Křižáci v Řecku: Achajské knížectví

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

Rod Villehardouinů

Poté, co se od nich oddělil Bonifác z Montferratu, pokračovali Vilém ze Champlitte a Godefroy z Villehardouin ve svém tažení napříč Řeckem. Dobyli Patru, Andravidu, Pondikos v Élidě, Skortu v západní Arkádii, Navarino a Kalamatu a v polovině roku 1205 tak měli pohromadě územní základ pro Achajské knížectví.

Roku 1209 Vilém ze Champlitte zemřel při cestě do Francie, aby převzal své dědictví, a Achajské knížectví tak připadlo Godefroyovi. Ten, jak nám popisuje Morejská kronika, se pustil do správy nově získaným území. Díky dvou důležitým smlouvám z roku 1209 (ravennické a sapienzské) byl Godefroyovi udělen knížecí titul k územím, která dobyl. V roce 1210 byl dobyt Nauplion a Korint (který bránil Leon Sguros, který roku 1208 spáchal sebevraždu), v roce 1212 padl Argos a roku 1248 bylo dobytí Peloponésu dovršeno obsazením Monemvasie.

Po dobytí Peloponésu Franky následovalo období bezprecedentního rozkvětu. Frankové se pokusili oblast uspořádat jako knížectví západoevropského typu v duchu feudálních tradic. Zdá se, že při tom nenarazili na větší překážky, protože území se na velká panství dělilo už předtím a obyvatelstvo nespokojené s předchozí vládou byzantské říše, přijalo nové vládce takřka bez odporu. Achajské knížectví dosáhlo svého vrcholu v letech 1205 až 1278 za vlády dynastie Villehardouinů, resp. tří jejích knížat: Godefroye I. (1209–1228), Godefroye II. (1228–1246) a Viléma II. (1246–1278).

V roce 1278 vláda sice přešla na neapolskou větev rodu Anjouovců, ale prakticky potomci rodu Villehardouinů zůstali u moci až do roku 1318. Anjouovci vládli do roku 1432, kdy zbytky Achajského knížectví obsadili Byzantinci z Morejského despotátu. V roce 1259 Michael VIII. Palaiologos porazil franskou koalici, která bojovala na epirské straně, a o dva roky později uzavřel spojenectví s Janovany (Nymfajská smlouva), čímž se otevřela cesta ke znovudobytí Konstantinopole. V bitvě u Pelagonie (1259) Michael VIII. zajal Viléma II. z Villehardouin. Manželky achajských velmožů (Perlement des Dames v Nikli) poté přistoupily na odstoupení pevností v Mystře, Monemvasii, na poloostrově Maina, a dále hradů v Geraki a Kinsterně, výměnou za propuštění achajského knížete.

Jádro Morejského despotátu vzniklo v roce 1262. V letech 1262–1349 mu vládli dosazovaní správcové (kefalai), kdežto od roku 1349 do 1460 byl pod vládou členů císařské rodiny (despotů). Dokud Vilém žil, Frankové úspěšně odráželi útoky ze strany Byzantinců; zvítězili v bitvách u Prinitzy (Olympie), u Sergiany (Srbsko) a u Mesiskli (Élida) v letech 1262–1263, a rok 1264 završili porážkou Byzantinců v bitvě u Makryplagi v Messénii. Přes tyto úspěchy začala vláda Franků na Peloponésu postupně upadat.

V roce 1267 byla v italském Viterbo podepsána dohoda mezi latinským císařem Balduinem II., achajským knížetem Vilémem II. a neapolským králem Karlem z Anjou. Smlouva vyznačovala počátek vlády anjouovského rodu v Řecku. První část smlouvy, podepsaná 24. května 1267, ustanovovala Karla z Anjou lenním pánem Achajského knížectví, a po smrti Viléma knížectví zdědí buď sám Karel z Anjou, nebo jeho syn Filip. Druhá část byla podepsána o tři dny později 27. května 1267 a obsahovala plán tažení proti Michaelu VIII. za znovudobytí Konstantinopole a také přiznávala ostrov Korfu a města v Epiru karlovi z Anjou. V roce 1258 epirský despota provdal svou dceru Helenu za sicilského krále Manfreda a tuto oblast mu přiřkl jako věno.

