Afrika v druhé polovině 19. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 15. července 2016

Egypt byl zemí, o kterou měli eminentní zájem jak Britové, tak Francouzi. Do Egypta směřovaly značné investice francouzských finančníků, s jejichž pomocí Egypťané hloubili 171 kilometrů dlouhý kanál mezi Rudým a Středozemným mořem. Na stavbě průplavu pracovalo jeden a půl milionu egyptských dělníků a během deseti let jich tam 125 000 zahynulo. Kanál z většiny vlastnila francouzská společnost, ale část akcií vlastnil i osmanský místokrál (chedív) v Egyptě Ismáíl Paša. Koncem roku 1869 byl kanál otevřen pro lodní dopravu; přislíben byl přístup za poplatek lodím všech zemí. Britským obchodním a válečným lodm se tak otevřela kratší cesta do Indie a Austrálie a Guiseppe Verdi na počest otevření průplavu složil operu Aida.

Hospodářské problémy

S příchodem hospodářského poklesu v roce 1873 se Britové začali stále více obávat o svůj zahraniční obchod. Británie sice byla průkopníkem průmyslové revoluce, ale v pozdější době začala technologicky zaostávat za nově industrializovanými zeměmi. Britové se obávali hlavně vzrůstajícího hospodářství Německa, Francie a Spojených států. Německý textilní a hutnický průmysl byl lépe organizovaný a technicky efektivnější a britští obchodníci začali zaznamenávat pokles zisků. Londýnské finanční domy se obávaly, že francouzské a německé investice na mezinárodních trzích sníží úrokové sazby a tlačily proto na vládu, aby se více zasazovala o ochranu britských investic v zahraničí. Britové byli přesvědčeni, že světové vedoucí postavení Velké Británie ve výrobě a obchodu bylo zdrojem velikosti a síly země, a že by ho měli stůj co stůj udržet. Některé továrny podílející se na velkém vývozu, jako byly kovy nebo textil, se obrátily na britskou vládu o pomoc. Zastánci většího evropského vlivu v mimoevropských zemích byli také misionáři a náboženské společnosti.

Brity zneklidňovalo především nově sjednocené Německo a také Rusko. I když o problém ruské expanze se postarala krymská válka, znovu vyvstala hrozba ruského postupu proti osmanské říši, Persii, Afghánistánu a Indii. Vrásky Britům přidělávaly i irské snahy o osamostatnění.

Disraeli a Suez

Historička Jan Morrisová ohledně britského impéria píše: „V letech 1837–1869 se v úřadu vystřídalo šest premiérů; tři konzervativci a tři liberálové a whigové, ale žádný by se nedal popsat jako ‚muž impéria‘.“ Ne, premiér Disraeli byl něco jiného. V roce 1874 se stal znovu premiérem, ovem ani ne tak díky timu, že by jeho Konzervativní strana zaznamenala tak přesvědčivé vítězství, jako spíše proto, že opoziční Liberálové byli příliš nejednotní. Disraeli pod tlakem patriotismu obyčejných lidí, včetně odborářů, začal důelsněji protlačovat britské zájmy v zahraničí. Disraeli se svými aristokratickými konzervativci se stavěl do role ochránců dělnické třídy před vykořisťováním velkými průmyslníky a menší buržoazií.

V roce 1875 se Velká Británie stala podílníkem Suezského kanálu. Britské vládě se díky Disraeliho manipulacím podařilo získat akcie, které patřily osmanskému místokráli v Egyptě Ismáílu Pašovi. Ismáíl Paša si vzal půjčky od mezinárodních bankéřů, které ale nedovedl splácet a v roce 1876 Egypt vyhlásil státní bankrot. V reakci na to Francie spolu s Británií zřídila společnou kontrolní komisi, která dohlížela na egyptské hospodářství a navrhovala úsporná opatření, jako například redukci armády. Řada egyptských důstojníků přišla o práci a Britové s Francouzi tak mezi těmito lidmi získali nepřátele.

