Afrika v 17. a 18. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 7. května 2016

Pád Songhajské říše

Songhajové žili v okolí města Gao na řece Niger a vybudovali říši, která ovládala Timbuktu, jakož i saharské karavanní trasy. Ale v druhé polovině 16. století moc songhajského státu oslabily vnitřní dynastické půtky a v 80. letech nakonec i občanská válka. Utrpělo také songhajské hospodářství, stojící na zemědělství, a nakonec Songhajové ztratili kontrolu nad trans-saharskými obchodními sítěmi. Středisko trans-saharského obchodu se přesunulo dále na východ na území Hausů mezi Nigerem a Čadským jezerem.

V roce 1590 vyslal marocký sultán Ahmad al-Mansúr armádu vyzbrojenou mušketami, aby se zmocnila trans-saharského obchodu se zlatem. Maročané byli lépe vyzbrojeni, než Songhajové, které navíc marocká invaze zaskočila. Songhajská vojska byla poražena nedaleko Gaa, marocké vojsko se poté obrátilo k Timbuktu a Dženne. Songhajská říše se rozpadla na několik nástupnických států. Do severní části země kolem Nigeru se začali usazovat přistěhovalci z Maroka, kteří se ženili s místními ženami. Mezi jejich smíšenými potomky později narůstaly odstředivé tendence a pocit nezávislosti na Maroku do takové míry, že marocký sultán za trest nechal jejich jména vynechat z pátečních motliteb v mešitě v Timbuktu. Zlato zatím proudilo na pobřeží, kde se odehrával obchod Evropany.

Boj Evropanů o nadvládu nad obchodem se západoafrickým pobřežím (1600–1645)

V 80. letech 16. století, poté, kdy španělský král Filip II. Habsburský rozšířil svou vládu i do Portugalska, bylo výsadní právo obchodovat na řece Gambii prodáno anglickým obchodníkům, což následně stvrdila svými patenty královna Alžběta I. Filip se nacházel ve válce s Holanďany a v roce 1593, krátce poté, co vyhlásili nezávislost na španělské habsburské moci, začali Holanďané z moře útočit na portugalské přístavy a lodě. Holanďané v období 1593–1607 na africké pobřeží vyslali asi 200 obchodních korábů; v letech 1610–1611 pak poslali dvacet lodí. Holanďané dovedli do Afriky vyvážet více zboží a za nižší ceny a tím získat převahu nad svými anglickými, francouzskými a portugalskými konkurenty.

Jak spolu Evropané soupeřili o vliv, bojovali spolu mimo jiné o západoafrické pobřežní pevnosti. Angličané vytlačili Francouze z ústí řeky Senegal a v roce 1631 postavili pevnost na území zvaném Zlatonosné pobřeží, kde už zatím byli usazeni Portugalci v Elmině a Aximu. Holanďané postavili svou pevnost u ústí řeky Kongo (Zair) a další podél pobřeží, přičemž později dobyli portugalské opěrné body Elmina a Axim.

Holanďané Portugalcům, kteří se mezitím opět vymanili ze španělského područí, vyrvali Brazílii a ostrov Svatý Tomáš a pro své nové kolonie potřebovali otroky. V srpnu 1641 se u angolských břehů objevila flotila 21 holandských lodí. Holanďané dobyli Luandu a Benguelu a Portugalci museli ustoupit do afrického vnitrozemí, kde se jim podařilo odrazit pozemní útok Holanďanů i domorodců z kmene Džaga.

Francouzi se v roce 1645 uchytili u ústí řeky Senegal, kde s místními obchodovali s otroky a gumou, a začali pronikat i na Pobřeží Slonoviny, kam přicházeli a stavěli své pevnosti Švédové, Dánové a Němci z Braniborska. Tehdy bylo obvyklé, že za své pevnosti Evropané platili nájem místním vládcům.

