Afrika od 6. do 16. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 11. května 2016

V 6. století byla aksúmská říše na vrcholu své obchodní i politické moci. I přes pokračující rozpad římské říše v 5. století a poklesu světového obchodu, objem aksúmského obchodu naopak vzrostl. Aksúmská říše vyvážela slonovinu, křišťál, mosazné a měděné výrobky a snad i otroky, což království a jejím kosmopolitním elitám přineslo bohatství a prosperitu. Aksúmský hlavní rudomořský přístav Adulis byl významným obchodním střediskem překypujícím aktivitou; dařilo se i zemědělství a pěstování dobytka. Vliv aksúmské říše sahal na severu na do Núbie, přes Rudé moře do Jemenu, do severní části Etiopské vysočiny a dále na východ až k pobřeží Adenského zálivu a nejvýchodnějšímu bodu Afriky – mysu Guardafui.

Křesťanství bylo v této oblasti přítomné již od vzniku říše ve 3. století. Avšak když se zde křesťanství nacházela na svém zenitu, aksúmská říše začala upadat. Na konci 7. století aksúmský zahraniční obchod významně poklesl v důsledku konfliktu mezi byzantskou říší a sásánovskou Persií o vliv v Rudém moři. Aksúmská říše byla poté vytlačena i z Arabského poloostrova, který byl sjednocen stále expandujícím islámem. V 8. století muslimští Arabové obsadili ostrovy Dahlak v Rudém moři, ležící nedaleko aksúmského Adulisu. Arabové nakonec napadli i samotný Adulis a aksúmský zámořský obchod a tak skončil.

Aksúmská říše se tak ocitla prakticky odříznutá od okolního světa; s úpadkem obchodu upadla i znalost řečtiny – univerzálního obchodního jazyka. Ražené mince se staly vzácností. Mezi obyvateli opět vyvstaly staré pohanské představy a smísily se s křesťanstvím. Existují domněnky, že v té době také poklesla úrodnost půdy v důsledku příliš intenzivního zemědělství a deforestace.

Kočovné kmeny Bedžů, které žily na severu, využili slabosti aksúmské říše a podnikli invazi. V reakci na to Aksúmci opustili své území a přesunuli se do Etiopské vysočiny – Amhary a přilehlých regionů –, kde si podmanili zdejší usedlé zemědělské obyvatelstvo. Z této migrace pak opět povstala nová etiopská civilizace.

Západoafrické říše

V západní Africe díky obchodu rostla města. Zde, na samém okraji saharské pouště, vznikla říše, jíž její vládcové pojmenovali Wagadu. Obyvateli tohoto státu byli Soninkové, černoši hovořící jazykem mande. Jejich vládce se nazýval ghana, a podle tohoto královského titulu se později stala známá celá země – jak stará ghanská říše, tak moderní stát Ghana.

Králové staré Ghany byli autoritářští. Korunu dědili vždy z matčiny strany, matrilineárně – na rozdíl systému soudobé Evropy, který byl v tomto směru patrilineární –, a svůj původ odvozovali mytického prapředka, který prvně osídlil tuto zemi. Ghanský král také stál na vrcholu náboženského kultu, o nějž pečovali jemu podřízení kněží, zatímco pro obyvatele byl přímo božskou postavou a jako takový byl příliš posvátný, než aby s ním mohli jednat přímo – veškerá komunikace mezi obyvateli a králem tak probíhala prostřednictvím jeho kněží.

Ghanští králové upevňovali svou moc a rozmnožovali své bohatství využíváním obchodních tras, které vedly přes jejich teritorium. Z pohledu prostých obchodníků nebyli ghanští vládcové, kteří od nich vynucovali clo za zlato, které převáželi, o nic lepší, než obyčejní lupiči. Daně ale byly prozíravějším mechanismem, než obyčejná krádež: kdyby na ghanském území probíhalo neustále okrádání obchodníků, tak dříve či později by začali využívat jinou stezku mimo ghanské území.