Britové v západní, východní a jižní Africe (1855–1880)

Ve východní Africe se Britové od roku 1885 nacházeli v konfliktu s habešským císařem Tewodrosem II. Konflikt původně začal dopisem císaře Tewodrose královně Viktorii, v němž žádal, aby Britové pomohli vypudit osmanské Turky z Rudého moře. Císařův dopis zůstal po dva roky oslyšen, až nakonec Britové žádost zamítli. Tewodros na to nechal zatknout všechny britské státní příslušníky z britského konzulátu. Velká Británie žádala jejich propuštění, a když se tak nedělo, vyslala do Etiopie armádu o 30 000 mužích; císař naproti tomu neměl k dispozici více než 4000 bojovníků. Britové osvobodili své uvěznění spoluobčany a císař Tewodros spáchal svou vlastní pistolí sebevraždu přímo na bitevním poli. Vítězní Britové se posléze z Etiopie stáhli, anžto neměli o její území ani přírodní zdroje zájem.

V západní Africe Velká Británie v 70. letech 19. století odkoupila poslední nizozemské a dánské pobřežní pevnosti a obchodní stanice, a tím získala obchodní monopol podél celého Zlatonosného pobřeží. V roce 1874 Britové celé území, rozkládající se 400 podél pobřeží a 100 kilometrů do vnitrozemí, prohlásili kolonií s názvem Ghana. Museli ovšem bojovat s ašantskými králi, kteří si na území rovněž činili nárok. Britský velitel Garnet Wolseley tehdy nechal své jednotky nosit hnědé bundy a khaki kalhoty, čímž učilil významný krok k moderním maskáčům. Britové porazili ašanskou armádu, vypálili hlavní město Ašanti Kumasi a zase se stáhli. Britské jednotky čítaly kolem 50 000 muží, ašantské na 60 000; Britové měli ztráty asi jeden tisíc vojáků, Ašantové kolem dvou. Ašanti byli zaskočeni porážkou svých vojsk. Ašantský panovník Kofi Karikari byl sesazen a ašantský stát se začal otřásat v základech pod náporem regionálních vzpour. Vnitrozemské oblasti byly destabilizovány a následovaly roky občanských válek a povstání.

Jižní Afrika

Britové ovládali jihoafrickou Kapskou kolonii od roku 1795. V regionu poblíž Kimberley na území Griquů (Griqualand) byly objeveny diamanty. V roce 1870 tak vypukla diamantová horečka a do země proudily zástupy hledačů z Evropy, Austrálie i Ameriky. Britové přiměli „kapitána“ Griquů Nicolaase Waterboera, aby přijal britskou ochranu před Búry, a v roce 1881 teritorium přímo anektovali jako Západní Griqualand (Griqualand West).

Bantuské kmeny se zatím přesouvaly stále více na jih, dílem za lepšími pastvinami, dílem unikaly před nepřátelskými kmeny. Zde ale přicházely do kontaktu s bílými osadníky, kteří se tlačili na území, které kmeny pokládaly za své. Jak bílí farmáři, tak černošské kmeny byly závislé na pěstování dobytka a pěstování obilí, obchodování s kožešinami, slonovinou a pštrosími pery. A právě tato oblast se zaběhlým způsobem života se v roce 1875 změnila na největší naleziště diamantů na světě. Těžařská společnost vytlačila jednotlivé hledače a nahradila je černými zaměstnanci, kteří pocházeli z okolních kmenových království. Prací si černoši vydělali dost peněz, aby si mohli dovolit nakoupit zbraně, které náledně odvezli s sebou domů na kmenová území. Tím se černí domorodci lépe vybavili pro konflikt se svými holandskými sousedy – Búry.

Mizerná správa státních financí dovedla transvaalskou Jihoafrickou republiku ke státnímu bankrotu. Lépe vyzbrojení domorodci z kmene Pedi ze své pevnosti v horách dokázali Búry ze svého teritoria vyhnat. Také Xhosové, kteří díky diamantovým nalezištím získali zbraně, byli odhodláni znovudobýt své ztracené území a pustili se do boje s bělochy i jejich domorodými spojenci z kmene Fingo.