Královna Nzinga a boj proti Portugalcům

Portugalci ovládali Princův ostrov ležící severozápadně od Svatého Tomáše a nějakých 200 kilometrů čtvrceních na africké pevnině známých jako Portugalská Guinea. V roce 1623 podepsali mírovou dohodu královstvím Ndongo na východ od Luandy osídlené převážně Mbunduy. O rok později na trůn Ndonga usedla královna Nzinga. Nzinga protestovala proti porušováním mírových podmínek ze strany Portugalců. Poskytovala azyl uprchlým otrokům, podněcovala Afričany na portugalském území k povstání a vybudovala armádu z afrických vojáků, kteří měli portugalský výcvik. Portugalci zasáhli, královnu svrhli a na její místo dosadili loutkového vladaře. Nzinga se zbytkem svých vojsk ustoupila na sever, kde dobyla Motambu, odkud dále pokračovala v odporu proti Portugalcům. Nzinga uzavřela spojenectví s Holanďany, kteří její snahu vojensky podporovali; jeden z holandských velitelů jejích milic Nzingu popsal jako statečnou, lstivou a prozíravou „viragu“ (válečnici), která velela svým otrokům i vojákům.

Nzinžinou vizí bylo vybudovat rozsáhlou africkou říši. Tisíce otroků z celé oblasti uprchly od svých pánů, aby se mohly přidat k ní. Nzinga se snažila získat na svou stranu krále a klanové náčelníky pro boj s Portugalci, ale v letech 1645–1646 od nich utrpěla několik vojenských porážek. Královna přemítala, zda je bůh, kterého uctívají Portugalci, skutečně silnější a mocnější, než její bůh Don-Bumba. Slyšela jezuity kázat, že křesťanský bůh je spravedlivý a nepřítel všech tyranů. Nevěděla si rady s tím, jak je tedy možné, že by tento bůh stál na straně Portugalců, kteří útočili na její zemi, a rozhodla se obrátit ke křesťanství, aby otestovala moc křesťanského boha.

Nzinžina aliance s Holanďany nikam nevedla; Portugalci Holanďany porazili a vyhnali z Luandy v roce 1648. Holanďané navíc ztratili kontrolu nad Brazílií a dalšími koloniemi v Severní Americe, stejně jako přišli i o své africké pevnosti a obchodní stanice, což fakticky znamenalo jejich konec v trans-atlantském obchodě.

Královna Nzinga tak stála sama tváří v tvář lépe vyzbrojeným Portugalcům. V době, kdy jí bylo již kolem pětasedmdesáti let, ji opustila značná část jejích následovníků; někteří již byli unaveni věčnými válkami s Portugalci. Nzinga s Portugalci uzavřela mír a v rámci mírové dohody portugalským obchodníkům, kteří se obávali konkurence Francouzů, Holanďanů a Angličanů, umožnila exkluzivní přístup na matambské trhy.

Království Oyo, Dahome a Ašanti

Ve čtyřicátých letech 17. století rostla moc a bohatství čtyř vnitrozemských států ležících nedaleko Guinejského zálivu, které profitovali především na obchodu s otroky. Nejúspěšnějším z nich bylo království Oyo, ležící nějakých 300 kilometrů od pobřeží. Království těžilo z výhodné zeměpisné polohy; oblast byla dostatečně odlesněna, takže se na ní nevyskytovala moucha tse-tse ani další hmyz přenášející choroby, což v Oyu umožnilo chov koní. Oyo úspěšně využívalo vojenské jezdectvo při expanzi na jih, kde savana rozděluje pobřežní lesy. Oyové přinutili pobřežní království Allada (Ardra) k placení tributu a navíc získalo přímý přístup k obchodu s Evropany. Samotné království Oyo bylo otrokářským státem; otroci pracovali na rozsáhlých polích vlastněných králem. Přebytky otroků z řad válečných zajatců Oyové prodávali Evropanům za střelné zbraně, oblečení, kovové výrobky nebo kauri (mušle a ulity v této části světa často užívané jako platidlo). Oyové obchodovali také s ostatními africkými státy na severu, odkud dováželi koně a další zajatce na prodej do otroctví. Dalším příjmem představovalo clo, které Oyové uvalili na obchodníky, kteří tudy procházeli do země Hausů.

