Seznam textů

Všechny texty publikovány zde na těchto stránkách jsou v češtině. V každém článku jsou však vedle autorů uvedeny také odkazy na zdrojové anglické texty.

Náboženství

Dějiny křesťanství v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 15. května 2016

Íránské křesťanství má své počátky v parthském období. Skutky apoštolů pocházející z prvního století se zmiňují, že „když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě [v Jeruzalémě] … Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie…“ Rané křesťanské texty dále poukazují, že apoštolové Petr a Tomáš kázali evangelium Parthům, a další, jako Tadeáš, Bartoloměj a Tadeáš z Edessy, úspěšně evangelizovali národy Mezopotámie a Persie. Křesťanství se šířilo jak mezi vesničany, tak městským obyvatelstvem a ke konci parthské éry (225) se křesťanské obce nalézaly od Edessy na západě až po Afghánistán na východě.

Dějiny tomášovského křesťanství v Indii (52–1687)

István Perczel

Publikováno: 27. února 2016

Křesťané svatého Tomáše svůj původ tradičně odvozují od svých předků – příslušníků vyšších hinduistických kast, které na křesťanství obrátil sám apoštol Tomáš, když měl do Indie přijít v roce 52. V současné době nelze tuto tradici vědecky potvrdit ani vyvrátit. S určitostí ale víme, že od té doby, co kapitán Hippalos z Alexandrie objevil monzunové větry, se středomořskému světu skutečně otevřela bezpečná pozemní i námořní cesta přes Perský záliv až do Indie. Ať už je to jakkoli, tradice apoštola Tomáše a jeho misijní činnosti je zcela klíčový prvek, na němž tomášovští křesťané – dnes vzkvétající sedmimilionová komunita – stavějí svou identitu. Jejich jazykem je malajámština a jejich každodenní kultura a zvyky jsou typicky indické, ovšem jazykem jejich náboženské praxe i vysoké kultury byla po staletí syrština. Pro křesťany z vyšších kast hrál syrský jazyk podobnou úlohu, jako sanskrt pro vyšší kasty ze sousední hinduistické komunity.

Dějiny židů v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 23. května 2016

Židé představují jednu z nejstarších íránských náboženských menšin. Původ židovského osídlení v Persii je úzce spjat s nejrůznějšími událostmi starověkých dějin Izraele. V době asyrského krále Tiglatpilesara III. (727 př. n. l.) byly z Izraele odvlečeny tisíce Židů, kteří byli přesídleni do Médie v Íránu. Podle letopisů jiného asyrského krále, Sargona II., byli židovští obyvatelé Ašdódu a Samaří odvlečeni do Médie poté, co se neúspěšně vzbouřili proti asyrské nadvládě. Doklady naznačují, že bylo do Ektabanu (Hamadánu) a Sús v jihozápadní Persii přesídleno na 27 290 Židů. Tyto vysídlence Bible označuje jako „deset ztracených kmenů Izraele“.

Zoroastrismus v Íránu

Massoume Price

16. července 2016

Zoroastrismus, vzniklý před 3500 lety mezi kočovníky v asijských stepích, je jedním z prvních zjevených náboženství a významně ovlivnil dějiny světových náboženství. Promítá se do něj vliv indického védského náboženství a snad i střípky pradávné indoevropské minulosti. Zoroastrismus byl státním náboženstvím v Íránu v období od 6. století př. n. l. do 7. století našeho letopočtu a jeho otisk dnes nalezneme v severním buddhismu, židovství, křesťanství i islámu.

Prorok Mání a počátky manicheismu

Frank E. Smitha

Publikováno: 7. února 2016

Hedvábná stezka se klikatila územím kdysi náležejícímu parthské a později sásánovské říši velkokrále Ardašíra. Byla to cesta, po níž se šířily myšlenky. Ze své vlasti po ní prchali Židé a po nich následovali i křesťané. Přicházely rovněž ideály buddhismu z Indie a mísily se s domorodým zoroastriánstvím. A z této různorodé směsice vzešlo i jedno pozoruhodné univerzalistické náboženství: manicheismus.

Manicheismus v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 19. května 2016

Roku 1904 hlava německé archeologické expedice ve východním Turkestánu Friedrich W. K. Müller vydal prohlášení, jež zásadním způsobem změnilo dějiny manicheismu. Bylo oznámeno, že rozluštěné texty objevené v turkestánském Turfánu byly manichejského původu. Následné objevy dalších textů v různých jazycích – turecké a čínské z Číny a koptské z Egypta – navždy změnily vnímání dějin a vývoje tohoto náboženství.

Mandejci: Skuteční dědicové starých Babylóňanů a Chaldejců

Frederick Aprim

Publikováno: 1. května 2016

Mandejci (as-Subbijún) žijí v bažinaté oblasti rovinatých nížin Babylónie, v poblíž Šatt al-Arab a soutoku řek Eufrat a Tigris. V Íránu je můžeme nalézt u řeky Kárún v provincii Chúzistán. Mandejci se typicky usazovali v takto odlehlých oblastech, kde vedli život ve slaměných a hliněných chýších. Dnes ale početná komunita Mandejců žije např. v Bagdádu a kvůli dlouhá léta trvajícímu pronásledování v jejich vlasti se také značně rozrostla mandejská diaspora v zahraničí. Mandejci byli tradičně zdatnými zlatníky, kováři, tesaři (zvláště loďaři), pastevci a zemědělci. Mandejci se vždy hluboce zajímali o astronomii a matematiku, tak jako jejich dávní předkové staří Babylóňané. Mezi nejvýznačnější překladatele v této oblasti byl Thábit ibn Qurra (asi 836–901), jehož mecenášem byl nástupce abbásovského chalífy al-Mutawakkila. Thábitovi ibn Qurrovi se připisuje překlad z řečtiny značné části Archimédova (zemřel 212 př. n. l.) díla o matematice a astronomii, který pořídil spolu se svým synem a dalšími žáky. Mezi další slavné Mandejce patří Ibráhím ibn Sinán, konstruktér působící v abbásovském období, či další matematik a astronom al-Battání. Do moderních iráckých dějin se z Mandejců zapsali známý lékař Abdul Džabár Abdalláh nebo Málik Saíd známý jako „soudruh Kamal“, v polovině 20. století vlivný člen ústředního výboru irácké komunistické strany.

Náboženství starých Árjů

Massoume Price

Publikováno: 14. července 2016

Íránci a Indové sdílejí stejné předky, jimiž byli Árjové (proto-Indoíránci). Tito lidé patřili k Indoevropanům a žili životem pastevců v oblasti jihoruských stepí, východně od řeky Volhy. Tvořili skupiny polokočovných kmenů, které se věnovaly chovu dobytka, ovcí a koz na malých plochách bez koní, jen s pomocí honáckých psů. Jejich společnost se dělila na tři hlavní vrstvy: kněze, válečníky a pastevce. V období od čtvrtého do třetího tisíciletí př. n. l. Árjové vytvořili pozoruhodnou náboženskou tradici, která ovlivnila i jejich potomky: indické bráhmany a íránské zoroastrovce. Obě skupiny se nejspíše rozdělily ve třetím tisíciletí př. n. l., aby z nich později vzešly dvě svébytné jazykové skupiny – Indové a Íránci.

Cargo kulty: Hloupé pověry, či něco víc?

Brian Dunning

Publikováno: 4. února 2016

Pokud jste o cargo kultech už někdy slyšeli, tak to bylo nejspíš něco takového: Za druhé světové války v Tichomoří se Spojenci vylodili na mnoha ostrovech, přivezli s sebou jídlo, léky, jeepy, letadla, elektřinu, chlazení potravin a všechny ty další zázraky moderního života, které místní domorodci nikdy předtím nespatřili. Válka však skončila, Spojenci se vrátili domů a po sobě toho moc nezanechali. Domorodci pak dokonale demonstrovali třetí zákon Arthura C. Clarka, že „jakákoliv dostatečně pokročilá technologie je nerozlišitelná od magie“, a došli k názoru, že nenadálý blahobyt musel být určitě darem bohů. A rozhodně chtěli, aby se náklad se zbožím (tedy cargo) zase vrátil, a udělali tedy, co z pohledu logiky doby kamenné považovali za rozumné: napodobit podmínky, za jakých sem bohové se svým cargem přišli. Vykáceli v džungli rovné plochy, aby připomínaly přistávací plochy pro letadla. Nosili části uniforem, které zbyly po spojeneckých vojácích a dokonce si z bambusu udělali „pušky“ a napodobovali vojenské pochody. Ale vždy přitom bedlivě pozorovali oblohu s nadějí, že bohové ocení jejich snahu a co nevidět jim pošlou další cargo.

Poslední cargo kult

Mike Jay

Publikováno: 6. února 2016

Je krátce před úsvitem 15. února na ostrově Tanna v jižním Tichomoří. Začíná už se dělat nepříjemné dusno a horko, jaké je obvyklé v období dešťů, a prasata s kuřaty se začínají ozývat. A tak jako každý 15. únor v průběhu posledních 45 let – tak i dnes se má odehrát jedna z nejpodivuhodnějších náboženských slavností na světě.

Rané křesťanství

Dějiny raného křesťanství v 1. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 1. září 2016

Počátky křesťanského náboženství spadají na událost Ježíšova zmrtvýchvstání; úsvit dějin křesťanské církve pak připadá na Letnice. Původní židokřesťané přijali mesianistickou teologii a nadále dodržovali Mojžíšův zákon. Mezi prvními konvertity však nechyběli helenizovaní diasporní Židé ze všech koutů římského impéria, kteří se brzy dostali konfliktu s Židy z Palestiny. Byl to průvodní jev toho, jak se prvotní církev snažila vymanit z rámce své původní kultury.

Dějiny raného křesťanství v 2. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 8. září 2016

Zásadními zlomy v životě prvotní církve představovalo první skutečné pronásledování za vlády císaře Nerona, které vedlo ke smrti apoštola Petra a Pavla (přibližně 62–64) a krátce na to pád Jeruzaléma a zničení chrámu v závěru první války židovské. Během následujících 250 let křesťanská církev snášela období pronásledování ze strany římského impéria. Je třeba mít na zřeteli, že římská pronásledování nebyla permanentním stavem, nýbrž přicházela nárazově, obyčejně byla lokálního charakteru a netrvala déle než pár let. Římané nebyli vždycky krutí nelidové předhazující křesťany lvům, jak se často traduje. Římané byli ukáznění a kultivovaní, ovšem válka hrála v jejich životě velkou roli a tehdy byli nemilosrdní, ale opět jen vůči těm, kdož jim vzdorovali. Hromadné zatýkání a vraždění občanů, jak zátahy na křesťany někdy vypadaly, ve skutečnosti nebylo právě populární a mnozí Římané byli po právu zděšení, když k podobnému pogromu došlo. Proto se někteří císařové k takovým věcem neuchylovali (např. Vespasián nebo Nerva). Přesto k pronásledování křesťanů i tak docházelo.