Britové kontaktovali Búry a upozorňovali je na nebezpečí plynoucí z jejich státního bankrotu i ze strany nepřátelských Zulů a Pediů. Britové Búrům přislíbili poskytnout finanční pomoc i záruky zachování autonomie, a také zbavit Búry hrozby od Zulů. Na základě předpokladu, že většina Búrů s britským návrhem souhlasí a také, že jsou Búrové příliš nejednotní, aby se zmohli na odpor, Britové búrskou republiku v dubnu 1877 anektovali. Více než šest a půl tisíce Búrů – z asi dvacetitisícového národa – podepsali proti anexi petici, ale Britové na svém kroku trvali.

V roce 1878 Britové nařídili zulskému králi Ketčwajovi (Cetshwayo), aby rozpustil svou armádu čítající mezi čtyřiceti a šedesáti tisíci válečníky. Když Ketčwajo odmítl, britská vojska na území Zulů podnikla invazi. Britové ovšem podcenili průzkum a zulská armáda u Isandlwany Brity porazila, zabila 800 vojáků a zmocnila se kolem tisícovky pušek. Katastrofa u Isandlwana pro Británii znamenala historickou porážku. Britové se z ní ovšem vzpamatovali a zulská vojska v bitvě u Ulundi 4. července 1879 porazili. Královna Viktorie se zasadila o „mírné a velkorysé zacházení s králem Ketčwajem“, který byl zajat a poslán do vyhnanství v Kapském městě. Královně rovněž dělalo starosti, že pokud budou odzbrojení Zulové napadeni sousedy, je britskou „povinností je ochránit“. Britové Zuly rozdělili na třináct kmenových státečků, ale jinak je ponechali, aby si nadále vládli sami.

Konflikt v Egyptě a Súdánu

Benjamin Disraeli podporoval růst britského impéria, ale v roce 1880 prohrál volby a musel z premiérského křesla odejít. Spousta lidí mu zazlívala zvyšování daní a vysoce nákladná vojenská tažení. Nový liberální britský premiér William E. Gladstone se prezentoval jako zastánce míru, svobody a spravedlnosti a jeho Liberální strana získala v parlamentu přesvědčivou většinu.

Gladstone pro Británii podržel územní zisky v jižní Africe, včetně nadvlády nad Búry. Búrové se s tím ale nesmířili a proti Britům se vzbouřili. Počátkem roku 1881 v první búrské válce Búrové u Majuby porazili velký britský expediční sbor; Britové měli 93 padlých, 133 raněných a 58 zajatých. Búrové ztratili jen jediného muže a pět raněných. Premiér Gladstone tak ukončil přímou britskou vládu nad dvaceti tisíci Búry, ale Britové si nadále podrželi kontrolu nad zahraniční politikou búrské republiky.

Suez a Egypt

Mezitím v Egyptě Britové a Francouzi stále ovládali Suezský průplav i egyptskou vládu, a to vše za součinnosti egyptského nominálního vládce – osmanského sultána. Avšak proti osmanské vládě provedl převrat egyptský voják Ahmad Urábí, který se v Egyptě chopil moci. Urábí byl nacionalista a zrovna tak, jako odmítal tureckou nadvládu, nestál ani o vliv Evropanů. Británie vznášela požadavky, aby Urábího vláda odstoupila. Britové a Francouzi vyslali námořnictvo k alexandrijskému pobřeží, reakce obyvatelstva však byla jiná, než čekali. Popuzení obyvatelé Alexandrie povstali a při pouličním násilí zabili kolem pedesáti Evropanů. Britové v reakci na to začali ostřelovat pobřežní obranu města.

William Gladstone věřil na mír a naopak myšlenka impéria se mu nezamlouvala, ovšem cítil povinnost za ukončení nepokojů a tak vyslal do Egypta armádu. V září britská armáda zadrtila Egypťany u Tal al-Kabír, padesát kilometrů jižně od Káhiry. Britové měli 57 padlých, 382 raněných a 30 pohřešovaných. Britská armáda posléze obsadila Káhiru, kde zajala Ahmada Urábího. Urábí byl postaven před soud a 3. prosince byl odsouzen k trestu smrti, který byl ale později zmírněn na exil na Cejlonu.