Další místní mocností bylo království Abomej, založené na začátku 17. století bratrem alsaského krále, a které taktéž značně těžilo z obchodu s otroky. Zakladatel státu Do-Aklin odřízl vesnické náčelníky od vlivu na to, kdo bude jeho nástupcem na trůnu. Vláda v Abomeji po Do-Aklinovi převzal jeho vnuk – Wegbadža –, který upevnil vlastní moc, i když Allada i Abomej byly zároveň vazaly Oya. V Abomeji byla běžná praxe lidských obětí na počet králových předků – oběti pocházely obyčejně z řad válečných zajatců.

Na západ od Abomeje leželo Ašanti, které bylo podřízené Denkyerům z jihozápadu, jimž platilo tribut. Základní jednotkou mezi Ašanty byla vesnice, které vždy vládli klanoví staršinové. V 60. letech 17. století ašantský válečník jménem Osai Tutu, který kolem sebe shromáždil klanové náčelníky a spojil se i s ašantským náboženským vůdcem Okomfo Anokyem. Společně vytvořili zlatou, oběťmi posvěcenou stolici – reprezentující moc a duchovní jednotu – na níž měl sedávat ašantský vládce.

Osai Tutu s Anokyem rozšířili svou moc na další ašantské kmenové celky, čímž zemi sjednotili, a posléze porazili i království Denkyerů a připojili i některé jeho vazalské státy. Díky těmto vítězstvím Ašanti navázalo přímý kontakt s Evropany na pobřeží, kterým Ašantové začali dodávat otroky. Ašantové dále expandovali do vnitrozemí, kde získávali zlatou kořist i zajatce na prodej Evropanům.

Mezitím armáda království Oyo čtyřikrát zaútočila na Abomej, ale Abomejci se ubránili a navíc si udrželi dostatečnou moc na to, aby navíc vedli útočnou válku s Alladou na pobřeží. Abomejský král Agadža se zajímal o nákup střelných zbraní od Evropanů a dobytí Allady ve 20. letech mu otevřelo cestu k evropskému obchodu. Agadžova říše – nyní známá jako Dahomské království – se díky výnosnému obchodu s otroky stala bohatým a prosperujícím státem.

Obchod s otroky v 18. století

Roku 1662 Angličané zřídili své velitelství na Zlatonosném pobřeží, několik kilometrů východně od Elminy, a začali tak v oblasti přímo konkurovat Holanďanům, kteří zde již základny měli. V roce 1677 na ostrově Gorée, 150 kilometrů jižně od ústí Senegalu, postavili pevnost Francouzi, kteří se záhy uchytili na severní straně řeky Gambie, na jejímž druhém břehu se drželi Angličané. V roce 1693 v Evropě vypukla válka mezi Anglií a Francií, během níž Angličané dobyli a zničili francouzské pozice na Senegalu a roku 1694 zase Francouzi dobyli anglickou pevnost na Gambii.

Počátkem 18. století byli z obchodních válek vyřazeni Němci a Švédové, a Dánové své obchodní aktivity omezili na pobřeží Elminy. V rámci utrechtské smlouvy, která ukončila anglo-francouzský konflikt, si Francouzi a Angličané vzájemně uznali své africké pozice i obchod s otroky. Francouzi operovali na řece Senegal a přilehlém vnitrozemí, kde své obchody provozovali s pomocí místních prostředníků.

Pokud jde o Kongo, kulturní a politické zmatky, který tu zůstaly jako dědictví po Portugalcích, byly navíc doprovázeny fenoménem mísení křesťanství s místními animistickými představami. Jistá žena jménem Kimpa Vita, též známá jako Doňa Beatriz, věřila, že je posedlá duchem sv. Antoníny z Padovy, populárního křesťanského světce. Kimpa Vita začala kázat v M’banze Kongo, hlavním městě Konžského království, kde její apely na sjednocení dosáhly určité odezvy mezi rolníky, kteří začali proudit za ní do města, které označila za obraz biblického Betléma. Svým následovníkům pověděla, že Ježíš, Marie a všichni svatí byli ve skutečnosti Konžané. Kimpa Vita se také zapletla do komplotu s jedním z pretedentů konžského trůnu, čímž si získala – vedle nepřátelství křesťanských misionářů – také politické protivníky, a v roce 1706 byla i se svým synem, o němž prohlašovala, že byl počet jejím andělem strážným, upálena na hranici za kacířství.