Dějiny raného křesťanství v 3. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 12. září 2016

Třetí století pro křesťany začalo pronásledováním za vlády císaře Septimia Severa. Severus, který se na tůn dostal po porážce svého rivala Clodia Albina v roce 197, byl tělem i duší voják a myšlenka masarykovské politické práce drobné mu moc neříkala. Říši více velel, než vládl. Septimius Severus navázal na protikřesťanskou politiku svých předchůdců a konverzi ke stále rostoucímu křesťanství postavil mimo zákon. I když o tom existují jisté pochybnosti, je jisté, že za jeho vlády vypuklo pronásledování v Egyptě. I zde se uplatnila taktika předchozích staletí – útočit na křesťanské vedení. Klement Alexandrijský, který řídil katechumenickou školu v Alexandrii, město opustil, aby se vyhnul zatčení. Ve svých spisech pak kritizoval mentalitu předchozích křesťanských mučedníků, kteří se Římanům dobrovolně vydávali na smrt, aby mohli být uvězněni a zemřít mučednickou smrtí.

Dějiny raného křesťanství v 4. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 13. září 2016

V poslední čtvrtině třetího století procházela římská říše změnami. V roce 284 se císařem stal Dioklecián, který je považován za konzervativního reformátora, který chtěl říši navrátit k jejím historickým kořenům. Dioklecián se obklopil symboly císařské moci. Ti, kteří k němu přicházeli se museli třikrát poklonit a oslovovat ho „domine“, čili pane. Křesťané se tou dobou stávali čím dál integrálnější součástí římské společnosti a kultury, sloužili ve státní správě i vojsku. V druhé polovině třetího století církev rostla téměř ve všech provinciích římské říše. Máme zprávy (dopisy i záznamy z regionálních koncilů) o růstu počtu členů i biskupů, ale i několik zmínek o křesťanech z prostředí římské správy, které vůči nim nejsou nepřátelsky laděné, což svědčí o narůstajícím vlivu křesťanské komunity. Křesťanství se ovšem nešířilo tak rychle, jak si někteří církevní vůdci (nebo i římští kritikové) představovali. Je pravdou, že křesťanství bylo přítomné v římských provinciích Galie a Británie, ale za hranice říše, tj. do střední a severní Evropy, téměř nepronikalo.

Židokřesťanská obec v Jeruzalémě

Elizabeth McNamer

Publikováno: 22. července 2016

Církevní dějiny si obecně málo všímají drobné komunity, která vznikla na Sijónské hoře v Jeruzalémě a z níž se Ježíšovo poselství rozlétlo do celého světa. Pavlova pohanokřesťanská církev měla nesmírný vliv na vývoj západní civilizace, ale bohužel zastínila vše ostatní. Židokřesťanský proud byl marginalizován a dokonce považován i za heretický. Po objevu svitků od Mrtvého moře v roce 1947 (které světu odhalily rozmanitost uvnitř judaismu v dobách Ježíšových) a vzniku Státu Izrael o rok později se však židovskému původu křesťanství konečně dostává náležité pozornosti.

Kolik Židů přijalo křesťanství v 1. století

David C. Sim

Publikováno: 12. října 2017

Není pochyb o tom, že křesťanské hnutí původně začalo jako čistě židovský fenomén a během staletí se vyvinulo v pohanské křesťanské náboženství. „Rozluka“ křesťanství s židovstvím je fascinující kapitolou v dějinách náboženství, badatelé dodnes diskutují, kdy přesně k ní došlo i jaké historické, náboženské a sociální okolnosti s ní přispěly. Já sám se k nim v tomto eseji vracet nebudu, i když mé závěry se těchto důležitých otázek někdy dotýkat budou. Mým úmyslem je čistě prozkoumat růst křesťanského hnutí v prvním století a pokusit se určit počet Židů, kteří se stali křesťany. Podle mého soudu, který stojí v protikladu s líčením v Lukášových Skutcích apoštolských, křesťanské hnutí učinilo dobrý dojem jen na minimum Židů. Počet křesťanů židovského původu v prvním století nikdy nepřesáhl číslo 1000 a v už polovině století byli přečísleni křesťany původně z pohanského prostředí.

Jakub Spravedlivý, bratr Ježíšův

Bruce Chilton

Publikováno: 28. července 2016

Ježíšovi bratru Ja’akovovi, česky Jakubovi (Spravedlivému), je mezi badateli věnováno nemálo pozornosti. Mezi nejnovějšími příspěvky si můžeme povšimnout analýzy Wilhelma Pratschera, polo-popularizačního zpracování Pierra-Antoine Bernheima, nebo pečlivé a inovativní práce Richarda Bauckhama. Všechny tyto knihy reprezentují vytrvalé snahy získat kritický portrét Jakuba Spravedlivého. Všechny jsou reakcí, ať přímo či nepřímo, na kontroverzní teorii Roberta H. Eisenmana, který po mnoho let tvrdil, že Jakub Spravedlivý je totožný s kumránským Učitelem spravedlnosti.

Pilát Pontský a Ježíšův soud

Gary Greenberg

Publikováno: 30. července 2016

I přes řadu zajímavých rozdílů mezi evangelii, pokud jde o vylíčení setkání mezi Ježíšem Nazaretským a římským prefektem Judeje Pilátem Pontským, všechny sdílejí stejný vzorec. Pravděpodobně právě tato novozákonní scéna – více než která jiná – je příčinou téměř dvoutisíciletého útlaku, pronásledování, pogromů a vražd ze strany křesťanů vůči Židům. Žel, líčení evangelií jsou v naprostém rozporu s dostupným historickým materiálem ohledně vzájemného vztahu Piláta Pontského a Židů.

Jakými jazyky mluvil Ježíš

Hughson Ong

Publikováno: 20 července 2016

Jaké jazyky ovládal Ježíš Nazaretský? Při jakých příležitostech starověké palestinské obyvatelstvo užívalo hebrejštinu, aramejštinu, řečtinu nebo latinu? Byl Ježíš multilingvní? Těmito otázkami se biblisté zabývají již od 16. století. Odpovědi na ně nám dovolují nastínit sociolingvistickou realitu starověké Palestiny a také ovlivnit naše chápání a výklad nejrůznějších odstínů a stránek raného křesťanství, církve a novozákonních textů.

Mluvil Ježíš řecky?

G. Scott Gleaves

Publikováno: 25. září 2016

Palestina v římské době tvořila přirozenou „lingvistickou hranici“ mezi řečtinou a latinou. Jazyková situace této země byla silně ovlivněna její klíčovou zeměpisnou polohou v Úrodném půlměsíci, kudy procházel veškerý obchod a obchodníci, kteří – do už tak etnicky rozmanité oblasti – zanášeli další cizí jazyky. V této jazykové rozmanitosti vyvstala řečtina jakožto nejvhodnější prostředek k šíření křesťanské zvěsti, a to jak v ústní, tak psané podobě.

Byl Jidáš doopravdy Ježíšův zrádce?

Gary Greenberg

Publikováno: 15. srpna 2016

Když si člověk prolistuje kanonická novozákonní evangelia v pořadí, v jakém byla sepsána – Marek, Matouš, Lukáš, Jan –, lze si všimnout, že obrázek Jidáše Iškariotského, údajného Ježíšova zrádce, je čím dál černější. I přes nepřátelství, jaké evangelia Jidášovi (a také Židům) prokazují, existují ovšem doklady o tom, že Jidáš mezi ranými křesťany neměl špatnou pověst a nebyl považován za zápornou postavu. V tomto článku bych se chtěl věnovat několika pramenům, které nasvědčují, že křesťané předevangelijního období Jidáše i po Ježíšově smrti vnímali jako dobrého a příkladného apoštola. Jedná se mimo jiné o Pavlův první list Korinťanům, sbírku Ježíšových výroků (logií) Q a verš z Petrova evangelia; všechny tyto prameny si postupně rozebereme.

Jak přežilo Markovo evangelium

Michael Kok

Publikováno: 7. sprna 2016

Pokud bychom hledali vhodnou analogii k tomu, jak bylo druhé kanonické evangelium během posledních dvou tisíc let přijímáno, mohly by nám za příklad posloužit filmy nebo televizní seriály, které měly sice hodně špatný debut, ale postupně se staly kultovními. Podobně i knihy, které se zpočátku příliš neprodávaly, ale časem se staly literární klasikou.

Úvod do gnostických spisů

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 3. září 2016

Jak jsem již poukázal v některých svých jiných článcích a knižních recenzích, kritici křesťanství a Nového zákona často opakují, že alternativní texty (obyčejně gnostické povahy) byly v rané církvi systematicky potlačovány. Kritika ponejvíce vychází z pozice, že gnostické skupiny byly jiným vyjádřením raného křesťanství a vůdcové většinové ortodoxní církve se je snažili umlčet, aby si zajistili, popřípadě udrželi svou moc. Hlasitým zastáncem takového názoru je Bart Ehrman, profesor religionistiky na Univesity of North Carolina v Chapel Hill. V tomto článku bych vám rád některé z těchto alternativních spisů pocházejících z prvního až čtvrtého století představil a přiblížil jejich obsah. A také vám dal do ruky nějaké argumenty, pokud se někdy ocitnete v debatě s někým, kdo hlásá stejné věci jako profesor Ehrman – já osobně takové lidi potkávám celkem často (na internetu i osobně). Opakují po Ehrmanovi jeho názory, ale na rozdíl od něj gnostické spisy nikdy nečetli a ani pořádně nevědí, co gnostikové a gnostizující křesťanské sekty vlastně četly nebo hlásaly.

Křižáci v Palestině – společnost

Původ křížových výprav

Helena P. Schrader

Publikováno: 6. prosince 2016

Křižácké státy byly založeny v důsledku první křížové výpravy; pochopení křížových výprav a jejich vzniku je proto pro další studium křižáckých států naprosto nezbytné. V kostce lze říci, že křížové výpravy byla série vojenských tažení podniknutá křesťany mezi jedenáctým a třináctým stoletím za účelem ovládnutí (nebo znovudobytí) Svaté země (míst spjatých s příběhem Ježíše Krista), a především Jeruzalémem. Křížové výpravy byly odpovědí na islámskou expanzi, která šířila islám mečem na do té doby křesťanská území. Většina – i když ne všechny – byly fundamentálně obranná tažení, jež na agresi reagovala agresí.