S narůstajícím bohatstvím ghanští králové rozšiřovali i svou nadvládu nad okolní území, podmaňovali zdejší kmeny a přinutili je k placení pravidelného tributu. Ovládli také zlatonosné doly na ležící na jihu a na zdejší produkci zlata uvalili daně.

Hlavním soupeřem Ghany bylo berberské město Audághost ležící na severozápadě – město s dostatečnými zásobami vody, počtenými státy dobytka a oplývající obilím, grepy, datlemi a fíky. Berbeři, kteří Audághost ovládali, se snažili z města udělat významnou zastávkou na západosaharské obchodní stezce. Ale roku 990 ghanská vojska město Audághost dobyla a ghanská říše se tak octila na vrcholu své moci.

Šíření islámu

V průběhu období ghanské největší slávy se na jih spolu s karavanami dostávali muslimští obchodníci ze Sidžilmásy, Tunisu nebo Tripolisu. Karavany ze Sidžilmásy pokračovaly přes Tagazzu až do Audághostu. Tuniské a tripolské karavany pak obyčejně cestovaly přes území kmene Hausů do oblasti Čadského jezera. Karavany s sebou na jih přivážely sůl, ale také oblečení, měď, ocel, mušle, skleněné korálky, datle nebo fíky, a v neposlední řadě taky otroky.

Muslimové uměli číst a psát, zatímco Soninkové ani jejich král nebyli gramotní. Soninkové tak po sobě nezanechali žádné psané zprávy dokumentující činy svých vládců a jen díky muslimským autorům tak dnešní historikové mohou sbírat informace o tehdejší Ghaně.

Muslimy urážel fakt, že zdejší lidé uctívají svého krále jako boha místo, aby se klaněli Alláhovi, a stěžovali si, že domorodci krále považují za stvořitele všeho života, nemocí, zdraví i smrti. Muslimský historik al-Bakrí ghanského krále popsal jako muže disponujícího vojskem o 200 000 mužích, z toho 40 000 bylo lučištníků, a také se o Ghaně zmínil jako o zemi malých koní.

Soninské město Kumbí Sálih nabývalo na významu a stalo významným střediskem obchodu. Přistěhovalí arabští obchodníci ve městě, které se sestávalo z kulatých hliněných chatrčí, postavili mešity a další domy z kamene. Někteří muslimové dosáhli i význačného postavení na dvoře panovníka a sloužili jako jeho ministři. Město Kumbí Sálih se stalo jedno z intelektuálních center západní Afriky.

Muslimští autoři ghanského krále popisují jako vládce obklopeného velkým bohatstvím a velkolepým dvorem. Král udílel audience oblečený v nejlepších látkách se zlatými ozdobami a jeho zvířata i sluhové byli ověnčeni zlatem. Pro lidi ze severní Afriky představoval ghanský král nejbohatšího panovníka na světě.

Avšak moc ghanských králů byla odsouzena k zániku. Muslimové v západní Africe se sjednotili pod vládou Almorávidů, muslimské dynastie, která vládla ve Španělsku a Maroku v 11. a 12. století. Muslimské náboženské hnutí zvané Sanhádža, inspirované Almorávidy i dalšími ke svaté válce, spojilo síly s muslimskými Berbery k násilnému šíření islámu a válce proti ghanské říši na jihu. Abú Bakr, vůdce Sanhadžy v saharské oblasti, se svým vojskem roku 1054 dobyl Audághost a roku 1076, po svedení mnoha bitev s Ghaňany, nakonec dobyl také Kumbí Sálih.

Almorávidské panství nad Ghanou trvalo sice jen několik let, ale výnosný trans-saharský obchod se jim ovládnout podařilo. Bez přísunu peněz z obchodu se zlatem moc ghanských králů nadále upadala. Konvertovali k islámu, ale nadále udržovali staré zvyky a rituály, které ospravedlňovali jejich moc nad svými poddanými. Berberským pastevcům dovolili se přistěhovat na soninské území, kde jejich stáda rychle spásala zdejší zemi. Ghanská zemědělská půda tak byla vyčerpaná a schopná uživit méně lidí. Vazalští králové a kmeny se začaly bouřit a osamostatňovat od ghanské nadvlády. Kmen Sósů ze sousední Kaniagy Ghanu napadl a roku 1203 Sósové dobyli její hlavní město Kumbí Sálih.