V Luandě se moc a prestiž vážila počtem vlastněných otroků. Zatímco bohatý obchodník mohl vlastnit padesát otroků, velký majitel půdy jich na svých statcích mohl mít tisíce. První ulice Luandy postavily ruce otroků, a v roce 1779 byly obě poloviny města spojené vydlážděnými silnicemi.

Pokud jde o obchod s otroky, Luanda představovala jedno z nejvýznamnějších vývozních středisek na africkém kontinentu. Na jih od Luandy na atlantském pobřeží se rozkládá Benguela, další významný přístav, odkud se vyváželi otroci. Obchod s otroky byl v této části Afriky naprosto dominujícím hospodářským odvětvím; pokusy Portugalců zde zavést zemědělství ztroskotaly na nedostatku pracovní síly, který byl způsoben právě vývozem práceschopných jakožto otroků. Lidokupci cestovali zemí a nakupovali otroky od místních náčelníků a vraceli se s nimi do Luandy nebo Benguely – někdy i jich bývaly až stovky. Otroci byli drženi v uzavřených ohradách pod širým nebem, kde se zotavovali a tělesně připravovali na dalekou cestu do Brazílie. Ta mohla trvat pět až osm týdnů a otroci ji strávili v podpalubí, nacpaní hlava na hlavě a kde se nemohli ani postavit. Někteří z nich do cíle nedorazili.

Otrokářství bylo odjakživa brutální záležitostí, tak jako například invaze římské republiky na Sardinii, kde Římané zotročili celé zástupy a v okovech je nechali pracovat v zemědělství. Ale otrokářství mívalo i svojí softcore podobu – otroci v postavení domácích sluhů a písařů, kteří žili v domech spolu se svými pány a pomáhali jim s jejich obchody; s takovými otroky páni zacházeli spíše jako s rodinnými přáteli a nezřídka jim umožnili vlastnit majetek a mít určitou osobní svobodu. Muslimové zotročovali v obrovském měřítku, na což se v 21. století často zapomíná, mimo jiné z toho důvodu, že známých potomků takových otroků mnoho není – muslimové své otroky kastrovali.

Forma otrokářského businessu, jaká se vyvinula mezi křesťanskými Evropany a Afričany nebyla o nic méně brutální, a tento obchod ještě v 17. a 18. století nabíral na obrátkách. Počty otroků zavlečených do křesťanských zemí z Afriky v letech 1450–1600 se odhaduje na 367 000; v letech 1600–1700 na 1 868 000 a v letech 1700–1800 na 6 133 000.

Po určitou dobu v 18. století se průměrný počet otroků vyvezených z Afriky pohyboval na 60 000 ročně. Podle některých odhadů bylo každým rokem zotročeno šest osob na tisíc obyvatel – a vedle toho jich padesát zemřelo na choroby. Masivní zotročování – ať již pro vývoz, či pro domácí využití – po celé Africe způsobilo značný neklid. Obyvatelé atlantského pobřeží žili v neustálém strachu před lovci otroků, kteří se mohli kdykoliv zjevit v jejich vesnici a unést jejich děti.

V této době již portugalský obchod stále více narušovali angličtí, holandští a francouzští soupeři, kteří Afričanům přiváželi lepší zboží za méně peněz a, na rozdíl od Portugalců, se domorodcům nezdráhali prodávat palné zbraně. Afričané proto raději obchodovali s nimi. Portugalci se sice pokusili vynutit svůj obchodní monopol, ale většinou marně. Zvláště draví byli britští obchodníci, kteří investovali svůj kapitál do obchodu s otroky a postupně jej docela ovládli – nákup a prodej otroků byl koneckonců obchod jako každý a spadal do volné tržní ekonomiky.