Jeruzalém: Svaté město a jeho vztah ke křížovým výpravám

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Jeruzalém, jakožto místo Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání, představovalo pro křesťany od samého počátku jejich hnutí svaté místo. Žádně město, dokonce ani Řím, nebylo považováno za tak posvátné, jako Jeruzalém. Pád Jeruzaléma do rukou muslimů v roce 638 bylo ranou pro celý křesťanský svět a touha získat ho zpět se více či méně skrytě odrážela ve všech pozdějších tažení proti islámu. Skutečnost, že křesťané znovudobyli Jeruzalém až po 461 letech od jeho pádu bylo v důsledku dřívějších nedostatečných kapacit, nikoliv vůle. V tomto textu se blíže podíváme, čím byl v myslích středověkých křesťanů Jeruzalém tak významný.

Vznik křižáckých států

Helena P. Schrader

Publikováno: 6. prosince 2016

První křížová výprava znamenala obnovení křesťanské nadvlády ve Svaté zemi, zejména v Jeruzalémě a Antiochii. Západní rytíři se však cítili zrazeni byzantským císařem Alexiem Komnenem, a tak místo aby dobytá území Levanty předali byzantské vládě, založili zde pás vlastních nezávislých států s vlastními vládci: Edesské hrabství, Antiochijské knížectví, Tripolské hrabství, ale nejvýznamnější bylo Jeruzalémské království. Zpočátku tato „království“ nebyla více, než ostrůvky křesťanské moci v muslimském moři, oddělené od sebe saracénským územím. Mezi léty 1099 a 1144 křesťané své teritorium vytrvale rozšiřovali; v mnoha případech obráncům muslimských hradů a měst zajistili volný odchod poté, co se vzdali. V roce 1144 křižáci ovládali celé levantské pobřeží: celý dnešní Izrael, většinu Jordánska, Libanonu a část Sýrie a Turecka.

Křižácká společnost: Přehled a úvod

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. září 2016

Křižácké státy založené v Palestině po první křížové výpravě roku 1099 se v řadě věcí velmi lišily od feudálních společností západní Evropy, z nichž pocházeli jejich otcové zakladatelé. Pokusili se sice navázat na formu uspořádání státu, na kterou byli ze své vlastní zvyklí, museli ovšem brát v potaz zvláštní místní podmínky a přizpůsobit se jim. Výsledkem byla hybridní společnost sestávající se z různorodých elementů, které nikde jinde ve středověkém světě nenajdeme. V tomto článku se zaměříme na ty nejpozoruhodnější z nich.

Střet kultur mezi křižáckými státy a západní Evropou

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Během existence křižáckých států mířily do Svaté země davy poutníků. Někteří hledali spásu, jiní se přišli „jen podívat“, ale našli se i tací, kteří přišli ve zbrani – nabídnout svůj meč (případně luk či sekeru) do služeb obránců křesťanských území. Mnozí poutníci nám zanechali záznamy ze svých cest a západní kronikáři tak do svých prací mohli zahrnout dojmy ze Svaté země, i když tam sami nikdy nebyli. V polovině 12. století v takových pracích najdeme spoustu kritiky a odsuzování osadníků v „Zámoří“ („Outremer“). Každá porážka, každá neúspěšná křížová výprava byla zcela běžně přičítána na vrub hříšnosti všech zúčastněných, křižáků i obyvatel Svaté země. V dobách třetí křížové výpravy bylo na obyvatelé Zámoří nahlíženo s jistým podezřením. Žádná předchozí porážka nebyla srovnatelná se ztrátou celého království i s nejsvatějším ze všech míst, Jeruzalémem. Muži, kteří se shromáždili, aby přijali kříž a pod vedením těch největších evropských panovníků se vydali na výpravu, tak učinili, aby zachránili Svatou zemi – a nikoliv ty, kteří zde již od dob první křížové výpravy žili nebo jejich stát.

Postavení žen v křižáckých státech

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Křižácké státy vznikly počátkem 12. století a velice rychle si vytvořily unikátní politické instituce i své vlastní právní tradice. Jedna z nejpozoruhodnějších věcí, v nichž se odlišovaly od jiných soudobých společností, bylo prominentní postavení žen. V okolním muslimském světě ženy ve veřejném životě neměly ani tvář, natožpak hlas. Na druhé straně v byzantské říši ženy požívaly rozsáhlé svobody, bohatství, vzdělání i vlivu, ale na výkonu moci se přímo nepodílely. Západní Evropa sice zažila několik velmi mocných vládkyň, jako například císařovnu Matyldu nebo Eleonoru Akvitánskou, ale ani zde, ani v Byzanci nebyly vysoce postavené ženy tak běžné a jejich postavení tak zakotvené, jako ve Svaté zemi.

Muslimové v křižáckých státech

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Je rozšířenou představou, že v křižáckých královstvích křižáci tvořili jen nepatrnou křesťanskou vládnoucí vrstvu nad převážně muslimským obyvatelstvem. To však není pravda.

Ekonomika Jeruzalémského království: Venkov

Helena P. Schrader

Publikováno: 22. ledna 2016

Křižácké Jeruzalémské království, ať už ve filmech nebo krásné literatuře, bývá nejčastěji vykreslováno jako nehostinná poušť s masivními hrady rozesetými po pustých kopcích. Tento stereotypní obrázek má prapůvod u části křižáků a poutníků ze severní Evropy, pro které byla Svatá země skutečně nesnesitelně horká a nesrovnatelně sušší. Ale takový obrázek je přeci jen zavádějící.

Ekonomika Jeruzalémského království: Města

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. ledna 2016

Vznik křižáckého Jeruzalémského království v Palestině měl za následek hospodářské oživení celé oblasti. Davy poutníků, obchodníků i osadníků mířily do země latinskými křižáky znovuzískané pro křesťanský svět. Země, jež za nadvlády Fátimovců a Ajjúbovců byla než bezvýznamnou periferií, jejíž administrativní centrum se nacházelo v Káhiře, popřípadě Damašku, se záhy stala duchovním srdcem západního křesťanství.

Křižácká hygiena

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. února 2017

Jednou z nejsilněji přetrvávajících pověr ohledně středověku je představa, že středověcí lidé se nemyli a běžně chodili špinaví a smradlaví. To rozhodně není pravda. Server Medievalist.net uveřejnil k tomuto tématu obsáhlý příspěvek, který přináší zajímavé detaily (např. v Paříži ve 13. století existovalo 32 veřejných lázní, či že král Eduard III. ve svém paláci ve Westminsteru dal instalovat tekoucí teplou a studenou vodu). Tento text nemá ambici shrnout či duplikovat zmíněný článek či jiné zdroje, ale spíše se zaměřit na realitu a unikátní tradice křižáckého Zámoří.

Křižáci v Palestině – vojenství a bitvy

Armády křižáckého Jeruzaléma

Helena P. Schrader

Publikováno: 21. ledna 2016

Po dobu téměř devadesáti let, od založení Jeruzalémského království až do bitvy u Hattínu v červenci 1187, byly armády křižáckého Zámoří početné, překvapivě efektivní a nominálně feudální. Jejich složení ale bylo mnohem komplexnější, než by termín „feudální“ napovídal. Křižácké armády například vždy měly ve svých řadách „ozbrojené poutníky“ a s vzestupem rytířských řádů (templáři a špitálníci) tato složka jen rostla. Nejpozoruhodnější však jsou ty typy jednotek, které se v západoevropských feudálních armádách vůbec nevyskytovaly, a to seržanti a turkopolové.

Křižácké hrady

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Jedním z nejznámějších a nejpozoruhodnějších odkazů křižáckých válek jsou hrady, které latinští vládcové na svých územích budovali. T. E. Lawrence (známější jako Lawrence z Arábie) křižácké hrady odepsal jako irelevantní a neefektivní, jelikož nakonec nedokázaly zabránit pádu křižáckých království ve Svaté zemi. Jde však o povrchní soud. Ve skutečnosti křižácké hrady umožnily méně početné síle čelit opakovaným útokům mnohem početnějších armád.

Renaud de Châtillon a piráti od Rudého moře

Helena P. Schrader

Publikováno: 19. ledna 2016

V prosinci 1182, během příměří mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem, se v Rudém moři objevila eskadra lodí s asi třemi tisíci piráty, která začala terorizovat obchodní lodě i poutníky. K všeobecnému překvapení brzy vyšlo najevo, že posádky tvoří Frankové – západní křesťané. Po pěti stech letech to tak bylo poprvé, co se v Rudém moři objevila křesťanská loď. Vzhledem k tomu, že už pět set let se v Rudém moři žádní nepřátelé nevyskytovali, muslimští vládcové Egypta a Arábie neměli důvod zde vydržovat válečné loďstvo, které by se nyní pirátům mohlo postavit. Piráti tak během velmi krátké doby narušili kvetoucí obchodní spojení mezi Egyptem a Indií. Politický dopad jejich řádění byl ještě horší: přerušili trasu muslimských poutníků z celé severní Afriky, kteří se vyloďovali v Džiddě, a to v období pouti do Mekky.

Události po bitvě u Hattínu a pád Jeruzalémského království

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. ledna 2016

Dne 4. července 1187 sultán Saladin rozdrtil jeruzalémské vojsko pod velením krále Guye de Lusignan. Z asi 20 000 pěších, 1600 rytířů a snad až 8000 lehkých jezdců (turkopolů), kteří bojovali pod praporem Jeruzaléma, z bitvy uniklo a tím se zachránilo před jistým masakrem jen kolem 300 rytířů s 3000 pěšáky. Zbytek buď zahynul, nebo upadl do zajetí.

Richard Lví srdce a dobytí Kypru

Helena P. Schrader

Publikováno: 22. ledna 2016

Anglický král Richard se do historie zapsal přízviskem Lví srdce svou vojenskou zdatností, ale většina jeho vítězství byla velmi pomíjivá. Velká část anjouovských území Angličané ztratili za vlády jeho bratra Jana Bezzemka a Jeruzalémské království, které v letech 1191–1192 anglický král zachránil před úplnou zkázou, úplně zaniklo zhruba sto let po jeho smrti. Ovšem jeden územní zisk, ke kterému došlo téměř úplnou náhodou, přetrval staletí – tím bylo dobytí Kypru v roce 1191.

Křižáci v Palestině – osobnosti

Balian z Ibelinu: Hollywoodská fikce kontra skutečnost

Helena P. Schrader

Publikováno: 24. ledna 2016

Balian z Ibelinu byl historickou postavou – jeho životopis se ale značně liší od hollywoodského ztvárnění ve filmu Království nebeské. Podívejme se proto na Baliana trochu blíže ve světle toho, co nám o něm vypovídají dochované historické skutečnosti.