Mandingská říše

Poté, co porazili Ghaňany, se Sósové obrátili proti Mandingům – příslušníkům velké jazykové skupiny Mandé, obývajícím úrodnou zemi v okolí Wangary. Sóský vládce Sumanguru Kanté nechal popravit všechny příslušníky vládnoucího rodu až na jednoho – Sunďatu, který byl ochrnutý a zdál se neškodný. Sunďata se ovšem zakrátko uzdravil a shromáždil kolem sebe mladé manilské muže, s nimiž začal vést partyzánskou válku. Sunďata Sósy nakonec skutečně porazil a v roce 1235 zabil jejich krále Sumanguru Kantého. V roce 1240 Sunďata podmanil Ghanu a ovládl tamější stezky, po nichž se obchodovalo se zlatem. Obchodníci se odstěhovali z Kumbí Sálihu do Waláty obchodního střediska dále na severu a brzy po nich následovali i Soninkové, kteří po malých skupinách opouštěli svou vlast.

Říše založená Sunďatou se nazývala Mali, a ovládala tagazzský obchod se solí a také obchod s mědí po celé Sahaře. Dalším zdrojem bohatství pro Mali představovalo zlato a obchod s některými potravinami – prosem, rýží a čirokem. Mali také ovládalo Timbuktu ležící devět mil severně od řeky Niger, které již jedno nebo dvě století představovalo významné středisko obchodu a uzel trans-saharských karavanních tras.

Po Sunďatově smrti v roce 1255 pokračovali jeho nástupci – zejména mansa Ulé a Sakura – v dobyvačné politice a dále rozšířili území státu. Sakura byl původem propuštěný otrok, který se využil vnitřních rozbrojů uvnitř královského rodu po smrti mansy Ulého a chopil se moci. Předpokládá se, že právě za Sakurovy vlády se malijská říše rozšířila o území Terkúru na západě a Gaa na východě.

Ve 14. století vládcové Mali přestoupili k islámu, který pro ně představoval ekonomické i politické výhody, včetně pevnější vyjednávací pozice vůči muslimským státům v severní Africe. Obřady i kultické předměty starších náboženství však zůstaly zachovány; poddaní nadále praktikovali tradiční padání na zem před svým vládcem a posypávání se prachem na znamení pokory.

Ve 14. století muslimští obchodníci z Mandingu působili až na východě v městských státech na území kmene Hausů a za Čadským jezerem. Islám se šířil spolu s obchodníky po obchodních stezkách a podle všeho ve 14. nebo 15. století k islámu konvertoval i hauský král. Když však se malijský král pokusil přinutit ke konverzi obyvatele zlatonosné oblasti kolem Wangáry, jejich odpor ohrozil těžbu zlata a král tak od svého záměru tyto lidi islamizovat ustoupil.

Jedním z nejvýznamnějších malijských panovníků byl Kankán Músa (zvaný též Gongo nebo mansa Músa), který vládl v letech 1312–1337. Ze záznamů o jeho pouti do Mekky vyplývá, že jeho doprovod čítal mimo jiné na 500 otroků se zlatými berlemi a 100 velbloudů, z nichž každý nesl náklad 300 liber zlata. Kankán Músá ohromoval Egypťany velkorysým utrácením svého zlata na káhirských bazarech, a to do takové míry, že jeho nenadálý přebytek způsobil pokles cen zlata na dlouhou dobu. A ani vzdělanci nebyli, jako ostatně nikdy, imunní vůči svodům Kankán Músova zlata, a řadu z nich si malijský král přivezl s sebou z Mekky domů do západní Afriky. V Mali existovala gramotnost, ale písaře na královském dvoře tvořili až doposud pouze muslimové; prosté obyvatelstvo, podobně jako v soudobé Evropě, číst ani psát neumělo.