V 70. letech 18. století prošel obchod mezi Evropany a Afričany na Zlatonosném pobřeží radikální změnou. Přísun zlata z afrického vnitrozemí – zejména Ašanti, které ovládalo tamější zlaté doly – skončil. A Evropané, radši než by obchodovali a tak získali zlato, za otroky začali platit přímo zlatem. Poptávka po otrocích stále rostla – Američané byli nyní ochotní platit devět až deset uncí zlata za každého zdravého, silného a práceschopného muže. Protože většina otroků byla určena na těžké manuální práce, poptávka po ženách byla mnohem nižší a tomu odpovídala i jejich cena – obyčejně dvě unce zlata.

Holanďané v jižní Africe (do roku 1774)

Roku 1652 začaly holandské lodě kotvit v zálivu poblíž jižního cípu Afriky, na půli cesty do Indie, kde doplňovaly zásoby čerstvé vody a masa. Objevili zde také společnost lovců-sběračů zvanou Křiváci a vedle nich Hotentoty, kteří se sami nazývali Khoinové – praví lidé. Khoinové se živili dobytkářstvím a pěstovali také koně. V Holanďanech spatřovali vítanou příležitost k obchodu; svá přestárlá a nemocná zvířata jim prodávali výměnou za železo, měď, tabák nebo korálky.

Holanďané občas žádali více zvířat, než kolik Khoinové byli ochotní postrádat. Tehdy Holanďané přistoupili k přepadání a krádežím zvířat, se kterými pak odpluli a málo se starali, jestli si rozzuření domorodci náhodou nevylijí svou zlost na příští lodi, která u Mysu dobré naděje přistane.

Holandský obchod s Indií a zeměmi dále na východě měla na starosti Holandská východoindická společnost, která se rozhodla upevnit svou pozici a zlepšit zásobování lodí u Mysu dobré naděje. Holanďané tu postavili pevnost, kde usadili několik lidí jako stálé obyvatele – vesměs bývalé vojáky, kterým vypršela smlouva a kteří za své služby měli přislíbenou půdu. Noví osadníci rychle zavedli pěstování ovoce a zeleniny a také postavili malou nemocnici.

V roce 1658 osadníci dostali k dispozici otroky a Holandská východoindická společnost zavedla určitá pravidla jak s otroky zacházet. Každý otrok přivezený do jihoafrické kolonie měl mít zajištěný příděl ječmene, fazolí a slaniny, misku bylinek na dochucení jídla, čerstvé ovoce, ocet na ochucení vody a při převozu jim také měla být zajištěna příležitostná vycházka na palubě, aby mohli strávit chvíli na čerstvém vzduchu. V osadě byla zřízena škola, kde se otroci učili základům holandštiny a křesťanského náboženství.

Osada – pojmenovaná Kapské město – již plochou zabíralo na 6000 akrů. Kotvící holandské lodě zde nabíraly zásoby mrkve, řepy a další zeleniny na dvanáct až čtrnáct dnů a také několik kusů živého dobytka. V roce 1659 Holanďané pásli svůj dobytek na území, jež sloužilo jako letní pastviny domorodcům, a nespokojení Khoinové a Křiváci se proti Holanďanům spojili. Domorodci poznali, že i holandské muškety mají své limity, a zatlačili osadníky zpátky za hradby pevnosti, kterou se domorodci několikrát pokusili vzít ztečí, avšak marně. A spojenectví Křováků s Khoiny se velmi brzy rozpadlo. Holanďané s domorodci vyjednávali; Khoinové tvrdili, že není dost pastvin pro osadníky i domorodce najednou a protože Holanďané přišli do země jako vetřelci, měli by uznat, že by již půda napořád měla patřit Khoinům. Pro Holandskou východoindickou společnost to bylo celé jen prostou záležitostí síly – a tak do jižní Afriky vyslala posily, aby poměr sil opět naklonily ve prospěch osadníků.

Boje mezi domorodci a osadníky se opět rozhořely v roce 1673. Khoinské klany nebyly jednotné ani netvořily jednolitý celek; některé klany byly vůči Holanďanům nepřátelštější než jiné, některé zase byly i chudší než jiné. Holanďané dokonale využili těchto rozdílností i starých klanových třenic a dokázali přimět zchudlé klany, aby napadly ty bohatší a agresivnější. Válka skončila v roce 1677 a výsledkem bylo oslabení jednoho z nejsilnějších khoinských klanů – Kočoqua –, zatímco Holandská východoindická společnost jen rozmnožila svá stáda dobytka a ovcí.