Balduin z Ramly a Mirabelu, Balianův bratr

Helena P. Schrader

Publikováno: 12. prosince 2016

I když dnes je Balian z Ibelinu mnohem známější postavou, jeho starší bratr Balduin je podle mého názoru zajímavější a ve své době (přinejmenším zpočátku) byl i významnější postavou. Aspiroval na jeruzalémskou korunu, ale nakonec se všech svých titulů vzdal. Opustil svou ženu a děti a zmizel ze stránek historie, ale dcera ženy, se kterou se rozvedl, se stala královnou a zakladatelkou dynastie, která trvala více, než tři sta let.

Marie Komnenovna, byzantská princezna na jeruzalémském dvoře

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Marie Komnenovna se narodila v roce 1154 nebo 1155 jako dcera protoverstiara Jana Komnena, vnuka byzantského císaře Jana II. a synovce vládnoucího císaře Manuela. Tím pádem patřila do byzantské císařské rodiny, i když do vedlejší linie. V době jejího narození císař Manuel vládl již přes deset let. Manuel se vytrvale snažil kooperovat s křižáckými státy v Levantě, včetně společných vojenských tažení nebo vzájemných sňatků. V roce 1158 se jedna z Manuelových neteří Theodora provdala za jeruzalémského krále Balduina III. a o tři roky později se sám Manuel oženil s Marií z Antiochie, sestrou knížete Bohemunda III. Když jeruzalémský král Amaury začal hledat novou manželku (Vysoký dvůr – Haute cour – jej před korunovací donutil se rozvést s Anežkou z Courtenay), obrátil se na byzantského císaře. V roce 1165 bylo do Konstantinopole vysláno jeruzalémské poselstvo, aby pro krále našlo vhodnou kandidátku a vyjednalo podmínky sňatku. Vyslanci v hlavním městě Byzance strávili dva roky. Z dochovaných pramenů nejde zjistit, co jim trvalo tak dlouho, ale císař i vyslanci jistě měli dost času probrat nejrůznější nápadnice; Marie se Amauryho vyslancům jevila buď jako nejvhodnější, nebo nejpohlednější.

Raymond z Tripolisu: Zrádce nebo tragická postava?

Helena P. Schrader

Publikováno: 13. prosince 2016

Raymond z Tripolisu, nejmocnější baron v Jeruzalémském království v období poslední čtvrtiny 12. století, byl kontroverzní postavou už za svého života a zůstává jí i do současnosti. Svým separátním mírem se Saladinem v roce 1186 ohrozil existenci království v době, kdy země byla ze všech stran obklopena nepřáteli. Templářský velmistr Raymonda po bitvě u Hattínu obvinil ze spiknutí s nepřítelem. Raymondovi tak nebylo kladeno za vinu nic menšího, než porážka u Hattínu a zkáza celého Jeruzalémského království. Pozdější historikové ovšem pohled na Raymonda přehodnotili, např. Sir Stephen Runciman ho pokládal rozumného, smířlivého a tolerantního člověka, ve srovnání s válečnými jestřáby z templářského řádu nebo Renaudem de Châtillon. Právě Raymond z Tripolisu se stal předlohou pro postavu Tiberia v hollywoodském filmu Ridleyho Scotta Království nebeské.

Malomocný král Balduin IV.

Helena P. Schrader

Publikováno: 26. září 2016

Jeruzalémský král Balduin IV. vešel do dějin jako „malomocný král“, ovšem redukovat jeho vládu na pouhou nemoc by nebylo spravedlivé. Balduin IV. byl šestým králem Jeruzaléma a vládl v době, kdy křižácké státy procházely kritickým údobím svých dějin.

Sibyla Jeruzalémská, královna pohroma

Helena P. Schrader

Publikováno: 16. ledna 2016

Sybila, královna Jeruzaléma v letech 1186–1190, byla tragickou postavou. Pravým opakem ženy bažící po moci, lásku ke svému druhému manželovi postavila nad dobro vlastního království – čímž jej odsoudila k pokoření, porážce a téměř úplnému zničení.

Guy de Lusignan: Král, který ztratil Svatou zemi

Helena P. Schrader

Publikováno: 17. ledna 2016

Guy de Lusignan nejvíce proslul jako muž, zavedl křesťanskou armádu do zbytečné a zdrcující bitvy u Hattínu v roce 1187 a následný pád Jeruzalémského království. Jak se dnes shodují moderní historikové, Malcolm Barber, Bernard Hamilcon nebo W. B. Bartlett, že Guyovo katastrofální rozhodnutí opustil prameny v Seforii a pochodovat přímo na Tiberiadu v červenci 1187 se dá vysvětlit tím, že za svou defenzivní strategii při tažení v roce 1183 byl široce kritizován. Guy de Lusignan se nacházel ve složitém psychologickém rozpoložení a měl velmi dobrý důvod pochybovat o loyalitě hraběte z Tripolisu. Obecně pak Guye popisují jako člověka, jenž se stal obětí nepříznivých okolností, které ke katastrofě vedly, a je skutečně dnes populární ze ztráty království vinit „nevěrné“ barony spíše, než samotného Guye. Ovšem Guyovi současníci to viděli jinak. Kdo měl tedy pravdu? Podívejme se tedy na osobu Guye de Lusignan trochu důkladněji.

Amaury de Lusignan: Dobrodruh a král

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. září 2016

Guy de Lusignan je dějinami po právu vzpomínán jako král, který svojí neschopnou politikou v letech 1186–1187 zapříčinil pád Jeruzalémského království. Jeho postavě se dostalo patřičné pozornosti ze strany historiků křížových výprav i autorů beletrie. Ovšem Guy nebyl jediný příslušník rodu Lusignanů, který se vypravil do Svaté země hledat štěstí, ba dokonce nebyl ani první. Prvním byl jeho bratr Amaury, kterému se i na rozdíl od svého neschopného bratra podařilo založit dynastii.

Renaud de Châtillon: Pouhý bandita?

Helena P. Schrader

Publikováno: 26. září 2016

Renaud de Châtillon je v beletrii i literatuře faktu běžně vykreslován jako násilnický a sebestředný muž, který se lvím podílem zasloužil o porušení míru mezi Saladinem a Jeruzalémským královstvím, a tím spustil řetězec událostí, které vyvrcholily katastrofální porážkou křesťanských vojsk u Hattínu. Ve filmu Ridleyho Scotta Království nebeské je ztvárněn jako blázen, kterému jde jen o rozpoutání války. Naproti tomu historik Bernard Hamilton se tvrdě zasazoval o Renaudovu rehabilitaci a tvrdí, že Renaud byl inteligentní stratég, který nemalou měrou přispěl k obraně křesťanského království.

Křižáci v Řecku

Latinské císařství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 14. června 2011

Dne 13. dubna 1204 dobyla vojska čtvrté křížové výpravy kvetoucí hlavní město byzantské říše – Konstantinopol. Křižáci na místě starobylého impéria ustanovili Latinské císařství a 9. května císařem zvolili zvolili flanderského hraběte Balduina IX., který byl 16. května v chrámu Hagia Sofia korunován. Podle dohody o rozdělení teritoria byzantské říše připadlo pět osmin města latinskému císaři a dalším křižákům, zatímco zbytek dostali Benátčané. Benátský dóže Enrico Dandolo byl mezi křižáky jediný, kdo byl vyňat z povinnosti složit novému císaři hold. Vedle toho měl Dandolo také lví podíl na zvolení nového latinského arcibiskupa konstantinopolského, Benátčana Tomasa Morosiniho a coby držitel tří osmin města, mohl uplatnit právo veta při volbě nového císaře na latinský trůn.

Soluňské království

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 25. května 2011

Když lombardský vůdce čtvrté křížové výpravy Bonifác z Montferratu neuspěl ve volbě o latinský trůn v Konstantinopoli, vyhlásil svůj vlastní stát v Soluni. V srpnu 1204 podepsal spojeneckou smlouvu s Benátčany: stal se jejich vazalem a výměnou si zajistil podporu Benátek v mocenském zápase s latinským císařem. Po krátkém, o to však krvavějším střetu s vojsky latinského císaře Balduina Flanderského v oblasti Thrákie v srpnu nebo říjnu 1204, slíbil císaři věrnost a získal od něho Soluně jako léno.

Achajské knížectví

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

Poté, co se od nich oddělil Bonifác z Montferratu, pokračovali Vilém ze Champlitte a Godefroy z Villehardouin ve svém tažení napříč Řeckem. Dobyli Patru, Andravidu, Pondikos v Élidě, Skortu v západní Arkádii, Navarino a Kalamatu a v polovině roku 1205 tak měli pohromadě územní základ pro Achajské knížectví.

Athénské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 9. ledna 2016

Athény se již před příchodem franských křižáků nacházely ve špatném stavu. Křižáci ale město ještě dále vydrancovali, zničili kostely i historické památky a dopouštěli se násilností na obyvatelstvu. Athény byly postoupeny Otovi de la Roche, který tak založil burgundskou dynastii athénských vládců. Vláda ovšem sídlila v Thébách a zpočátku ovládala Attiku, Bojótii, Megaridu a později i Nauplion a Argos. Ota se o vládu v Thébách dělil se svým synovcem Guyem, jemuž město postoupil po roce 1210 nebo 1211. Burgunďané svá rodinná léta spravovali více než sto let. Ota de la Roche se po nějakých dvaceti letech vlády ve svém řeckém panství vrátil zpět do Burgundska a vládu svěřil svému synovci a dědicovi Guyovi de la Roche. Guy se později proslavil svým angažmá v boji proti Vilému II. z Villehardouin za odtržení Eubóje. Vilém v roce 1258 se svými franskými spojenci porazil Guye v bitvě na úpatí hory Karydi nedaleko Megary. Guy po této porážce odcestoval do Paříže, kde od francouzského krále Ludvíka IX. obdržel titul athénského vévody.

Egejské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 3. ledna 2016

Dochované informace o dobytí egejských ostrovů franskými křižáky na počátku 13. století jsou navzájem protichůdné. Podle jedné hypotézy byly ostrovy dobyty společným podnikem benátských dobrodruhů pod vedením Marca Sanuda, synovce benátského dóžete a jednoho z hlavních strůjců dobytí Byzance křižáky Enrica Dandola.

Salonské hrabství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 9. ledna 2016

Jedním z regionů, které dobyl křižácký král Soluně Bonfác z Montferratu při svém tažení jižním Řeckem, byla Salona (La Sole, či La Sola), stojící na místě starověké Amfissy, nedaleko Delf. Prvním hrabětem ze Salony byl Tomáš z Austremoncourtu, který na místě starověké opevněné akropole nechal postavit hrad.

Bodonické markrabství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 9. ledna 2016

V roce 1204 soluňský král Bonifác z Montferratu postoupil Bodonici jako léno markraběti (či markýzovi) Guyovi Pallavicinimu, kterému místní Řekové mu říkali „markezopulos“. Úkolem markraběte Guye bylo chránit thermopylskou soutěsku a území Soluňského království ležící v Thessálii a Makedonii, které ohrožoval řecký velmož Leon Sgouros.