Britové vojensky obsadili Suezský průplav a znovudosadili chedíva Tawfíqa Pašu na egyptský trůn. Velká Británie převzala plnou zodpovědnost za egyptskou mezinárodní politiku. Samotní Egypťané velmi dobře vnímali přerod své země v hospodářskou kolonii, závislou na vývozu surové balny a dovozu britského spotřebního zboží.

Královna Viktorie o egyptském chedívovi hovořila jako o vládci bez armády, jen s nepočetnou a nespolehlivou policií. V Británii si tak dělali starosti o egyptské křesťany. Královna Viktorie využila svého práva konzultovat „svojí vládu“ v otázkách války a míru a přednesla názor, že v zájmu zachování „důstojnější pozice“ Velké Británie by britské jendotky měly v Egyptě zůstat: „Jakmile se naše jednotky stáhnou, nezbude nám v ruce záminka k tomu je nahradit.“ Glastone naopak chtěl armádu z Egypta stáhnout co nejdříve, ale Britové nikdy nenašli ten správný okamžik a nakonec tam zůstali až do poloviny 20. století.

Súdán

V roce 1881 v Súdánu vypuklo islamistické povstání vedené Muhammadem Ahmadem, namířené proti cizím – neveřícím – okupantům. Muhammad Ahmad se prohlásil mahdím (mesiášem), který očistí svět od všeho zla. Vzhledem k tomu, že Súdán byl formálně pod správou Egypta, a za vnější vztahy Egypta byla zodpovědná Velká Británie, premiér Gladstone nařídil stažení egyptských sil ze Súdánu a vyslal britské jednotky, aby na vyklizení Súdánu dohlédly. Operaci velel britský válečný hrdina a křesťanský evangelikál, Charles Gordon.

Gordon v únoru 1884 přijel do Chatúmu, kde se ujal se dvou a půl tisíc žen, dětí, raněných a nemocných, ale než je stihl z města evakuovat, mahdího armáda Chartúm obklíčila. Gordon žádal Gladstoneovu vládu o povolení vyjednat vojenskou pomoc pro Chartúm od súdánského válečníka a obchodníka s otroky az-Zubajra Rahmy Mansúra, ale Gladstone nápad odmítl. Spojenectví s tímto člověkem vnímal jako příliš problematické. A zatímco premiér nedělal nic, Gordonovi lidé zůstávali ve slabě opevněném Chartúmu s nedostatkem potravin. Britská veřejnost však mohla v tisku číst o hrdinné obraně Gordona proti Muhammadu Ahmadovi.

Po deseti měsících, v lednu 1885, se Gladstone rozhodl vyslat posily. Ty nicméně dorazily 48 hodin poté, co mahdího armáda prolomila Gordonovu obranu a generála zabila. Britská veřejnost byla pobouřena a v červnu téhož roku, kdy neprošel vládní návrh státního rozpočtu, William Gladstone rezignoval. Ten se však již následujího roku na premiérský post vrátil.

Britové, Francouzi a Němci – Afrika do roku 1900

Východní Afrika

Německou kolonii ve východní Africe měla na starosti německá Východoafrická společnost. Vysoké daně i nucené práce ale vyvolaly povstání mezi místními Araby i domorodci z kmenů Wahehe a Jao. Němci ztratili kontrolu nad celým pobřežím s výjimkou pevností v Bagamoju a Dár as-Salám. Němci počkali na posily vedené majorem von Wissmannem, které vzpouru porazily. Vůdce vzpoury, arabsko-swahilský obchodník jménem Búšírí, byl dopaden a popraven.