V 80. a 90. letech 17. století do Kapského města přicházeli další osadníci, včetně asi dvou set francouzských protestantů (hugenotů), kteří byli z Francie vyhnáni. Z Amsterdamu dorazila také skupina mladých osiřelých dívek – obecně pak sirotčince a chudobince představovaly stabilní zdroje osadníků pro holandské kolonie. Za půdou a farmařením přišli také osadníci z německých zemí.

Na počátku 18. století byli místní Khoinové prakticky vyhlazení. Ty, kteří přežili, lákalo evropské zboží, zejména tabák a brandy, a začali proto vstupovat do služeb kapských osadníků jako sluhové a dělníci. Na druhé straně Křováci o evropské zboží tak velký zájem nejevili; jejich kultura vždy byla více spirituálně zaměřená a zvyklá spíše se spíše dělit, než naopak bohatství hromadit. Křováci i nadále vzdorovali holandské expanzi, zabíjeli osadníky a vyháněli jejich dobytek ze svých lovišť a napajedel.

Kapská kolonie se stále rozrůstala. Osadníci opouštěli Kapské město ve svých voly tažených vozech a stěhovali se do nedalekých úrodných údolí. Přezdívalo se jim „Búrové“ (farmáři), nebo „Afrikánci“ (Holanďané s částečně vlámským, německým a francouzským původem). Holandská východoindická společnost Búrům umožnila zakládat farmy o 2500 hektarech (1000 akrech) nebo i větší.

Búrové se většinou hlásili ke kalvínství. Ti z nich, kteří uměli číst, četli jen jedinou knihu: Bibli. Búrové se považovali za vyvolený lid a, jak vyvodili ze Starého zákona, otroky i všechny ostatní černochy považovali na Bohem zatracené. Část Búrů migrovala na sever podél pobřeží, další šli na východ. Později se severní skupina stočila na východ a na Oranžské řece se znovusjednotila s východní skupinou.

Populace Kapského města vzrůstala, a to nejen jeho svobodné bílé obyvatelstvo, ale rostl i počet přítomných otroků. Búrové, kteří město opustili, aby založili farmy ve vnitrozemí, se do Kapského města už nevraceli, protože nechtěli ponechávat své farmy bez dozoru celé týdny, které by podobný výlet trval. A ani prodej zboží v Kapském městě by nebyl pro Búry bez rizik, protože hned při příchodu do města by za všechno své zboží museli zaplatit daň, která by jim však nebyla proplacena zpět, pokud by náhodou některé zboží nedokázali prodat. Kvůli úředním záležitostem, jako sňatky nebo závěti, však do Kapského města Búrové cestovat museli.

Koncem 60. let 18. století začali Búrové přicházet do styku s bantusky hovořícími kmeny Khosů. Bantuské obyvatelstvo bylo v oblasti nové a podobně jako Búrové, i oni pro sebe toužili získat půdu. I přes negativní pohled, jaký Búrové na černochy obecně měli, někteří z nich se oženili s bantuskými ženami, a dokonce část z nich po bantuském vzoru začala praktikovat polygamii.

Búrové a Bantuové vedle sebe žili a obchodovali spolu v míru, ale v 70. letech 18. století mezi nimi proběhlo několik pohraničních konfliktů, známých jako kaferské války, během nichž začali afričtí služebníci ve větším počtu dezertovat od svých búrských pánů zpátky ke svým bantuským soukmenovcům.

Búrové také bojovali s Křováky, kteří napadali búrské rodiny a kradli jejich dobytek, za což se Búrové mstili a pořádali nájezdy zase na Křováky. Během jednoho takového nájezdu na Křováky z roku 1774, ve kterém Búrům pomáhali khoinští stopaři, Búrové pozabíjeli na 500 Křováků a dalších 300 zajali. Búrové dále tlačili Křováky směrem k poušti Kalahari a z křováckých dětí, které osiřely během nájezdů, si dělali sluhy.