Eubójský triarchát

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

Ostrov Eubója i jeho hlavní město Chalkida byly ve středověku Evropanům známé pod jménem Negroponte či Neigroponte. Podle smlouvy o rozdělení území byzantské říše připadla centrální část Eubóje soluňskému králi Bonifácovi z Montferratu. Bonifác ostrov dobyl a postoupil jej jako léno vlámskému rytíři Jakubovi z Avesnes, který v Chalkidě postavil hrad a vydržoval zde posádku. Po Jakubově smrti (někdy před srpnem 1205) ostrov od krále Bonifáce obdrželi tři italští baroni z Verony: Ravano dalle Carceri, Giberto dalle Carceri a Pecoraro da Mercanuovo. Vláda tří baronů (terzieri) dostala název triarchát.

Rhodos a Dodekany

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

O tom, co se dělo na Dodekanech v období mezi dobytím Konstantinopole křižáky (1204) a usazením rytířů z řádu špitálníků na Rhodu (1309), bohužel nemáme dostatek spolehlivých zpráv. Ostrov Rhodos před rokem 1309 nebyl ničím víc, než jen odlehlou provincií ležící na jihovýchodní hranici byzantské říše. V letech 1204–1250 na ostrově vládl nezávisle řecký rod Gavaladovců, který měl i právo razit vlastní mince. Poté se vláda několikrát vystřídala mezi byzantskými guvernéry a janovskými admirály, což znamená, že vliv byzantské metropole byl na Rhodu velmi slabý. V roce 1306 se janovský feudální vládce ostrova Vignolo di Vigniolo dohodl s řádem špitálníků, že dobudou dvě třetiny Rhodu, a dále ostrov Léros a Kós. Špitálníci v letech 1306–1309 tato území skutečně zpacifikovali.

Korfu

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

Ostrov Korfu od byzantské říše odtrhl janovský pirát Leo Vetrano už v roce 1199. Po dobytí Konstantinopole a zničení Byzance křižáky v roce 1204 Korfu na základě dohody o dělení byzantského území připadlo Benátkám. Korfu mělo pro Benátčany a jejich hospodářské zájmy na Východě velkou strategickou cenu a přítomnost Janovanů na ostrově nemínili dále tolerovat. V roce 1207 Benátčané ostrov obsadili a janovského piráta odsoudili k smrti.

Lefkada

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 11. ledna 2016

Ostrov Lefkada, ve středověku znám jako Santa Maura, zcela nesdílel osud ostatních ostrovů v Jónském moři. V 13. století byl ovládán Epirským despotátem. Ostrov s největší pravděpodobností získal věnem Jan Orsini, syn palatýna Kefalonie a Zakynthu, při příležitosti svého sňatku s dcerou epirského despoty Nikefora II., který ostrov kolem roku 1300 podle všeho držel.

Kefalonie, Zakynthos a Ithaka

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

Počátek dobývání ostrovů Kefalonie, Zakynthu a Ithaky je spojeno se osobností mocného piráta (arcipiráta, princeps piratarum – „nejmocnějšího ze všech pirátů“) a admirála janovského námořnictva Margarita z Brindisi (kronikářům z 12. století také známého jako Megaritis). Značnou aktivitu vyvíjel jako důvěrník normanského krále Sicílie Viléma II. V latinsky psaných dokumentech z let 1192–1193 se podepisoval řecky jako Margaritos Vredesinos, hrabě admirál Melitios. Bez ohledu na Margaritův obskurní původ, král Vilém mu svěřil normanská území v Jónském moři, která dobyl od Byzance v roce 1185.

Starověká Sparta

Spartský ethos

Helena P. Schrader

Publikováno: 25. února 2017

Dnes není zcela jasné, odkud pocházejí kořeny unikátního spartského důrazu na ticho, jednoduchost a preciznost – i když se můžeme domnívat, že se zde promítají dórské kořeny Sparťanů. Například dórská architektura je ve srovnání s iónskou a korintskou velmi prostá. Leč není pochyb, že v době 5. století př. n. l. Sparťané pěstovali tradici, která upřednostňovala ticho a jednoduchost nad tlacháním a parádivostí. Co dnešní pozorovatelé často přehlížejí je, že ticho pěstované ve Spartě nebylo tichem hloupých zvířat, nýbrž přemýšlivých lidí, kteří uznávali, že je moudré se zamyslet, než něco řeknou a mluvit jen, když je co říci. A tento přístup je základem spartského řečnictví, kterého si tak cenili filosofové jako Sókratés a Platón.

Spartská výchova

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. února 2017

Sparťanská výchova a vzdělání byly předmětem rozsáhlé – a kontroverzní – debaty již ve starověku. Žádný jiný soudobý stát nezajišťoval a ani nevyžadoval po svých občanech povinnou školní docházku. Bohužel však pro nás, všechny popisy spartského vzdělávacího systému pochází od cizinců a náš obraz je proto nutně zkreslený. Pozorovatelé zvnějšku si spíše všímali jednotlivostí, které jim přišly zajímavé nebo odlišné od vzdělání v jejich vlasti, než aby zevrubně popisovali spartský systém jako celek. Pro dnešní badatele situaci dále komplikuje skutečnost, že s výjimkou Xenofónta, všechny popisy spartského vzdělávacího systému pochází až z hellénistického období. Často je ve starověkých popisech velmi obtížné rozlišit, co je tradiční a co už jsou pozdější inovace.

Obrázek manželství ve starověkých Athénách a Spartě

Helena P. Schrader

Publikováno: 17. dubna 2017

Vztahy mezi muži a ženami ve Spartě vyvolávaly v celém antickém světě údiv a nepochopení. Pro své zvláštní postavení a chování byly spartské ženy pokládány za dominantní a divné. Aristotelés Sparťankám kladl za vinu, že zapříčinily úpadek spartského státu. Když jednou Athéňanka (snad ze závisti) pronesla k spartské královně Gorgóně: „Jenom vy, Sparťanky, vládnete mužům,“ Gorgó jí odpověděla: „Vždyť jenom my rodíme muže!“ Abychom docenili unikátní aspekty spartského manželství, je užitečné si připomenout, jak vypadala manželství elit v jiných řeckých městech.

Spartská zahraniční politika

Helena P. Schrader

Publikováno: 11. března 2017

Sparta, podobně jako většina jiných řeckých městských států, zpočátku sledovala vůči svým sousedům velice agresivní politiku. Během dvou vleklých a krvavých válek na přelomu 8. a 7. století př. n. l. si Sparta podrobila svého západního souseda – Messénii. Válka ale spartský stát vyčerpala natolik, že od té doby Sparťané v regionu usilovali o měkčí formu hegemonie.

Spartská ekonomika: Spartiaté, perioikové a heilóti

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. února 2017

Sparta byla centrem starověkého městského státu Lakedaimón, který se rozkládal v jižní části peloponéského poloostrova a velikostí byl srovnatelný s většinou ostatních řeckých městských států. Byla to velmi bohatá země, kde se nacházela naleziště mědi, cínu, lomy produkující stavební kámen, lesy i příhodné přístavy, které Sparťanům zajišťovaly námořní spojení do Egejského a Iónského moře. Úrodná údolí Eurótás a Pamisos byla zdrojem všech základních potravin starověkého světa, od oliv až po víno, ale sloužila i jako pastviny pro hovězí dobytek, ovce a kozy. Pěstovala se tam zelenina, např. okurky nebo hlávkový salát, který byl považován za typicky lakónský. Lakedaimón byl proslulý chovem psů a koní, které tvořily cenný vývozní artikl; koně také Spartě vydobyli řadu vítězství na Olympijských hrách. Nejvýznamnější ale bylo, že na rozdíl třeba od Athén či Korintu, byl Lakedaimón zcela soběstačný v produkci obilí, což byla klíčová politická výhoda. Síla a moc Sparty tak nestála čistě na vojenské zdatnosti Sparťanů, ale též na její ekonomické nezávislosti.

Dějiny Afriky

Afrika ve starověku

Frank E. Smitha

Publikováno: 12. května 2016

Roku 730 př. n. l. núbijský král Pije dobyl Egypt. Núbijci přesunuli hlavní město své říše do Memfidy a tím založili egyptskou 25. dynastii. Sjednocení Egypta a Núbie odstartovalo v Núbii intenzivní proces poegyptšťování tamní kultury, včetně přijetí egyptského hieroglyfického písma (fenomén kulturní difuse). Egyptština se v Núbii stala oficiálním jazykem a núbijští bohové dostali egyptská jména.

Afrika od 6. do 16. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 11. května 2016

V 6. století byla aksúmská říše na vrcholu své obchodní i politické moci. I přes pokračující rozpad římské říše v 5. století a poklesu světového obchodu, objem aksúmského obchodu naopak vzrostl. Aksúmská říše vyvážela slonovinu, křišťál, mosazné a měděné výrobky a snad i otroky, což království a jejím kosmopolitním elitám přineslo bohatství a prosperitu. Vliv aksúmské říše sahal na severu na do Núbie, přes Rudé moře do Jemenu, do severní části Etiopské vysočiny a dále na východ až k pobřeží Adenského zálivu a nejvýchodnějšímu bodu Afriky – mysu Guardafui. Křesťanství bylo v této oblasti přítomné již od vzniku říše ve 3. století. Avšak když se zde křesťanství nacházela na svém zenitu, aksúmská říše začala upadat. Na konci 7. století aksúmský zahraniční obchod významně poklesl v důsledku konfliktu mezi byzantskou říší a sásánovskou Persií o vliv v Rudém moři. Aksúmská říše byla poté vytlačena i z Arabského poloostrova, který byl sjednocen stále expandujícím islámem. V 8. století muslimští Arabové obsadili ostrovy Dahlak v Rudém moři, ležící nedaleko aksúmského Adulisu. Arabové nakonec napadli i samotný Adulis a aksúmský zámořský obchod a tak skončil. Aksúmská říše se tak ocitla prakticky odříznutá od okolního světa; s úpadkem obchodu upadla i znalost řečtiny – univerzálního obchodního jazyka.

Afrika v 17. a 18. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 7. května 2016

Songhajové žili v okolí města Gao na řece Niger a vybudovali říši, která ovládala Timbuktu, jakož i saharské karavanní trasy. Ale v druhé polovině 16. století moc songhajského státu oslabily vnitřní dynastické půtky a v 80. letech nakonec i občanská válka. Utrpělo také songhajské hospodářství, stojící na zemědělství, a nakonec Songhajové ztratili kontrolu nad trans-saharskými obchodními sítěmi. V roce 1590 vyslal marocký sultán Ahmad al-Mansúr armádu vyzbrojenou mušketami, aby se zmocnila trans-saharského obchodu se zlatem. Maročané byli lépe vyzbrojeni, než Songhajové, které navíc marocká invaze zaskočila. Songhajská vojska byla poražena nedaleko Gaa, marocké vojsko se poté obrátilo k Timbuktu a Dženne. Songhajská říše se rozpadla na několik nástupnických států.