Anjouovci

Karel I. (1266–1285), syn francouzského krále Ludvíka VIII. a bratr Ludvíka IX., byl hrabě z Anjou, Maine a Provence díky sňatku s Beatrix Provensálskou. V lednu 1266 jej papež Kliment IV. Učili králem Sicílie, které před ním vládl Fridrich II. Štaufský. Karel z Anjou byl italskými městy považován za vůdce guelfů (zastánců papežství a obránců demokratických občanských svobod a italské národní myšlenky), proti ghibellinům (zastánců imperiálních myšlenek a římsko-německých císařů). 26. února 1266 Karel porazil v bitvě u Beneventa Fridrichova nelegitimního syna Manfréda, který uzurpoval sicilský trůn, a o dva roky později v srpnu 1268 v bitvě u Tagliocozzo rozdrtil Fridrichova vnuka Konradina a jeho ghibellinské spojence. Karel poté obrátil svou pozornost k východu a smlouva z Viterbo byla dalším krokem v jeho expanzionistického plánu na podmanění Achajského knížectví.

Až do smrti Viléma II. v roce 1278, Karlova vláda nad Achajským knížectvím se omezovala na vydržování několika posádek, které chránili zemi před nebezpečím ze strany Byzantinců. Skutečnou moc do rukou Karel z Anjou fakticky chopil v roce 1278, kdy do Acháje dosadil svého správce (bailo). Pokud jde o správu ostrova Korfu a epirské pevniny (v anjouovských dokumentech označované jako Albánie), Karel z Anjou se těchto území chopil již v roce 1272. Anjouovská moc se zde však fakticky udržela jen po dobu Karlova života. 30. března 1282 v Palermu vypuklo povstání, které do dějin vešlo jako „sicilské nešpory“, a ze společného vojenského tažení za dalšího přispění Benátčanů na Konstantinopol tak sešlo. Zájem Anjouovců se přesunul zpět na západ na znovuzískání Sicílie a o východní Středomoří se přestali starat. Přestože byl jejich vliv v regionu oslaben, svou vládu dokázali udržet v Achajském knížectví až do roku 1432, ale na Korfu se udrželi do roku 1386 a o přístav Dyrrhachion, spolu s většinou „albánské“ pevniny, přišli už v roce 1284.

Karel z Anjou Acháju nikdy nenavštívil, svou moc v zemi vykonával prostřednictvím svých zástupců. První uřadující bailo byl Galeran z Ivry v letech 1278–1280, jehož prostřednictvím Karlovi z Anjou složili hold achajští velmoži a také hrady náležící Vilému II. Druhým bailo byl Filip Lagonessa (1280–1282). Další úřadující bailové už pocházeli z řad místní šlechty, např. baron z Chalandritzy Guy z Tremblay (1282–1285), athénský vévoda Guy II. de la Roche (1285–1287), Nicolas ze Saint-Omer (1287–1289) a Guy ze Charpigny, baron z Votitizy (1289).

Roku 1289 neapolský král Karel II. z Anjou (1285–1309) Achajské knížectví postoupil dceři Viléma II. Isabele a jejímu manželovi Florencovi z Hainautu, který zemřel v roce 1297. V letech 1301–1305 byl achajským knížetem Isabelin třetí manžel Filip Savojský. Roku 1306 se achajskou kněžnou stala Matylda dcera Isabely a Florence. V roce 1313 syn Karla II. a latinský despota Filip z Tarentu odstoupil Acháju Matyldě a jejímu manželovi Ludvíkovu Burgundskému, který zemřel o tři roky později. Matylda se sama nedokázala vypořádat s byzantskou hrozbou z Mystry a Katalánci z Athénského vévodství. Neapolský král Robert (1309–1343) pro Matyldu zařídil sňatek se svým bratrem Janem z Graviny, ale ona odmítla a v roce 1318 se vzdala svých práv ke knížectví ve prospěch Jana z Graviny.

Poslední období dějin Achajského knížectví až do jeho zániku v roce 1432 bylo řádně zkomplikováno přítomností Turků, Benátčanů, johanitů a Navařanů. Dominantním prvkem však byla stále narůstající turecká hrozba i přítomnost Benátčanů, jakož i nadšení papeže uspořádat novou křížovou výpravu. Úpadek Achajského knížectví však byl neodvratný. Feudální společnost, která se ustanovila po čtvrté křížové výpravě, doznala změn. Většina franských panských rodů zmizela a jejich místo v řadách zdejší aristokracie zaujaly díky sňatkům či darům italské rody z Benátek a Florencie. V téže době probíhaly také třenice mezi uchazeči o knížecí stolec, což naznačuje, že navzdory ztrátám si Achajské knížectví uchovalo svou prestiž.