Songhajské povstání a pád Mali

Říše Mali se na vrcholu své slávy a moci nacházela ve 14. století. Na konci 14. století se znovu vynořil starý problém nástupnictví a rozbroje uvnitř vládnoucího rodu stát oslabily, čehož dokázali využít Songhajové, kteří žili na středním toku Nigeru a ovládali zdejší rybolov a dopravu na kanoích. Obchod v Gau přinesl islám také k Songhajům; jejich vládnoucí rod konvertoval, ale o počtu konvertitů mezi prostým obyvatelstvem žádné zprávy nemáme. Malijská nadvláda nad Gaem, songhajským hlavním městem, byla vždy nestabilní a duch nezávislosti mezi songhajskými vládci nikdy nevymizel. Songhajský král se postavil do čela vzpoury proti Malijcům, odřízl Mali od obchodu na řece Niger a na přelomu let 1433–1434 zasadil Mali rozhodný úder dobytím Timbuktu. Songhajský vládce (sonni) Alí Timbuktu dobyl znovu v roce 1464 za cenu obrovských lidských ztrát, a o pět let později dobyl také město Dženne, jež bylo považované za nedobytné. Po dvaceti osmi letech válečných tažení si vítězný songhajský král přiřkl titul „král králů“. Ovládal obchodní stezky i velikou obilnářskou oblast delty Nigeru. Sonni Alího soupeř malijská říše se nezadržitelně rozpadala a zanikla na konci 15. století.

Benin a vývoz otroků

Benin bylo město, jeho historie sahá až do 11. století; nemá ale žádnou souvislost s dnešní Beninskou republikou. Benin bylo na svou dobu velké město – zástavba chráněná městskými hradbami byla široká několik kilometrů a nacházela se v lesnaté krajině, kde se Niger vléval do Atlantiku. V polovině 15. století beninský král (oba) Ewuare Veliký vybudoval silné vojsko a začal rozšiřovat sovu moc. Váleční zajatci byli zotročeni a prodáni Portugalcům. Počátkem 16. století měla beninská říše na šířku nějakých 300 kilometrů. Pak se její expanze zastavila a s tím ustal i přísun zajatců; obchodování s Portugalci tak převzali od Beninu jiní.

Středojižní Afrika

Vědci spekulují, že zhruba 1000 let př. n. l. se bantusky hovořící kmeny vydaly na cestu z oblasti řeky Benue v západní Africe (dnešní Nigérie) a začaly pronikat do středojižní Afriky.

V 10. století se Tutsiové, hamistky mluvící pastevci, začali přesouvat na jih do středovýchodní Afriky, do Rwandy k Viktoriinu jezeru, kde Tutsiové měli zavést pěstování dobytka, pěstování nových plodin, využívání železa, vládu krále a kastovní systém. Lidé, na které zde Tutsiové narazili, bylo bantuští Hutuové, které se Tutsiové záhy podrobili; někteří Hutuové se stali tutsijskými vazaly a výměnou za trochu dobytka Tutsiům sloužili.

V období před 12. stoletím již bylo zemědělství rozšířené takřka po celé středojižní Africe s výjimkou vnitrozemí v jižní Angole, blízko kalaharské pouště. Středojižní Afrika je oblast pokrytá tropickými lesy a savanami. Pěstovaly se zde banány, jamy nebo cukrová třtina. V oblastech savan pak fazole, arašídy, čirok a další jáhly. Lidé svůj jídelníček doplňovali masem z lovu, rybařením, chovem kuřat, prasat a v některých oblastech i skotu, a v neposlední řadě sbíráním červů. Zabývali se hrnčířstvím či košíkářstvím a těžbou soli; v Munze se nacházely železné doly. Lidé v této oblasti preferovali sůl a kov, včetně mědi, jako platidlo v obchodním styku. Ve 14. století se v Katanze, území osídleném zemědělci, rybáři, řemeslníky a obchodníky se sušenými rybami a výrobky z kovu, začal formovat nezávislý stát.