Afrika v první polovině 19. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 30. dubna 2016

V 18. století byla většina otroků z Afriky do Ameriky převážena na palubách britských lodí. Ve Velké Británii zatím proti tomuto druhu obchodu protestovali abolicionisté jako William Wilbeforce, přičemž šíření jejich myšlenek mohutně napomáhal rozvoj tisku a šíření gramotnosti. V roce 1807 Velká Británie nakonec přijala zákon proti mezinárodnímu obchodu s otroky. Majitelé plantáži v Africe a Americe však otrokářství nadále obhajovali jako ekonomickou nutnost; v některých případech to byl právě ekonomický propad, který brzdil dovážení a obchod s otroky. V 18. století nastal boom pěstování cukrové třtiny, na kterém se podíleli svou prací otroci, ale počátkem 19. století zvyšující se produkce, aniž by rovnoměrně vzrůstala poptávka, způsobila propad cen a snížení zisků majitelů plantáží. Plantážníci měli problémy se splácením svých pohledávek a britští bankéři měli čím dál menší zájem o investice do cukrovarnictví a spolu s tím i do obchodu s otroky.

Afrika v druhé polovině 19. století

Frank E. Smitha

Publikováno: 15. července 2016

Egypt byl zemí, o kterou měli eminentní zájem jak Britové, tak Francouzi. Do Egypta směřovaly značné investice francouzských finančníků, s jejichž pomocí Egypťané hloubili 171 kilometrů dlouhý kanál mezi Rudým a Středozemným mořem. Na stavbě průplavu pracovalo jeden a půl milionu egyptských dělníků a během deseti let jich tam 125 000 zahynulo. Kanál z většiny vlastnila francouzská společnost, ale část akcií vlastnil i osmanský místokrál (chedív) v Egyptě Ismáíl Paša. Koncem roku 1869 byl kanál otevřen pro lodní dopravu; přislíben byl přístup za poplatek lodím všech zemí. Britským obchodním a válečným lodm se tak otevřela kratší cesta do Indie a Austrálie a Guiseppe Verdi na počest otevření průplavu složil operu Aida.

Dějiny Etiopie (1700–1950)

Sanderson Beck

Publikováno: 13. září 2017

Roku 1769 v Etiopii nastalo velmi nepřehledné období bezvládí a válek rasů, podle starozákonního vzoru nazývané doba soudců, trvající až do roku 1855, kdy se etiopským císařem stal Tewodros II. Tewodros se snažil zlomit klanové vazby svých vojáků a posílit jejich disciplínu tím, že jejich žold vyplácel sám a nikoliv prostřednictvím feudálů. Ze zahraničí nechal dovážet palné zbraně, zvláště děla. Vydával tvrdé zákony a popravoval bandity, kteří po svém zajetí odmítali obdělávat půdu. Své vojáky využíval i ke stavebním projektům a často pracoval po jejich boku. Tewodrova vláda měla i silný náboženský prvek: císař nařídil všem muslimům do roka přijmout křesťanskou ortodoxní víru a římské katolíky vykázal ze země.

Dějiny pohoří Núba, část 1

Nanne op 't Ende

Publikováno: 27. prosince 2015

Pod souhrnným pojmem Núbové se skrývá skupina lidí, kteří společně obývají území v jihosúdánské provincii Kordofán, známé jako Džabál an-Núba – Pohoří Núba. Původ většiny Núbů zůstává zahalen tajemstvím, není však pochyb o tom, že je africký. Do oblasti přišli z několika různých směrů v průběhu tisíců let. Dnes existuje přes padesát núbských kmenů, které hovoří přibližně stejně takovým počtem jazyků. Jejich celková populace se odhaduje na dva a půl milionu.

Dějiny pohoří Núba, část 2

Nanne op 't Ende

Publikováno: 1. ledna 2016

V bitvě u Dongoly zastavila mukurrská vojska arabskou invazi do Núbie. Následná mírová smlouva baqt umožnila obchodní rozkvět mezi Núbií a arabským světem po téměř sedm století. Karavanní trasy křižovaly zemi od jihu na sever a ze západu na východ. Obchodní příležitosti přilákaly mnoho arabských obchodníků, aby se v zemi na Nilu mezi místními lidmi usadili. Arabové také v horách u Rudého moře objevili zlato. V průběhu téměř tisíce let, vliv arabských přistěhovalců postupně rostl. Pomalý proces islamizace a arabizace byl urychlen vzestupu fundžského státu Sennár. Fundžové byli afrického původu a do oblasti starobylé Alódie přišli v roce 1504. Během několika desítek let, ovládal sennárský stát velkou část severního Súdánu. V roce 1523 Fundžové přijali islám a pozvali do země muslimské učence a misionáře, aby šířili nové náboženství.

Dějiny pohoří Núba, část 3

Nanne op 't Ende

Publikováno: 3. ledna 2016

Súdán vyhlásil nezávislost 1. ledna 1956. Nerovný vývoj súdánského Severu a Jihu narušoval plynulost přechodu země k nezávislosti. Politickému procesu vévodily severské strany, které si rozdělily téměř všechny vládní posty. Dávaly se sliby, které se nedodržely. Požadavek Jižanů zřídit federaci byl smeten ze stolu a vláda se rozhodla sjednotit zemi prostřednictvím vzdělání. Stát na Jihu převzal kontrolu nad misionářskými školami na Jihu a pohoří Núba a začal stavět nové. Demokratický režim se neosvědčil; severní politické strany byly příliš zaměstnány vlastními půtkami o moc, než aby se věnovaly problémům země, a jižanské strany byly příliš slabé. V roce 1958 na scénu vstoupila armáda a prezidentem Súdánu se stal generál Ibrahím Abbúd, který k jednotě Súdánu zaujal jasné stanovisko: arabizovat zemi a potlačit politickou opozici. Když se v roce 1962 proti jeho vládě postavili misionáři, byli z Jihu a pohoří Núba vyhnáni. Konflikt mezi centrální vládou a jižanskou opozicí se zvrhl v občanskou válku.

Afrika a vzestup islámu

Adib Rashab

Publikováno: 13. března 2011

Již od samého počátku, kdy bylo proroku Muhammadovi zjeveno autentické slovo Boží zanesené do Koránu, hráli Afričané v dějinách a vývoji tohoto náboženství klíčovou úlohu. Nikdy v dějinách nebyli Afričané odloučení nebo vyloučeni z jeho slavného nástupu, známého jako „islámská expanze“.

Minulost a přítomnost obchodu s otroky v Etiopii

Yelibenwork Ayele

Publikováno: 13. března 2011

Běžně se říká otroctví obchod s otroky zrušil v Etiopii zrušil císař Haile Selassie, když nastoupil na trůn, nicméně je faktem, že tento jev radikálně omezovali už jeho předchůdci. K formálnímu zrušení došlo v roce 1924, protože bylo zapotřebí „očistit“ obraz Etiopie v očích světové veřejnosti a otevřít Habešskému císařství dveře do Společnosti národů. Etiopská otrokářská praxe se například od amerického plantážnického otrokářství lišila v tom, že byla v zásadě záležitostí domácností. Otroci sloužili v domech svých pánů nebo paní a nebyli významněji nasazováni do výrobní sféry. Jejich postavení se blížilo spíše členům pánovy rodiny – měli zajištěnou stravu, ošacení a ochranu, avšak nedostávali mzdu ani jinou formu odměny. Otroci se obvykle mohli pohybovat volně a zařizovat věci jako svobodní lidé, měli též svobodu vyznání, ani nebyli utlačováni pro etnický původ či kulturu, kterou si rovněž mohli ponechat (tedy například své původní jméno atd.).

První berberská válka

Frank E. Smitha

Publikováno: 8. května 2016

V době před válkou za nezávislost chránilo americké obchodní lodě na cestě mezi Amerikou a Evropou britské královské námořnictvo. V 70. letech 18. století, těsně před vypuknutím revoluce, celá jedna pětina objemu zahraničního obchodu amerických kolonií směřovala do Středomoří – což mohlo představovat kolem 100 obchodních lodí. Jeden britský námořník si postěžoval, že není jediného přístavu, kde by nepotkal Američana, jak se dohaduje s místními. V těchto dobách ve Středomoří operovali arabsky mluvící piráti, kteří přepadávali lodě, kradli náklad a zajímali rukojmí, které propouštěli za výkupné nebo prodávali do otroctví. Ti ze zajatců, kteří byli dostatečně bohatí, obyčejně získali svobodu záhy zpět po zaplacení výkupného. To se týkalo i bohatých žen, které zpravidla v zajetí nebyly znásilňovány ani jejich propuštění na svobodu protahováno. Peníze byly přednější. Ostatní zajatci však trpěli ve vězeních nebo se potulovali v ulicích měst s okovy na nohou.

Dějiny Severní Ameriky

Pocahontas: Život a legenda

Sarah J. Stebbins

Publikováno: 1. srpna 2016

O této pozoruhodné ženě ve skutečnosti mnoho nevíme a to co víme pochází z pera jiných, anžto žádná její autentická slova nebo myšlenky nebyly nikdy nikým zaznamenány. Její příběh se nám dochoval díky historickým pramenům a v poslední době i díky zkoumání posvátné ústní tradice kmene Mattaponi. Pocahontas po sobě zanechala hluboký dojem, který přetrval po více než čtyři století, a přesto existuje stále mnoho lidí, kteří neznají její jméno ani příběh.

Svět powhatanských Indiánů

Sarah J. Stebbins

Publikováno: 4. srpna 2016

Když v roce 1607 do Virgínie přijeli Angličané, nenašli tady liduprázdnou zemi. V té době na území dnešního státu Virgínie žila odhadem padesátitisícová indiánská populace, jejíž dějiny sahaly 12 000 zpátky. První Indiáni, s nimiž Angličané přišli do styku, patřili k silnému powhatanské konfederaci (kmenovému svazu). Powhatanští Indiáni obývali území zhruba korespondující s regionem Tidewater Virginia, na severu ohraničený řekou Potomac; na jihu řekou James a částečně i východním pobřežím. Před příchodem Evropanů a jimi zavlečených chorob měla powhatanská konfederace asi 25 000 obyvatel; v roce 1607 to bylo odhadem 15 000.