V Bugandě, domorodého království na území dnešní Ugandy, se král Mtesa v 70. letech 19. století obával možné hrozby ze strany Egypta, a tak se uvolil do země vpustit britské misionáře. Mtesa doufal, že by mu Britové pak v případě potřeby poskytli vojenskou podporu. Britské protestantské misionáře v roce 1879 následovali římskokatoličtí misionáři z Francie a mezi oběma skupinami misionářů docházelo ke konfliktům. V roce 1884 král Mtesa zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Mwanga, který udržoval homosexuální vztahy s mladými pážaty a sluhy. Křesťané na královském dvoře proti podobným – v jejich očích zvrhlým – manýrům krále prostestovali, a Mwanga nechal řadu z nich usmrtit, některé dokonce upálením. Většinu Mwangových obětí později římskokatolická církev prohlásila za světce.

Francouzi a Britové v západní Africe

Francouzi začali s budováním železnice z Dakaru, dnešního hlavního města Senegalu, a doufali, že se jim podařílo ovládnout obchod napříč této části západní Afriky. V roce 1880 Francouzi obsadili Tunisko, které pro ně bylo branou do Alžírska. O pět let později prohlásili Madagaskar francouzským protektorátem a na severním cípu ostrova zřídili kolonii.

Mezitím se britští obchodníci s palmovým olejem usadili v deltě Nigeru (v dnešní Nigérii) a odtud dále expandovali. Palmový olej byl jedním z hlavních vývozních artiklů západní Afriky a v Evropě byla po něm velká poptávka.

Německá expanze

Německý kancléř Otto von Bismarck nebyl zpočástu nadšeným přívržencem zahraničních obchodních expanzí. Měl za to, že Německo na koloniích bude spíše tratit. Časem ale změnil názor a Německo tak začalo s Velkou Británií soupeřit o africké kolonie, a Bismarck v tomto ohledu spatřoval možného spojence ve Francouzích.

V roce 1884 kancléř Bismarck vhlásil německé protektoráty v Togu, Kamerunu a Jihozápadní Africe pod záminkou, že Německo musí chránit zájmy svých obchodníků a misionářů. Němci Afričanům řekli, že jejich nadvláda bude znamenat osvobození od daní a cel. Britští propagandisté si povšimli, že Němci místní muže verbují do armády, a jestliže Britové měli čelit německé vládě v Africe, budou muset přikročit k témuž.

V listopadu 1884 Otto von Bismarck uspořádal v Berlíně konferenci čtrnáci zemí, na které se měly urovnat evropské konflikty na africkém kontinentu. Konference se táhla až do roku 1885. Byl na ní uznán nárok belgického krále Leopolda nad Konžskou pánví, za což Leopold umožnil obchodníkům a misionářům z ostatních evropských zemí volný přístup do oblasti. Velká Británie uznala německý zábor Jihovýchodní Afriky a souhlasila s německými objevnými expedicemi do kamerunského vnitrozemí. Británie anektovala Bečuánsko (dnešní Botswanu), na což zdejší búrské obyvatelstvo reagovalo přestěhováním se dále na západ. Také Francii byla přiznána rozsáhlá území. Počátkem roku 1885 Německo vyhlásilo protektorát nad Německou východní Afrikou (dnešní Tanzánií) a o rok později Němci s Brity vyměřili hranice Německou východní Afrikou a britskou Rhodesií. Německo také uznalo britský nárok na ostrov Zanzibar.

Britská expanze

V roce 1886 bylo na búrském území – v transvaalských horách, dnešní severovýchod Jihoafrické republiky – objeveno zlato. Z Velké Británie, Spojených států i ostatních evropských zemí se sjížděli zlatokopové a oblast byla brzy zalidněna. Cecil Rhodes poskytl finance na těžební operaci a nad celé naleziště měl brzy pod kontrolou. Rhodes byl již úspěšným podnikatelem v oblasti těžby diamantů a jeho společnost, De Beers, již v roce 1899 ovládala celý jihoafrický diamantový business.