Afričané na východním pobřeží

Během 16. a 17. století, kdy obchodovali Portugalci na jihovýchodě Afriky, byla tato část kontinentu poseta nejrůznějšími městskými státy, kde žilo smíšené obyvatelstvo afrického, perského, arabského a indického původu. Portugalci postavili základny na ostrově Mozambik a pak poblíž Sofaly, které sloužily jako zásobovací stanice pro portugalské lodě plující do Indie. Portugalci posléze ve snaze rozšířit své obchodní sítě pronikali do vnitrozemí povodím řeky Zambezi.

Území na jih od Zambezi ovládalo království Monomotapa (Mutapa), které se zformovalo teprve před sto lety, ale bylo politicky rozdrobené na celky místních vládců, kteří vládli a vybírali tribut od slabších náčelníků. Těchto vnitřních konfliktů dokázali využít obchodníci a dobrodruzi zvaní prazeros, kteří se spojovali tu s tím, tu s oním získávali si přízeň a tím i půdu od svých nových spojenců. Někteří si i pořídili africké manželky, a vydržovali vlastní soukromé armády.

Portugalci vybojovali kontrolu nad pobřežními středisky obchodu a otevřeli obchodní stanici v Seně ležící na jižním břehu řeky Zambezi. Vedle asi 50 Portugalců zde žilo 750 Indů a dále obyvatelstvo smíšeného původu. Portugalci ovládali jarmarky a výměnný obchod s korálky a oblečením za africké zlato a slonovinu. Epidemie malárie i nepřátelství ze strany domorodců však portugalský vliv na jih od Zambezi oslabily a roku 1592 tuto oblast, včetně Vila de Sena, dobyli kmenoví válečníci, kteří ji vyplenili a posléze se stáhli. Prazeros a jejich smíšení potomci ale zůstali a nadále působili mimo vliv portugalské vlády.

Portugalci přesunuli své východoafrické centrum na tři míle široký ostrov, později nazvaný Mombasa, kde v roce 1593 začali stavět pevnost Fort Jesus. Odtud plánovali ovládnout Kilwu, Pembu, Zanzibar a další pobřežní střediska obchodu na sever od mysu Deldago a veškerý obchod v regionu podřídit clům ve Fort Jesus (dovozní cla činila 6 % z ceny dovezeného zboží).

Pobřeží městské státy nebyly politicky jednotné a navzájem spolu soupeřily, což nahrávalo Portugalcům do karet. V prvních dekádách 17. století donutili některé z nich k placení tributu portugalskému králi. Kromě tohoto úspěchu do Fort Jesus dorazili také augustiniánští mniši – první portugalští misionáři, kteří měli působit na východním pobřeží Afriky.

Úspěchy Portugalců ale neměly dlouhého trvání a od 30. let 17. století začal jejich vliv na sever od mysu Delgado slábnout. Jeden z místních vůdců, který konvertoval ke křesťanství, se proti Portugalcům vzbouřil, zaútočil na Fort Jesus a pobil většinu posádky, včetně velícího kapitána. Portugalci sice za rok dokázali pevnost vydobýt zpátky, ale v té době již byla jejich námořní moc v Indickém oceánu značně oslabena Holanďany a východoafrická pobřežní města byla navíc nepřátelská a rozhodnutá se Portugalcům bránit – na pomoc si pozvala arabské námořnictvo z Ománu. Arabské loďstvo skutečně dorazilo a v letech 1652, 1660, 1667 a 1679 s Portugalci svádělo střety, ale úplně vytlačit se je nepodařilo.

Vzestup nové mocnosti na jihu od Zambezi

V roce 1623 Marivové ze severu od řeky Zambezi napadli říši Monomopata a přispěli tak k chaosu, který na jihu panoval. Marivští nájezdníci sice oblast opustili, ale již následujícího roku v Monomopatě vypukla nástupnická krize, do které Portugalci zasáhli na straně jednoho z pretendentů výměnou za volný přístup na místní trhy.

Když občanská válka skončila, pro Portugalce vyvstal nový problém v podobě nového monomopatského krále. Portugalci dali dohromady soukromou žoldnéřskou armádu, vzpurného náčelníka vyhnali a na jeho místo dosadili poddajnějšího Muvaru, který byl pokřtěn jako Felipe I. Felipe složil vazalský slib portugalské koruně a portugalským obchodníkům a misionářům odkýval všechno, co chtěli.