V roce 1321 achajští baroni plánovali knížectví předat do rukou Benátčanům, ale nakonec k tomu nedošlo. Roku 1331 zdědil titul latinského depoty syn Filipa z Tarentu Robert, který se následujícího roku v Acháji usadil. Po dobu Robertovy nezletilosti zemi vládla jeho matka Kateřina z Valois jako regentka, později se vlády chopil sám Robert a vládl do roku 1364.

Na scéně se objevil nový aktér, Niccolo Accaiiuoli z Florencie. Od roku 1331 sloužil jako rádcem Kateřiny z Valois a za své služby v roce 1341 obdržel léna na Peloponésu. Po smrti Roberta si knížecí titul nárokovala jeho vdova Marie Bourbonská (1364–1370). Dalším uchazečem byl Robetův bratr Filip II. z Tarentu (1364–1373). Po smrti Filipa II. jeho práva k achajskému titulu zdědil Jakub z Baux, to ale zpochybnila Robertova vnučka, neapolská královna Jana (1343–1382) a přivlastnila si je sama. V roce 1376 Acháju pronajal řádu johanitů na dobu pěti let. V roce 1381 situace využili Navařané a za knížete uznali Jakuba z Baux (1381–1383). Poté se objevili ještě další kandidáti, jako hrabě Amadeus Savojský, Petr ze San Superan (1396–1402) a Centurion II. Zaccaria (1404–1432). Anjouovská vláda nad Achájou zůstávala už jen slabá, a v roce 1432 bylo Achajské knížectví dobyto despotou z Mystry. A konečně roku 1460 se despotové Tomáš a Demetrios, bratři posledního byzantského císaře, vzdali osmanským Turkům.

Administrativní systém a dělení

Organizace, kterou zavedl Godefroy z Villehardouinu v roce 1309 byla čistě vojenská. Knížectví se dělilo na 12 baronství, jež podle Morejské kroniky byly: Akova (Mategrifon v Arkádii) a Neopatra s 24 lény; Skorta (v Karitaně) s 22 lény; Nikli a Geraki s 6 lény; Kalavryta s 12 lény; Vostitiza (Aigio) s 8 lény; Veligosti, Gritsena, Passava (v Lakónii) a Chalandritza se 4 lény; a Kalamata jako osobní léno Villehardouinů.

Frankové se nacházeli permanentně ve válce a ve službách knížete trávili celý rok. Podle Morejské kroniky i zákoníku Assises de Romanie, byl držitel čtyř lén (tzv. flamburar) povinován vojenskou službou v podobě vyzbrojení a poskytnutí jednoho rytíře a dvanáct seržantů. Držitelům více než čtyř lén potom povinnost narůstala o jednoho rytíře a dva jízdní seržanty za každé další léno.

Jak výslovně stojí v Morejské kronice i Assises de Romanie, vazalové měli povinnost odsloužit čtyři měsíce vojenské služby a čtyři měsíce při ochraně hranic. Zbytek roku mohli strávit kdekoliv. Jak uvádí francouzská verze Morejské kroniky, velmoži nesměli opustit území Acháje s výjimkou poutí na svatá místa, a i poté se museli do roka a do dne vrátit, jinak by přišli o svůj roční důchod a v případě zpoždění více než dvou let a dvou dnů, propadl jim celý majetek.

Po roce 1204 přijala franská práva některé instituce, které zde existovaly již za byzantské říše. Názvy vyšších úřadů, jak jsou uvedeny ve francouzské verzi Morejské kroniky, byli následující: senešal (senescalus), tento titul nosil achajský kníže coby vazal latinského císaře; kancléř, který byl prvním sekretářem a rádcem knížete; maršálek (maréchal), vysoký vojenský důstojník; konetábl (connestable, constabularius), zodpovědný za císařské stáje a později také měl vojenské pravomoci; důchodní (thesaurier), který se staral pokladnu a také platby; protovestiarios, který měl na starosti správu knížecích příjmů; kastelán (chastelain), správce hradu; a nakonec pourvex des chastiaux, který zodpovídal za zásobování hradů.