Cecil Rhodes byl přesvědčen o civilizačním poslání britského kolonialismu a snil o tom, že Velká Británie ovládne území od Mysu dobré naděje až na sever do Káhiry. Ve střední Africe zatím docházelo ke střetu mezi britskými misionáři a Portugalci a evropští lovci slonoviny hovořili o hromadě zlata, které se mělo nacházet v Matabelandu (dnešní jihozápadní Zimbabwe). Rhodes s pomocí reverenda Helma obelstil matabelského náčelníka Lobenguelu, aby Rhodesovi propůjčil monopolní právo na exploataci všech minerálních zdrojů v jeho království. Britská vláda Rhodesův krok podpořila a umožnila mu založit Britskou Jihoafrickou společnost, která měla povolení těžit a využívat nejen Logenguelovu zemi.

Expanze v 90. letech

Rok 1890 byl ve znamení dalších smluv a dohod. Velká Británie uznala snahy Francie ovládnout Madagaskar výměnou za uznání britských držav Zanzibaru a území dnešní Nigérie ze strany Francie. S Němci Britové podepsali smlouvu, v níž Britové uznávali Německou východní Afriku a naopak Němci Ugandu jako „sféru britského vlivu“.

Téhož roku Cecil Rhodes se svými osadníky zahájil další expanzi. Protože zlata se jeho území našlo jen málo, Rhodes čelil vážným finančním problémům. Vyhlásil válku králi Lonbenguelovi, kterého roku 1893 porazil a poté rozprodal jeho stáda a půdu bílým usedlíkům, čímž se finančně zahojil. Dobytá území posléze dostala na jeho počet jméno Rhodesie.

Britská vláda udělila práva ke správě a exploataci území ve středovýchodní Africe soukromé společnosti, Imperiální Britské Východoafrické společnosti (IBEA). V Ugandě tato společnost vyjednala smlouvu s bugandským králem Mwangou a dalšími římskokatolickými a protestantkými náčelníky. Řevnivost a konflikty mezi římskokatolickými a protestantskými misionáři zatím neustávali. Britové naverbovali súdánské vojáky a s podporou domorodých protestantů několikrát v menších šarvátkách úspěšně porazili katolíky a tím protestanti získali politicky navrch. Britové s Mwangou podepsali smlouvu, v níž král akceptoval britskou ochranu, čímž se Uganda stala britským protektorátem. Zemědělská půda i s „rolníky coby nájemci“ se stala majetkem buganských náčelníků, a právě zde se roku 1903 začalo s pěstováním balvny pro vývoz.

Britové měli zájem také o území dnešní Keni, přes kterou vedly cesty od pobřeží do Ugandy. Na pobřeží ovšem museli čelit odporu svahilských Afričanů a Arabů – tzv. mazrúískému povstání. To původně začalo jako nástupnický spor uvnitř klanu al-Mazrúí a Britové do něho zasáhli proti přání zdejší muslimské majority. Vůdce povstání šajch Mbaruk ibn Rašíd vyvěsil německou vlajku a ozbrojil své lidi zbraněmi od Němců. Povstání trvalo devět měsíců a Britové na jeho zdolání povolali jednotky z Indie. Šajch Mbaruk zemřel v exilu v Německé východní Africe. Britové nad Keňou vyhlásili protektorát a do vysokých správních pozic na pobřeží dosadili Araby ze Zanzibaru a Ománu.

Belgie zatím bojovala s Araby o kontrolu nad východní Konžskou pánví a Itálie expandovala v Eritreji, oblasti afrického pobřeží Rudého moře proslulé obchodem. Italové také obsadili pouštní oblasti Somalilandu na pobřeží Indického oceánu.

Hornaté vnitrozemí Etiopie ale žádnou evropskou mocnost nelákalo. Britové sem v 50. letech 19. století pronikli a po konfliktu s císařem Tewodrosem II. se z regionu zase stáhli. Na habešský trůn roku 1889 nastoupil Menelik II., který Etiopii, do té doby spíše volný svazek nezávislých států, sjednotil do něčeho více připomínající jednotný stát. V roce 1895 Menelik posepdal smlouvu s Italy, která jim přiznávala správu nad Eritreou. Italové si však smlouvu vysvětlovali tak, že jim Menelik předal kontrolu nad zahraničními vztahy Etiopie. Italové proto do Etiopie podnikli invazi s armádou o síle 35 000 mužů, o které se domnívali, že na ovládnutí země bude stačit. Dne 1. března se 14 500 italských vojáků u Adwy střetlo se stotisícovou Menelikovou armádou. Habešané Italy obrátili na útěk a ti se tak brzy vzdali svých plánů na ovládnutí Etiopie. Následná mírová smlouva zrušila smlouvu předchozí; Itálie uznala nezávislost Etiopie a ta opět uznala italskou nadvládu nad Eritreou.