Jamestown a počátky anglické kolonizace Severní Ameriky

Sarah J. Stebbins

Publikováno: 1. srpna 2016

Dne 6. prosince 1606 vyrazily z Anglie tři koráby na dalekou cestu do Virgínie. Byly to Susan Constant, Godspeed a Discovery. Její pasažéři – celkem 104 anglických mužů a chlapců – připluli do Ameriky v roce 1607; 13 května dorazili na místo, kde posléze založili osadu Jamestown, pojmenovanou na počest anglického krále Jakuba I. Jamestown byla vůbec první stálá kolonie Angličanů v Severní Americe.

Ruská kolonizace Aljašky

Publikováno: 6. sprna 2016

Koncem 15. století započala nová a pozoruhodná kapitola v dějinách lidstva. Několik západoevropských zemí odstartovalo námořní objevné expedice a systematicky mapovalo tisíce kilometrů v Atlantském i Tichém oceánu s vidinou zisku nových území. Plavba neznámými vodami byla náročná a nebezpečná. I když některé další národy, jako třeba staří Číňané nebo Polynésané, vyslali v minulosti lodě na dálkové plavby, není důkazu, že by tak učinily s úmyslem získat nové poznatky o světě. Evropané se zajímali o velikost kontinentů, své místo a postavení mezi nimi. Mořeplavci se zajímali rovněž o lidi, kteří v dalekých krajích žili, i tamní suroviny, které by se v Evropě daly využít. Věk zámořských objevů trval fakticky až do 19. století. Snad nejpozoruhodnější objevy byly učiněny na americkém kontinentě, kterému Evropané říkali „Nový svět“, protože o jeho existenci do té doby v Evropě neměli ani tušení. Na začátku 18. století již bylo na světě jen několik regionů, které nebyly probádány – jedním z nich bylo i severní Tichomoří, kam jako první pronikli Rusové.

Dějiny Austrálie a Oceánie

Dějiny jižního Tichomoří

Frank E. Smitha

Publikováno: 28. září 2017

Oceánie je pozoruhodný kout světa, jemuž v řadě věcí náleží přívlastek „poslední“. Oceánie byla poslední oblastí osídlenou lidmi; byla poslední, kterou objevili Evropané; a byla poslední, kterou Evropané kolonizovali i dekolonizovali.

Počátky kolonizace Tahiti

Frank E. Smitha

Publikováno: 4. března 2016

V roce 1767 zakotvila u břehů ostrova Tahiti britská loď HMS Dolphin pod velením poručíka Samuela Wallise. Ostrov měl v té době odhadem 50 000 obyvatel (48 obyvatel na kilometr čtvereční). O Tahiťanech se předpokládá, že na Společenské ostrovy přišli někdy ve 4. století v době, kdy tyto ostrovy dosud člověkem osídleny nebyly. Wallis na Tahiti našel hierarchickou společnost, která byla rovněž pospolitá a zvyklá na konflikty a války. Početný zástup Tahiťanů v kanoích se vydal vstříc přivítat Wallisovu loď. Britové domorodcům prodali korálky a další předměty výměnou za zásoby čerstvých potravin. Tahiťané rovněž projevili zájem o oblečení a předměty vyrobené ze železa. Domorodci dobře znali pojem soukromého majetku, ale záhy se snažili z lodi ukrást, co se dalo a Britové museli nakonec přikročit ke střelbě z děl, aby ochránili loď před zloději.

Počátky kolonizace Havajských ostrovů

Frank E. Smitha

Publikováno: 5. března 2016

V lednu 1778 vyrazil kapitán James Cook i se svými dvěma loděmi Resolution a Discovery směrem k americkému severozápadu až dorazili na Havajské ostrovy, kde zrovna domorodci slavili náboženský svátek. Domorodci si hned Cooka spojili s festivalovým božstvem. Britové od nich nakoupili čerstvé potraviny a vodu a kapitán Cook ostrovy pojmenoval po prvním lordu britské admirality – čtvrtém hraběti Sandwichovi. Kapitán Cook odjel i s nákladem potravin, topného dříví i vzorky posvátných předmětů směrem k dnešnímu ostrovu Vancouver. Britové se snažili najít průliv z Tichého do Atlantského oceánu. Severní ledový oceán byl však zamrzlý ledem a kapitán Cook se tedy pokoušel vrátit zpátky do Anglie přes Tichý a Indický oceán a cestou se opět zastavil na Havajských ostrovech, kde doufal, že bude moci provést opravy lodě. To bylo v listopadu 1778. Zůstal zde až do února a na největším ostrově se přihodila událost, kdy jeden z malých anglických člunů byl ukraden. Horlivý anglický námořník na jednoho domorodce vytáhl zbraň a zastřelil ho, čímž vyvolal pobouření mezi ostatními domorodci. Cook vrazil na břeh s několika muži, aby člun získal zpět. Nedokázali se však přesile domorodců ubránit a kapitán byl i se čtyřmi královskými mariňáky zabit a jejich těla byla domorodci odvlečena – snad k rituální kanibalské hostině.

Počátky kolonizace Nového Zélandu

Frank E. Smitha

Publikováno: 4. května 2016

Někdy kolem roku 1000 na Nový Zéland dorazila skupina Polynésanů známých jako Maorové. Maorové připluli ve velkých dvojkanoích, každá schopna pojmout několik set bojovníků; jejich pravlastí snad bylo okolí Tchajwanu. Maorové se usadili v oblasti Bay of Islands, ale brzy se začali šířit po celé zemi, jež nazvali Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku.

Počátky kolonizace Austrálie

Frank E. Smitha

Publikováno: 5. května 2016

Roku 1770 britský kapitán James Cook přistál na Novém Zélandu a zmapoval jeho pobřeží. Území formálně zabral pro krále Jiřího III., přičemž se akorát minul s francouzským mořeplavcem Jean-François-Marie de Surville, který kotvil v Doubtless Bay. Cook poté plul k východnímu pobřeží Austrálie, tehdy Britům známé jako Nové Holandsko, kterou v 17. století objevili Holanďané, kde se vylodil v Botany Bay a poté ještě severněji na ostrově Possession. Poté minul pobřeží Nové Guineje a zamířil zpět do Anglie. V průběhu následujících osmnácti let byli Britové zaneprázdněni povstáním svých kolonií v Americe a na Austrálii zapomněli. Vězení ve Velké Británii byla přeplněná. Když Spojené státy vybojovaly nezávislost a o dovoz britských trestanců nestály, Britové začali své odsouzené posílat do jihovýchodní části Austrálie pojmenované Nový jižní Wales. Jedenácti lodí dne 26. ledna 1788 přistálo, spolu s 1372 cestujícími, včetně 732 nejproblémovějších odsouzenců, na místě pojmenovaném po britském ministru pro kolonie Lordu Sydneyem. Na památku tohoto přistání se od té doby 26. leden v Austrálii slaví jako státní svátek – the Australia Day.

Vzpoura na Bounty a Pitcairnův ostrov

Pitcairnovy ostrovy: Poslední britská kolonie v Tichomoří

David Stanley

Publikováno: 17. září 2017

Legendární ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z Bounty, je nejzapadlejší osídlený kout jižního Tichomoří. Tato malá osada, založená roku 1790 devíti Brity a devatenácti Polynésany, je dnes stará přes dvě stě let. Je ironií dějin, že Pitcairn, jehož osídlení má původ v aktu vzdoru vůči britské koruně, se jako první tichomořský ostrov stal roku 1838 britskou kolonií a dnes je poslední připomínkou britského impéria v Tichomoří. Všechny čtyři ostrovy – Pitcairn, Henderson, Oeno a Ducie – mají rozlohu dohromady 47,4 kilometrů čtverečních, ovšem náleží k nim 800 000 kilometrů čtverečních výlučné hospodářské zóny, což je i důvod, proč Velká Británie odtud rozhodně nespěchá.

Vzpoura na Bounty a její příčiny: Nová analýza

Herbert Ford

Publikováno: 26. ledna 2016

Vzpoura na Bounty je událostí, která i po více než dvou stech letech přitahuje pozornost. Samotná vzpoura jako taková není ve srovnání s jinými námořními vzpourami nijak pozoruhodná. Pokud jde ovšem o její následky, pak vzpoura na Bounty je bezesporu nejstudovanější námořní vzpourou všech dob. Kolem jejího velitele poručíka Blighe i její posádky se stále vznáší nezodpovězené otázky – které ovšem asi nikdy nebudou zodpovězeny.

Vzpoura na Bounty očima účastníka

Herbert Ford

Publikováno: 29. června 2011

Ještě před rokem 1956 se naše znalosti toho, co se přihodilo Fletcheru Christianovi i jeho druhům, kteří zůstali na Tahiti, primárně čerpaly z výpovědí námořních kapitánů, kteří na Pitcairnu byli a mluvili s posledním žijícím vzbouřencem – Johnem Adamsem. Z nejasného důvodu se ovšem zdá, že se nikdo neobtěžoval promluvit i s přeživšími ženami, které byly rovněž přímými účastnicemi událostí a navíc uměly obstojně anglicky. Je samozřejmě možné, že si Adams nepřál, aby cizinci měli možnost se ženami mluvit a sám tak mohl události vylíčit tak, aby nepoškodil sebe. Adams postupně cizincům vylíčil několik různých, navzájem si odporujících verzí. Posluchači si přitom patrně nedělali poznámky. Adamsovu výpověď jsme neměli s čím porovnat až do roku 1956, kdy profesor Henry E. Maude objevil dva novinové články, které přinášely události založené na výpovědi Teehuteatuaonoy, jedné z žen, které přišla na Pitcairn spolu se vzbouřenci. Její podání je velmi cenné a zdá se i spolehlivější, protože na rozdíl od Johna Adamse neměla co skrývat.

Polynéské dějiny Pitcairnova ostrova

Herbert Ford

Publikováno: 26. června 2016

Když na Pitcairnův ostrov dorazili v roce 1790 vzbouřenci z Bounty, tak na ostrově našli a strhli velké množství budov, které tam zanechali ti, kteří ostrov obývali před nimi. Soudě dle archeologických nálezů se zdá, že původními Pitcairňany byli s největší pravděpodobností Polynésané. Jak ostrov navštěvovaly archeologické expedice, byly nacházeny a vykopávány stále nové artefakty.

William Bligh, velitel Bounty

Herbert Ford

Publikováno: 23. ledna 2016

Rodina Blighů žila ve farnosti St. Tudy minimálně od roku 1680; John Bligh (či Blygh) z Bodminu byl komisařem během rušení klášterů za vlády Jindřicha IV. William Bligh vyplul poprvé na moře v roce 1762 v sedmi letech jako osobní sluha kapitána HMS Monmouth. Ke královskému námořnictvu se přidal v roce 1770 a sloužil na palubě HMS Hunter. V roce 1771 se stal kadetem a sloužil na HMS Crescent a HMS Ranger. Projevoval se jako inteligentní muž, zběhlý ve vědách i matematice a byl také nadaný spisovatel a ilustrátor. Na Resolution kapitána Jamese Cooka se William Bligh stal navigačním důstojníkem, což byl na dvaadvacetiletého mladíka celkem úspěch. Říká se, že když Bligh nebyl zrovna na moři, pracoval jako „vyhazovač“ v nevěstinci Cornish Arms v St. Tudy.