V některých odlehlejších oblastech středojižní Afriky stále ještě existovaly egalitářské vesnice, ale v hustěji osídlených částech již povstali králové. Tito vládci svou vládu spojovali s duchy a opírali ji o složité obřady, které sloužili kněží. Vedle královského kultu tito kněží pořád ještě do určité míry praktikovali magii, zaříkávání nebo léčitelství. Král se obklopil množstvím dvořanů, kteří mu sloužili jako rádci a také s ním podnikali oficiální návštěvy vesnic, kde vládl. Král měl svého strážce pečeti, velitele armády a válečníky, o které opíral svou moc. Nechyběli také otroci. Od svých poddaných králové vybírali daně a dávky, ze kterých byla financována vláda a také životní styl krále a dalších elit.

V 15. století se ve středojižní Africe rozkládaly dva státy. Jeden měl centrum v Lubě a obývali zemědělci, kteří ovládali technologii železa. Stát měl příhodnou polohu, s úrodnou půdou a dostatkem srážek, a díky tomu měl zemědělské přebytky. Nacházely se tu i lesy, jezera a řeky, které poskytovaly prostor pro lov a rybaření.

Druhý stát se rozprostíral v Lundě, jeho centrum leželo nějakých 400 kilometrů jihozápadně od království Luba. Lunda byla daleko méně lidnatá, než Luba, a zemědělství nebylo na tak vysoké úrovni. Zdá se, že lidé z Lundy se naučili zpracovávat železo právě od Lubů.

Dalším státem bylo Konžské království, které ovládalo oblasti Loango, Kakongo, Ngojo a Kisama.

Východní pobřeží

Podle pozdějších arabských kronikářů, byla Núbie (na horním Nilu) byla na počátku 7. století „hustě osídlenou zemí s malými zemědělskými usedlostmi.“ Pěstovaly se datlové palmy, na severních záplavových rovinách vinná réva, více na jihu obilí a v celé zemi se choval dobytek. Britský historik Kevin Shillington napsal: „Je jisté, že na horním Nilu vzkvétala svébytná núbijská křesťanská civilizace, která přetrvala ještě dlouhou dobu po arabském vpádu do Egypta v 7. století.“

Núbijci žili dlouhá staletí v míru a spolupráci vedle sousedního Egypta; Núbijci s Egypťany hlavně obchodovali, ale také jim třeba vydávali zpět uprchlé otroky. Mezi Núbijci a Egypťany i došlo k určitému smíšení. Mezi devátým a dvanáctým stoletím se Núbie více arabizovala, než islamizovala; spousta núbijských černochů sloužila v egyptských armádách.

Egyptu vládla šíitská dynastie Fátimovců, kterou během období křižáckých válek svrhl sunnitský válečník Saladin, který v Egyptě založil vlastní sunnitskou dynastii Ajjúbovců. V roce 1172 během šesté křížové výpravy do Egypta se křesťanští Núbijci spojili s křižáky krále Ludvíka IX. Egyptští Ajjúbovci však křižáky nakonec porazili.

V roce 1250 Saladinovu dynastii v Egyptě vystřídali mamlúci, kteří vůči Núbii zaujali mnohem agresivnější politiku; mamlúcké armády pobily značnou část núbijské populace, vedle těch, které vzali do zajetí a zotročili. Núbie se dělila na dvě království, Makúrie a Alódie. Poslední makúrijský král byl poražen někdy v letech 1312–1317. Mamlúci nutili obyvatelstvo ke konverzi; z dongolské katedrály se stala mešita.

V 15. století pronikli muslimští pastevci dále na jih a západ směrem k Dárfúru. Smísili se s místními Núbijci a částečně se „afrikanizovali“. V roce 1500 v Núbii z křesťanství nezbylo takřka nic.

Křesťanství a islám v Etiopii

V 8. a 9. století přicházeli arabští obchodníci na jih do pobřežních měst jako Mogadišu, Merka či Baráwa a podíleli se na obchodní výměně, která probíhala po celém Indickém oceánu. Arabové se nevyhýbali sňatkům s místním černým obyvatelstvem a zakrátko ovládli celý region. Někteří z nich migrovali až daleko na jih podél pobřeží až na ostrov Pemba, který nejdéle v 10. století byl alespoň zčásti muslimský.