V západní Africe Francouzi rozšiřovali svůj vliv ze Senegalu dále do vnitrozemí proti kmenům Tukuléru a Mandinků. Tukulérská říše se rozléhala podél řeky Niger až do Timbuktu. Od roku 1835 její vliv i území narůstaly, avšak v 80. letech 19. století její moc upadala v důsledku vnitřních rozbrojů, kterých Francouzi dovedli využívat. Území kmene Mandinků – odvěkého nepřítele Tukulérů – se nacházelo více na jihu. Mandinkským vládcem byl Samori Turé, který od 60. let disponoval efektivní armádou vyzbrojenou evropskými zbraněmi, kterou využíval na ochranu obchodních zájmů svých i členů své rodiny. Mandinkové se s Francouzi střetli v 80. letech, Francouzi se zvláště znažili podnítit rebélii proti Turému. V roce 1891 Francouzi podnikli invazi ze severu, vyzbrojeni dělostřelectvem a kulomety. Samori Turé byl nucen ustoupovat, přitom používal taktiku spálené země. Jádro své říše tak přesunul více na východ. Francouzské armádě došly zásoby a musela se stáhnout. V roce 1894 se však vrátila a válka pokračovala po další čtyři roky. Turému se nepodařilo vytvořit protifrancouzskou koalici s Tukuléry a tak v roce 1894 Francouzi úspěšně postoupili do severovýchodní části skulérské říše, kde dobyli město Timbuktu.

S využitím senegalských vojáků Francouzi podnikli výpad také proti říši Dahome. Zde je někteří Jorubové vítali jako osvoboditele od dahomské nadvlády. V roce 1894 se Dahome (dnešní Benin) stalo součástí francouzského západoafrického impéria.

Francouzi rovněž dobyli Mauretánii, ležící severně od Senegalu, a na východě došli až do Čadu. Namířeno měli do Súdánu, kde zatím Britové v roce 1896 začali novou válku.

Kitchener a Súdán

Od roku 1892 v čele egyptské armády stál Brit Horatio Herbert Kitchener. Jeho protivníkem v Súdánu byl chalífa Abdalláhi ibn Muhammad, který byl nástupcem mahdího a podnikal útoky i na egyptské území. V roce 1896 Brity a Egypťany znepokojilo šíření francouzského živlu v oblasti jižního Súdánu. Kitchener proto vedl armádu do Súdánu s cílem tuto zemi zcela podrobit. V roce 1896 došlo k několika menším srážkám, ale k hlavnímu střetnutí došlo v roce 1898 u Omdurmánu, nedaleko Chartúmu. Muslimové sice věřili, že Alláh je s nimi, ale kromě toho na jejich straně byly jenom dva kulomety, zatímco Britové jich měli pedesát pět, a řada chalífových bojovníků byla ozbrojena jen kopím. Kitchenerovi vojáci pobili téměř 11 000 a zranili 16 000 nepřátel, zatímco sami měli 23 padlých a 434 raněných.

Kitchenerovi se zatím doneslo, že Francouzi soustředili své síly ve Fašodě, asi 600 kilometrů jižně od Chartúmu. Odtud se chtěli zmocnit horního Nilu, kterého se Britové dosud nedokázali efektivně zmocnit a proto, jak stanovila berlínská konference, jej mohla obsadit kterákoliv mocnost. Francouzi ale nestáli o přímý konflikt s Británií, a proto v roce 1899 podepsali dohodu, kterou se oblast na horním Nilu stávala britskou sférou vlivu.

Zdroj

Původní článek „More Imperialism“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.