Feudální systém

Feudalizace Peloponéského poloostrova započala za křížových výprav. Je známo, že v době před příchodem křižáků měla v Byzanci držba půdy podobu převážně velkých celistvých pozemků, zvláště v oblastech daleko od hlavního města Konstantinopole, kde dohled a vliv centrální vlády byl slabý. Frankové tak nenarazili na větší překážky, když území přeorganizovali na feudální knížectví podle západního vzoru. Informace o uspořádání po čtvrté křížové výpravě čerpáme převážně z Morejské kroniky. Jak nám říkají poněkud nadneseně další kroniky (Sanudova a Muntanerova), Frankové a Řekové vedle sebe žili ve svornosti.

Karel z Anjou nepřinesl mnoho změn. Potvrdil územní zisky těch, kteří mu složili hold, další půdu udělil svým věrným, a zkonfiskoval půdu těch, kteří se mu nechtěli podrobit. Rozdělení Achajského knížectví na baronství zůstalo zachováno, i když jejich počet postupně klesal s tím, jak Byzantinci znovudobývali svá ztracená území. K událostem období od poloviny 13. století jsou pro nás spolehlivým zdrojem archivy Karla z Anjou a Karla II., které byly kompletně publikovány.

Základní jednotkou feudálního systému bylo léno. Léno nebylo jen čistým zdrojem příjmů (prameny hovoří příjmu 1000 zlatých hyperpyronů ročně), ale určovalo také moc a společenské postavení držitele, který požíval správních, soudních i hospodářských práv. Ve smlouvě o rozdělení území dobyté byzantské říše (Partitio terrarum imperii Romaniae) bylo specifikováno, že léno mohou zdědit muži i ženy a dědictví je uznáno výměnou za přísahu manské věrnosti a službu latinskému císaři.

Západní feudální systém byl charakteristický vazalstvím (holdem, v Morejské kronice označovaným jako „anthropea“), tedy vztahem závislosti jednoho svobodného muže na jiném. Morejská kronika nám poskytuje cenný návod k pochopení procesu, jak se někdo stával vazalem i obřadu udělování léna (investitura). Vazal a lenní pán (senior) uzavřeli smlouvu: vazal složil přísahu svému pánovi, ten jej prohlásil „svým manem“ a postoupil mu léno. Tím vznikly vzájemné závazky: lenní pán byl povinen svého vazal chránit (vojenskou pomocí, právní ochranou u soudu) a vazal na oplátku měl povinnost svému pánovi pomáhat a radit (auxilium et consilium).

Variantou vazalské smlouvy byl lenní hold (hommage lige), kdy vazal přísahal věrnost výhradně jednomu seniorovi proti jakékoliv třetí straně, na rozdíl od prostého holdu, který mohl být složen více jednomu pánovi. Assises de Romanie specifikuje, že vazal, který má vícero seniorů, v případě války poskytne pomoc tomu pánovi, kterému přísahal prvnímu.

Na Peloponésu máme doloženy dva typy lén. V první kategorii najdeme léna, která byla výsadní, dědičná a patřila potomkům prvních křižáckých dobyvatelů; tato léna přecházela vždy na nejstaršího syna či dceru, případně na příbuzné ve vedlejší linii. Vdova po feudálním pánovi měla práva k dědičným lénům, vzhledem k tomu, že po smrti manžela jí připadala polovina majetku (douaire). Do druhé kategorie patřila léna, kterým se říkalo „neo doma“, ta přecházela pouze na potomky v přímé linii, na vzdálenější příbuzné už však nikoliv. Byzantští vládcové v souladu s byzantským právem zachovávali své patrilineární prvky.

Právní systém a justice

Výkon spravedlnosti v Achajském knížectví měli na starosti místní úředníci. Za Villehardouinů se spory mezi šlechtici řešily u „velkého soudu“, které se účastnil kníže a jeho vazalové ze závislých území, jako baroni a vládcové Athén, Naxu, Eubóje, Bodonice či Kefalonie. V každém baronství se nacházel „malý soud“, v jeho kompetenci bylo řešit spory vazalů v baronství.