Od 10. století obyvatelé Etiopské vysočiny profitovali z obchodu s přístavními městy jako Adulis na rudomořském pobřeží, Zajlá a Barbara v Adenském zálivu, a Mogadišu, Merka a Baráwa na pobřeží Indického oceánu. Vnitrozemí bylo muslimské i křesťanské, obě komunity často sousedily jedna s druhou. Muslimové měli větší smysl pro společenství a tím pádem bývali semknutější, a také se častěji zabývali obchodem, než jejich křesťanští krajané – obchod byl z většiny v muslimských rukách. Křesťané byli pod nadvládou nejrůznějších náčelníků, většinou se zabývali zemědělstvím. Jen hrstka jich byla bohatých, kteří pak vlastnili také otroky.

V oblasti žila také komunita židů, zvaných Falášové, kteří hovořili jazykem ge’ez. Hebrejštinu nepoužívali a ani neznali Talmud, který vznikl v západní Asii. Falášové svůj původ odvozovali od jednoho z deseti ztracených izraelských kmenů.

Kolem roku 1270 byla v Amhaře, ležící v severní části Etiopské vysočiny, založena nová křesťanská dynastie Šalomounovců. Jejím zakladatelem byl dobyvatel Jekuno Amlak, který se prohlásil králem králů, fakticky císařem. O jeho dynastii se věřilo, že byla pokračováním křesťanské aksúmské říše, která zanikla před mnoha staletími. Jekuno Amlak se nechal vykreslovat jako potomek Menelika, syna krále Šalomouna a královny ze Sáby a jeho křesťanští poddaní věřili, že jsou Bohem vyvoleným národem – druhým Izraelem – který je předurčen uchovávat čistotu křesťanské víry.

Šalomounovci vyřešili problém nástupnictví na trůn tak, že mužské potomky Jekuna Amlaka poslali do útočiště v horách, kde je ochraňovalo několik stovek bojovníků. Zde zůstávali v úplné izolaci, studovali náboženství, skládali verše a sakrální hudbu – a čekali, až budou povoláni k převzetí trůnu.

Za vlády Jekunova vnuka Amdy Siona (vláda 1314–1344) Šalomounovci vojensky získali nadvládu nad Etiopií – jejich vliv sahal od Adulisu na severu až po oblast Bali na jihu. Tak očividný úspěch křesťanů nenechal chladné muslimy v Egyptě. Amda Sion se obával, že se egyptští muslimové budou chtít mstít na egyptských křesťanech a proto od Egypťanů požadoval svobodu vyznání pro své egyptské souvěrce. V opačném případě byl Amda Sion rozhodnut jít s Egyptem do války a za tím účelem se spojit s křesťanskou Evropou – a definitivně tak zlomit muslimkou nadvládu nad Blízkým východem. Ale k této válce nikdy nedošlo. Egyptské mamlúky zajímaly více události ve východním Středomoří, než daleko na jihu. Křesťané v Egyptě se nadále stávali menšinou a tento trend pokračoval až do 15. století, kdy muslimská majorita začala v křesťanech a dalších menšinách stále více hledat obětní beránky a viníky svých vlastních problémů.

V 15. století se proti šalomounovské vládě začalo bouřit muslimské obyvatelstvo Etiopie a moc Šalomounovců začala slábnout. Za krále Ba’eda Marjama (1468–1478) Šalomounovci utrpěli několik významných vojenských porážek a po jeho smrti v roce 1478 nastala nástupnická krize, která vyústila v několik let trvající válku mezi frakcemi dvou šalomounovských princů. Šalomounovskou říši tak potkal osud mnoha jiných. Muslimové využili její slabosti a vyhlásili svatou válku. Šalomounovský stát se rozpadl. Šalomounovský vládce se sice udržel, ale ovládal již jen zlomek někdejšího území a stal se jedním z provinčních náčelníků, i když titul honosný krále králů si ponechal. Šalomounovská dynastie se později k moci dostala ještě jednou a Etiopii vládla až do 20. století, kdy byl svržen poslední císař Haile Selassie.

