potravin od Tlingitů a pracovní síly Aleutů by ruská kolonizace Aljašky téměř jistě ztroskotala.

Rusko-americká společnost byla původně zmocněna na dobu dvaceti let. Když ruská vláda zplnomocnění obnovila, ruské námořnictvo převzalo kontrolu nad kolonií v Novém Archandělsku. Od roku 1818 byl aljašským guvernérem vždy ruský námořní důstojník.

Baranov v Rusko-americké společnosti působil v letech 1799–1818 a v této době řídil své lovce na Aleutských ostrovech, Kodiaku, Cookově zálivu a Zátoce prince Williama a Alexandrových ostrovech. Založil také první ruskou stanici Fort Ross v Kalifornii, na pobřeží severně od San Francisca. Rusové Fort Ross spravovali až do roku 1841, kdy ji prodali kalifornskému osadníkovi Johnu Sutterovi.

Vojenští guvernéři Aljašky byli dosazováni vždy na pětileté období. V letech 1818–1867 rozšířili ruský vliv na sever podél Beringovy úžiny a do vnitrozemí proti proudu řeky Yukon až k vesnici Nulato. Ruští cestovatelé se snažili získávat nejrůznější informace o této zemi, protože guvernéři a vládní představitelé chtěli vedle kožešin získat i další zdroje. Je pozoruhodné, že během celého období ruské kolonizace na Aljašce těch Rusů zase moc nebylo, jejich nejvyšší počet byl v jednu dobu 833. Rusové se pokusili rozběhnout i velrybářství nebo těžbu uhlí. Prospektoři na pevnině provedli několikrát průzkum a vedle uhlí nalezli i malé množství zlata. Ale ve výsledku to byly pouze kožešiny, které Rusko-americké přinášely skutečný zisk. V 50. letech 19. století začali sílit hlasy pochybující o výnosnosti a udržitelnosti celé aljašské kolonie.

Ruská pravoslavná misie

Ruští obchodníci s kožešinami byli křesťany. Ruské náboženství – pravoslavné křesťanství – bylo v Rusku založeno v 8. století. Protože Sibiř byla tak rozlehlá a do Moskvy či Petrohradu to bylo daleko, bylo na Aljašce ruských pravoslavných kněží vždycky pomálu. První pravoslavní misionáři přišli v roce 1794, do té doby základům křesťanské víry domorodce učili obchodníci.

Byli to právě pravoslavní misionáři, kteří se často zastávali domorodců a bránili je před bezohledným jednáním svých krajanů. Car sice zakázal špatné zacházení s domorodými populacemi, ale obchodníci s kožešinami to často ignorovali. Ruská vláda oficiálně pokárala Grigorije Šelechova za ozbrojený konflikt s Indiány při zakládání osady na ostrově Kodiak.

Mezi pravoslavnými misionáři se našlo i několik pozoruhodných mužů, ale nejvýznamnějším byl bezesporu otec Ioann Veniaminov, pozdější první pravoslavný biskup Aljašky. Od roku 1824 působil v Unalasce, kde pro zdejší Aleuty pomohl vytvořit abecedu pro jejich rodný jazyk. Společně se svým aleutským pomocníkem Ivanem Pan’kovem přeložil několik liturgických textů do aleutštiny. Ioann Veniaminov pořídil také rozsáhlou studii zdejších obyvatel a jejich kultury.

V roce 1835 se Ioann Veniaminov přesunul do Nového Archandělsku, kde se začal učit jazyku Tlingitů a i zde si pečlivě všímal života a zvyků místních lidí. Veniaminov byl praktický člověk. Pomohl navrhnout plány a postavit katedrálu, učil Indiány tesařině, zednictví a dalším řemeslům. Když koncem 30. let v kolonii vypukla epidemie neštovic, pomáhal s očkováním. V roce 1841 se vrátil do Ruska, kde byl jmenován první aljašským biskupem. Ioann Veniaminov pak přijal jméno Inocenc a svou roli plnil až do roku 1859, kdy byl jmenován moskevským metropolitou, což byla nejvyšší funkce v ruské pravoslavné církvi. V roce 1977 jej ruská pravoslavná církev svatořečila.

Prodej Aljašky Spojeným státům

V letech 1854–1856 probíhala krymská válka, v níž Velká Británie a další evropské státy bojovaly o dominanci ve světovém námořním obchodě. Rusové válku prohráli a v letech 1855 a 1856 britské a francouzské námořnictvo napadlo a obsadilo Petropavlovsk na východním pobřeží Kamčatky. To zvedlo vlnu obav o bezpečnost i ruské Aljašky; když Rusové nedovedli ochránit ani Petropavlovsk, jak by dokázali bránit Nový Archandělsk, ostrov Kodiak, nebo kteroukoliv jinou americkou osadu?

V polovině 50. let 19. století Rusové nashromáždili informace o všech dostupných aljašských zdrojích. Nepodařilo se jim ale úspěšně rozjet velrybářství ani těžbu uhlí na Kenaiském poloostrově a ta trocha zlata, co Rusové našli, nestála ani za pokus o zahájení nějaké větší těžební operace. Po řece Yukon se dostali hluboko do vnitrozemí a i tam zásoby kožešin vysychaly. Ruská kolonie byla zcela závislá na práci místních Aleutů a jihovýchodní Aljaška i na potravinách od Tlingitů. Soužití s Tlingity, kteří zůstali poměrně silní, navíc nebylo úplně bezproblémové a několikrát došlo i k ozbrojeným střetům.

V Petrohradu se zatím car a jeho poradci začali zabývat otázkou, jak lépe zásobovat americké kolonie a případně je chránit před napadením jinou velmocí nebo útoky Indiánů. Diskuse nakonec vedla k otázce, zda celá Aljaška není pro Rusko spíše přítěží, než přínosem. Někteří poradci poukázali, že kožešiny se dají získat i z povodí Amuru v Číně a tamní loviště jsou dosud víceméně nevyužitá, navíc dostupnější a lépe hájitelná. Car a jeho rada teda nakonec rozhodla se americké kolonie zbavit a soustředit se více na Asii. Když tato informace pronikla na veřejnost, Spojené státy rychle daly najevo svůj zájem.

Konečný prodej se ale mohl uskutečnit až po skončení americké občanské války. V roce 1867 došlo mezi Ruskem a Spojenými státy k dohodě a americký ministr zahraničí William H. Seward a ruský vyslanec ve Washingtonu Eduard de Stoeckl podepsali smlouvu o koupi, kterou později ratifikoval americký a ruský Senát. Slavnostní obřad předání moci se uskutečnil v Novém Archandělsku 18. října 1867.

Místní tlingitští a haidští Indiáni proti tomu protestovali – svojí půdu Rusům přeci neprodali, ale oni území prodali Američanům, jako kdyby jim patřila. Avšak kromě protestů proti tomu domorodci nemohli udělat vůbec nic. Později Tlingitové a Haidové podali žalobu k americkému federálnímu soudu s tím, že oni byli právoplatnými vlastníky země, která přešla pod americkou kontrolu v roce 1867. Soud jim dal za pravdu a přiřkl jim finanční odškodnění.

Pro Rusko bylo zbavení se své americké kolonie pragmatickým rozhodnutím. Aljaška už nevynášela tolik, co dříve a možnosti Ruska ji bránit byly velmi omezené, ne-li žádné. Prodejem Spojeným státům se tak uzavřela další významná kapitola evropské kolonizace amerického kontinentu.

Zdroj

Původní sérii článků „Russia's colony“ naleznete na stránkách Alaska Humanities Forum, jež provozuje americká státní organizace National Endowments for the Humanities.