Během druhé poloviny 17. století se Portugalci stále více a více zaplétali do vnitřních rozbrojů a válek v Monomopatě. Některé oblasti byly zcela vylidněné a stále více rolníků se stavělo Portugalcům na odpor. Ještě více poklesla těžba zlata, která od doby, kdy šachty narazily na spodní vodu, byla už tak v úpadku.

V neustálé atmosféře nejistoty a válek hledali prostí lidé ochranu u těch, kteří byli bohatí a mohli si dovolit vlastní soukromé armády – bohatých majitelů dobytka. Mladí muži vstupovali do těchto žoldnéřských armád výměnou za několik kusů dobytka, aby si mohli dovolit zaplatit za nevěstu, a boháči se se svým vojskem mohli postavit Portugalcům, útočit na sousedy a chránit svá stáda a pastviny.

Nejmocnějším z těchto bohatých sedláků byl Čangamir Dombo ,který na troskách monomopatského království položil základ vlastníu státu s vlastní dynastií Čangamirců. V roce 1684 Čangamir začal ze svého území vyhánět Portugalce. Tento nový stát, nazvaný Rozvi, zahrnoval také území pozdější Zimbabwe. Čangamirští králové Rozvi ovládali těžbu zlata, přičemž polohu svých zlatých dolů drželi v přísné tajnosti – vyzrazení tajemství se trestalo smrtí. Velkou část vytěženého zlata zpracovávali zdejší zlatníci na šperky pro potřeby rozvijského královského dvora.

Arabové a Francouzi na Madagaskaru, Portugalci a prazeros

V této době bylo moře kolem východoafrického pobřeží dominováno piráty. V 90. letech 17. století do oblasti dorazila další námořní expedice z Ománu a zaútočila na Fort Jesus, kterou Arabové v roce 1698, třiatřiceti-měsíčním obléhání, dobyli a pobili zde na 1000 Portugalců. S Fort Jesus tak Portugalci ztratili vliv na pobřeží severně od mysu Delgado a Arabové opanovali pole. Fort Jesus dostala nové jméno – Mombasa (arabsky Manbasa).

Jižně od mysu Delgado se zatím Francouzi zmocnili Madagaskaru, který král Ludvík XIV. oficiálně anektoval v roce 1686. V následujících desetiletích zde Francouzi položili základ plantážnickému hospodářství, které si vyžadovalo stále větší přísun otroků.

V roce 1710 čangamirský král Portugalcům povolil zřídit obchodní stanici u Zumba na řece Zambezi. Čangamirci se nechtěli stát závislými na zahraničním obchodě, ale s Evropany obchodovat a získat tak čínskou keramiku, brandy a další zboží zájem měli. Dobytkářství stále představovalo větší část jejich bohatství, zatímco většina obyvatelstva se živila drobným zemědělstvím. Některé zdejší plodiny pocházely původem z Evropy a Asie, jako rýže, jamy, sladké brambory, melouny, okurky, ananasy nebo citróny.

Portugalci stále ovládali ostrov Mozambik, který měl několik tisíc křesťanských obyvatel – černochů, bělochů i míšenců – a ve městech Sena a Tete stále ovládali zdejší trhy. Rozsáhlé pozemky zde také vlastnili řády dominikánů a jezuitů, které si vydělávaly výběrem daní i obchodu s otroky. Prazeros, kteří již etnicky připomínaly Evropany jen vzdáleně, se svými soukromými armádami složenými z otroků drželi moc na lokální úrovni. Jejich autorita nebyla nikde zakotvená, ale v druhé polovině 18. století, poté co prazeros brutálně vybírali daně, utlačovali obyvatelstvo a dopouštěli se přitom krvavých zvěrstev, lidé se proti nim začali bouřit. Část obyvatel oblast opustila a vliv prazeros začal slábnout, až oni i se svým opulentním životním stylem zmizeli nadobro.

Zdroj

Původní článek „African Empires, Slavery and Europeans“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.