Jihovýchodní Afrika

Na jih od Mogadiša, Merky a Baráwy zůstávala Afrika převážně černošská. Zdejší obyvatelé byli lovci, rybáři a pěstitelé čiroku, jáhly, rýže, okurek, kokosových ořechů, cukrové třtiny a banánů, někteří také pěstovali skot. Některé populace lovců-sběračů byly pohlceny silnějšími společnostmi pastevců a zemědělců, kterým vládli králové, kteří si na jedné straně nárokovali božský původ, ale na straně druhé se obávali zavraždění v případě, že se jejich vláda stane příliš represivní.

Ve vnitrozemí, nějakých 300 kilometrů od afrického východního pobřeží se nachází Zimbabwe, řídce zalesněná země, kam bantusky hovořící kmeny přicházely od 5. do 10. století, a odkud naopak vytlačily populace Křiváků, které se odtud musely uchýlit do pouště. Bantuové nepřišli najednou, ale ve dvou vlnách; s tou druhou přišli pastevci a zemědělci, kteří vybudovali kamenné stavby ve 20. století známé jako zříceniny Velké Zimbabwe, z nichž nejstarší se datují až do 8. století.

Nedaleko Velké Zimbabwe se nacházelo zlato, které se prodávalo obchodním městům na pobřeží. Vyvážely se ale také leopardí kůže, nosorožčí rohy, ambra, otroci nebo slonovina – slonovina ze slona afrického pak byla více ceněna než ta ze slona indického. Později se přidalo také železo těžené z okolí Mombasy a Malindi. Obchodníci z východního pobřeží – mnozí z nich černoši – značně profitovali z vzestupu obchodu v Asii a Indii, odkud Afričané dováželi hedvábí, bavlnu nebo skleněné výrobky.

Ve 12. století do této oblasti začali přijíždět ve větších počtech Arabové. Ve 13. století už byla Mombasa přesvědčivě muslimská a muslimská dynastie vládla také v Kilwě. V polovině 13. století vládci z Kilwy ovládli přístavní město Sofala na jihu, kterou proudilo zlato vytěžené ve vnitrozemí.

Mezitím hospodářská aktivita Zimbabwe stála převážně na dobytkářství, zatímco z obchodu se zlatem pocházel majetek jeho krále. S tímto bohatstvím mohl král vydržovat silnou stálou armádu, která udržovala jeho nadvládu nad okolními náčelníky až stovky kilometrů na západ a na východě až k Indickému oceánu. Během 14. a 15. století bylo Zimbabwe nejbohatším státem na východním pobřeží Afriky. Dny jeho moci však byly sečteny. Zimbabwe docházelo dřevo, zeleň byla spásána a zemědělská půda erodovala. Velké Zimbabwe upadalo a někdy kolem roku 1450 bylo město opuštěno. Mocenské vakuum netrvalo dlouho a zakrátko na místě Zimbabwe vznikly tři nástupnické státy: království Butua pod dynastií Torwe na západě, Rozvi s dynastií Čangamirovců a nakonec Monomotapa na řece Zambezi. Monomotapa, jejíž hospodářství bylo založeno na pěstování dobytka a obchodě se zlatem, vojensky i nadále rozšiřovala své území.

Ke konci 15. století význam království Kilwa na východním pobřeží upadal z obvyklého důvodu – dynastické půtky a vnitřní rozbroje. Kilwský obchod se sofalským zlatem tak přebrala Monomotapa. Monomotapský zlatý obchod přilákal pozornost Portugalců, kteří se začali objevovat u východního pobřeží. Na horizontu se začal rýsovat stále významnější obchod mezi Afričany a Evropany, a to jak se zlatem, tak s otroky.

Zdroj

Původní článek „African Empires to 1500 CE“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.