Assises de Romanie byl feudální zákoník platící na Peloponésu; obsahoval 219 klauzulí a upravoval od právních vztahů mezi nevolníky (paroikoi) a velmoži až po závazky mezi knížetem a jeho vazaly. Plný názvem zněl Liber Consuetudinum imperii Romaniae a poprvé jej publikoval Paolo Canciani v roce 1785 ve sbírce Barbarorum leges antiquae cum notis et glossariis. Oficiální kodifikace byla pořízena díky Benátčanům v roce 1453 a zakládala se na starších textech z 13. století a ústní tradici. Kolem Assises de Romanie stále vyvstává řada otázek, například zda byla ovlivněna sbírkou Assises de Jérusalem (zákoník sestavený Godefroyem z Bouillonu v roce 1099), či vznikly obě ve stejné době nezávisle na sobě.

Klasickým příkladem praktického uplatnění Assises de Romanie v Achajském knížectví ve 13. století je soud s Markétou Passavskou z roku 1276, o němž, jakož i o feudálním právu, nás detailně informuje Morejská kronika. Markéta byla dcerou Jana z Neuilly, barona z Passavy a achajského maršálka, která byla poslána do Konstantinopole jako rukojmí (opsida) výměnou za propuštění knížete Viléma II. z Villehardouin, který byl Byzantinci zajat v bitvě u Pelagonia v roce 1259 a v zajetí byl již třetím rokem. Zatímco byla v konstantinopolském zajetí, zemřel v roce 1273 její strýc, akovský baron, Gautier z Rosieres a Markéta byla jeho jedinou dědičkou. Když se Markéta vrátila, dožadovala se azovského baronství po svém strýci, ale kníže prohlásil, že na něj nemá nárok, neboť již uplynula lhůta (termena), kdy se mohla o dědictví hlásit.

Podle článku 36 Assises de Romanie, dědic se měl o dědictví přihlásit do 40 dnů, pokud byl přítomen v knížectví, jinak roční důchody z léna propadly. Na druhé straně, pokud se dědic nepřihlásil do roka a do dne, resp. do dvou let a dvou dnů v případě, že byl v zahraničí, majetek propadl knížeti. Markéta Passavská se proti tomu ohradila, protože její důvod, proč se nepřihlásila ke svému dědictví, byl zákonný a ospravedlnitelný. Soud však ve svém rozsudku rozhodl, že Markéta nemá na dědictví nárok, protože zákonná lhůta pro nabytí dědictví již uplynula, ale jako vazal měla povinnost sloužit knížeti (jako rukojmí, podle článků 15 a 17 Assises de Romanie). Ovšem jako akt velkorysosti, Vilém II. Markétě Passavské daroval jednu třetinu azovského baronství jako „neo doma“, zatímco zbývající dvě třetiny dal své druhé dceři Markétě z Villehardouin jako dědičné léno („goniko“).

Ekonomika: výroba, obchod, ražba mincí

Jak nás zpravuje Morejská kronika, domácí obchod se odbýval na místních tržištích, kde se své zboží prodávali Frankové i Řekové. Pokud jde o zahraniční obchod, ten v roce 1209 v sapienzské smlouvě Godefroy z Villehardouinu postoupil Benátčanům, kteří ovládali města Modon (Methoni) a Coron (Koroni) v v Messénii, za což uznali Godefroyovu vládu nad zbytkem Peloponésu. Benátčané se směli podílet také na vnitrostátním obchodě, a to vše osvobozeni od daně. Navíc měli právo v každém městě založit svůj vlastní kostel a soud a také stavět sklady pro své zboží.

Peloponés byl zdrojem mnoha zboží a produktů, jako vína, rozinek, vosku, medu, olivového oleje a zvláště hedvábí, které se vyváželo do Itálie. Produkce vlny byla nízká a dovážela se z Apulie. Karel z Anjou měl pod jurisdikcí obchod s obilím a staral se o zásobování hradů, buď pro osobní potřebu baronů a knížete, či na prodej, obvykle do Glarentzy k anjouovskému dvoru. Anjouovské archivy skýtají mnoho informací o obchodu s obilím (kvantita, nákupní a prodejní ceny, vývozové daně, jména obchodníků, odbytiště atd.).

Karel z Anjou znovuobnovil ražbu mincí v Glarentze, aby mohl platit žold svým vojákům. Odeslal proto do Glarentzy velké množství kovů a zvláštních úředníků, aby dohlédli na bezproblémovou realizaci projektu. Produkce tourských grošů ovšem byla nízká, protože mince nemohly konkurovat benátským grošům a florentským fiorinům, a v první polovině 14. století jejich ražba ustala úplně.

Společnost

Nová společenská organizace stála na statusu osobního vazalství. Na vrcholu společenského žebříčku stáli křižáci, kteří Řecko dobyli, tedy achajský kníže (primus inter pares, první mezi rovnými) a vyšší šlechta (lenní páni, ligii) a také měli právo ražby mincí, soudit a stavět hrady. Pod nimi se nacházela nižší šlechta (homines plani homagii). V této kategorii se nacházeli jednak loyální byzantští aristokraté, kteří Frankům přísahali věrnost a vojensky jim sloužili, a potom seržanti. Velmi významnou pozici zastávaly manželky vysokých šlechticů; dědily majetek i úřady a podílely se na správách baronství. Pokud byl manžel nepřítomen, vládla žena místo něj a byly poručníky svých nezletilých dětí. Ovšem v každém případě byla role žen formována společností, v níž dominovali muži.

Další vrstvou společnosti tvořili měšťané (burgenses), kteří na rozdíl od obchodníků, byli často též vlastníky půdy. V nižších sociálních vrstvách se nacházelo venkovské obyvatelstvo – svobodní sedláci i nevolníci (villeins, paroikoi), jejichž postavení se s příchodem křižáků příliš nezměnilo. Tito lidé nadále platili pozemkovou daň (akrostikon) a další dávky, které existovaly již za byzantských dob. Díky anjouovským dokumentům z 14. století si můžeme udělat jasný obrázek o struktuře léna, povinností rolníků vůči svým pánům, ale i o všeobecné socioekonomické situaci Achajského knížectví.

Církev

Křižáci po dobytí Řecka sesadili vrcholné představitele východní ortodoxní církve a na jejich místo dosadili latinský klérus. Ortodoxní církvi také zabavili majetek, ke kterému patřila přibližně celá jedna třetina Peloponéského poloostrova. V roce 1205 bylo založeno latinské arcibiskupství v Patře, pod jeho jurisdikcí se nacházela biskupství v Oleně (Andravidě), Coronu, Modonu, Zakinthu a Kafalonii; v roce 1210 vzniklo arcibiskupství v Korintu s biskupstvím v Argu, Spartě a Monemvasii. Rytířské řády johanitů, templářů a německých rytířů spravoval každý po čtyřech lénech.

Vysocí církevní hodnostáři měli podobné závazy jako vysoká šlechta. Arcibiskupové dostali k dispozici osm a biskupové čtyři léna a byli povinni za ně zajišťovat vojenskou službu (chevauchee), ale nemuseli se už podílet na ochraně hranic (garnison). Biskupové měli nad svými vazaly soudní pravomoc, s výjimkou případu vraždy.

Nemáme důkazy, že by mezi latinskou a ortodoxní církví docházelo k vážným konfliktům. Nižší ortodoxní klérus směl zůstat a dále vykonávat svou činnost, ale někteří duchovní odešli sami dobrovolně do exilu. Na druhém shromáždění v Ravennice roku 1210 se rozhodlo, že ortodoxní kněží budou platit pozemkovou daň akrostikon, ale roboty byli ušetřeni.

Naproti tomu vztahy mezi latinskou církví a knížetem zůstávaly napjaté. Na druhém ravennickém shromáždění kníže Godefroy z Villehardouin, který na prvním shromáždění předchozího roku byl uznán vazalem latinského císaře s titulem senescalus Romaniae, odmítl podepsat ustanovení, které osvobozovalo všechny latinské kostely a kláštery od feudálních povinností (které o to usilovaly pod záminkou, že reprezentují papeže). Proto Godefroy v letech 1221 až 1223 přistoupil k zabavování majetků latinské církve a peníze použil ke stavbě pevnosti Chlemoutsi (Clermont). Konflikt byl zažehnán v roce 1223 římskou smlouvou (concordatum), podle které bylo latinské kněžstvo osvobozeno ze všech závazků s výjimkou placení akrostikonu.

Zdroj

Původní sérii článků „The Latin kingdom of Thessalonika (1204-1224)“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.