Osud Fletchera Christiana

Brian Dunning

Publikováno: 25. ledna 2016

Vzpoura na Bounty je jeden z nejpůsobivějších příběhů éry dřevěných lodí. O Fletcheru Christianovi, nechvalně známém strůjci celé události, se všeobecně předpokládá, že zemřel na Pitcairnově ostrově, kam se i s ostatními vzbouřenci uchýlil. Leč jsou lidé, kteří zastávají názor, že svou smrt jen předstíral a nakonec se mu podařilo dostat zpět do Anglie. Dnes se skeptickým okem podíváme blíže na tyto příběhy a uvidíme, zda se nám podaří s jistotou zjistit, kde se nachází místo Fletcherova posledního spočinutí.

Náboženství na Pitcairnově ostrově

Herbert Ford

Publikováno: 13. března 2011

Je známo, že náboženské praktiky byly na Pitcairnu přítomny dlouho předtím, než sem na konci 18. století přišli námořníci z HMAV Bounty a jejich polynésští společníci. Nevíme však mnoho o tom druhu náboženství, které zde existovalo v předvzbouřeneckých dobách s výjimkou toho, že bylo podobné tomu, jež vyznávalo polynéské obyvatelstvo na sever a západ, a snad možná i některé skupiny na východ od Pitcairnova ostrova. Nicméně, na ostrově bylo již v dřívějších letech nalezeno mnoho důkazů v podobě různých artefaktů a kultických předmětů. Bohužel pro nás byla většina z toho zničena nebo nenávratně ztracena. Když na ostrově přistál Fletcher Chtristian a ostatní vzbouřenci z Bounty, aby se na ostrově usadili, zdá se, že náboženství v jejich životě hrálo jen pramalou roli. Bohužel však život na Pitcairnu po dobu prvních dvou dekád je jen velmi málo zdokumentovaný. To však až do chvíle, kdy se v životě Johna Adamse odehrála zvláštní a podivuhodná změna, že se náboženství stalo nedílnou součástí života na Pitcairnově ostrově. Jakmile usoudil, že náboženství drží příslib lepšího života pro malou ostrovní kolonii, neztrácel Adams čas v zavádění toho, co bychom nazvali striktní náboženskou praktikou.

Jižní Vietnam

Buddhistická krize v Jižním Vietnamu

Peter Brush

Publikováno: 30. ledna 2016

Konec francouzské koloniální nadvlády v Indočíně znamenal počátek amerických snah o vytvoření samostatného a silného vietnamského státu. Američané tím sledovali zadržení komunistické expanze v regionu. Spojené státy měřily svůj úspěch svého „nation building“ schopností vietnamské vlády nabídnout uplatnění všem segmentům společnosti. Saigonský režim však měl značné potíže získat si podporu jihovietnamských buddhistů a v roce 1966 mezi vládou a buddhisty došlo ke krvavému konfliktu.

Příběh jihovietnamské námořní pěchoty

Peter Brush

Publikováno: 13. března 2011

Počátky Vietnamské námořní pěchoty (Republic of Vietnam Marine Corps, VNMC) sahají až do období francouzské koloniální vlády v Indočíně. Francouzsko-vietnamská dohoda z roku 1949 stanovovala, že vietnamské ozbrojené síly budou zahrnovat také námořní jednotky, o jejichž výcvik se postará Francouzské námořnictvo. V roce 1951 Francouzi představili plán na vybudování vietnamského námořnictva, které se mělo skládat ze dvou námořních útočných divizí pod francouzským velením; v březnu následujícího vyšlo Francouzské imperiální nařízení č. 2, kterým bylo oficiálně založeno Vietnamské námořnictvo. Během roku 1953 pak byly zformovány i obě útočné divize. V roce 1953 se vlády Francie a Vietnamu dohodly na navýšení stavu Vietnamského námořnictva o 57 lehkých pěchotních praporů pro útočné operace. Čím více se však podobné operace dotýkaly pobřežních oblastí Vietnamu, další nárůst stavů námořnictva se zdál nezbytným. A zatímco se rokovalo o tom, zda má říční loďstvo připadnout pod jurisdikci armády, anebo námořnictva, francouzský viceadmirál Philippe Auboyneau přišel poprvé s návrhem na zřízení vietnamské námořní pěchoty.

Madam Nhu: Ježibaba z Jižního Vietnamu

Peter Brush

Publikováno: 13. března 2011

Madam Ngo Dinh Nhu byla nejslavnější a nejvlivnější ženou v krátké historii Jižního Vietnamu. Protože jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem byl starý mládenec, pasovala se jeho švagrová do role první dámy. Kontroverze či vystupování na veřejnosti jí nebylo cizí a těšila se plné podpoře prezidenta Diema; na rozdíl od prezidenta Johna F. Kennedyho a americké vlády, kteří ji nemohli přijít na jméno. Toto je příběh vzestupu a pádu Madam Nhu, jinak známé jako „jihovietnamská ježibaba“.

Hoa: Čínská komunita ve Vietnamu

Peter Brush

Válka ve Vietnamu skončila přesně tak, jak začala – jako ozbrojený konflikt mezi znepřátelenými frakcemi Vietnamců. Cena prohrané války je vždy vysoká. Mnoho lidí v novém komunistickém státě nevidělo budoucnost a další z něho odcházeli, ať už dobrovolně či z donucení. Exodus Vietnamců započal již v roce 1975 a přetrvával až do 80. let. Ačkoliv se vietnamským emigrantům anglicky často říká boat people, uprchlíci se snažili uniknout po zemi, přes i vzduchem. Různé skupiny lidí utíkaly z rozličných důvodů. Největší z takových skupin ale tvořili etničtí Číňané, ve Vietnamu známí jako Hoa.

Osud amerických válečných zajatců a pohřešovaných

Brian Dunning

Publikováno: 6. února 2016

Psal se rok 1985, kdy se John Rambo prodíral džunglí a spatřil bambusovou klec plnou Američanů, špinavých, zpocených a s čerstvými podlitinami po každodenním bití. Táborem křižovaly vietnamské stráže, tak jako už posledních patnáct let. I když vietnamská válka skončila před deseti lety, Američané stále disponovali cennými informacemi, které z nich Vietnamci mohli získat. Bylo to hollywoodské ztvárnění pověstí, že pořád někde tam venku jsou drženi američtí váleční zajatci a další pohřešovaní (POW/MIA, Prisoner of War, Missing in Action). Pro některé to byl způsob, jak si stále držet naděje, že jejich milovaní jsou stále naživu a jednoho dne se budou moct vrátit domů. Pro jiné to byla další konspirace zlé americké vlády, která o zajatcích držených v zahraničí věděla, ale odmítala jejich existenci uznat nebo udělat cokoliv pro jejich propuštění.

Ostatní

Agent 001: Mýtus jménem Pavlík Morozov

Jurij Družnikov & Sonia Melnikova-Raich

Publikováno: 13. března 2011

Když mně bylo osm let, zpíval jsem v dětském sboru. Dirigent k nám hrdě pronesl: „A nyní, s textem od slavného básníka pro děti Sergeje Michalkova a hudbou maďarského komunisty Ference Saba – píseň o Pavlíku Morozovovi!“ Jaký skutek ale z něho udělal hrdinu? V roce 1932 odhalil svého otce Trofima Morozova jakožto „nepřítele lidu.“ Oznámil OGPU (sovětské tajné policii), že jeho otec pomáhal bohatým sedlákům (tzv. kulakům), kteří se odmítali vzdát své půdy a dobytka ve prospěch státu a přijmout kolektivizaci, za což byl označen za nepřítele socialismu. Trofim Morozov byl zatčen, odsouzen a poslán do koncentračního tábora – a už ho nikdy nikdo nespatřil. Krátce po otcově soudu byl Pavlík sám zavražděn „nepřáteli státu“ a po mučednické smrti byl oslavován jako lidový hrdina.

Che Guevara v Bolívii

Frank E. Smitha

Publikováno: 17. července 2016

Ernesto „Che“ Guevara se v Latinské Americe stal vůdčí osobností revoluce. Jako Castrův ministr průmyslu poučoval dělníky o potřebě pracovat nejen pro materiální blahobyt. Vyzýval kubánské pracující k přinášení obětí na oltář socialismu. Shromáždil povaleče – lidi, kteří trávili čas na ulicích nebo v kinech – a organizoval pro ně brigády. Socialistická revoluce, jak vždycky říkával, je pod neustálým útokem a oběti a diktatura proletariátu jsou nutné pro dosažení konečného vítězství. Che Guevara se nezýval marxistou-leninistou. Častou používal výrazy jako „rozpor“ a „cíl“, podobně jako i jiní marxisté, například ve svém bonmotu „cílem a historicky nezadržitelnou realitou je revoluce v Latinské Americe.“

Vzestup a pád Fulgencia Batisty

Jerry A. Sierra

Publikováno: 13. března 2011

Obálka časopisu Time z 9. dubna 1952 zobrazovala Batistu s kubánskou vlajkou v pozadí a popiskem: „kubánský Batista: doběhl hlídací psy demokracie“. Ironií je, že to nebylo poprvé, kdy Fulgencio Batista obešel demokratické procesy, a to s plným požehnáním a za hlasitého povzbuzování jejich samozvaných strážců. Dvacet let předtím se Batista stal silným politikem, který ztělesňoval srdce a duši Rooseveltovy politiky „dobrého sousedství“.

Theodor Herzl a Židovský stát

Ami Isseroff

Publikováno: 13. března 2011

Židovský stát (Der Judenstaat) je pamflet Theodora Herzla, který poprvé vyšel roku 1896 a vzápětí se stal vlajkovou lodí, manifestem nadcházejícího věku sionismu. Sionistické ideje již sice v sobě obsahovaly nějaké knihy a články, jež vyšly už o padesát let dříve ve 40. letech 19. století nebo také několik menších skupin židovských aktivistů (např. Chovevej Cijon) zabývajících se organizováním židovského přistěhovalectví do Palestiny, ale žádná taková skupina se nevyznačovala nějakým uceleným plánem nebo moderní ideologií. Herzlova myšlenka na vytvoření židovského státu, vedle které uvažoval ale i o jiných možných eventualitách, se stala praktickou náplní sionistického programu a vedla i ke svolání prvního sionistického kongresu, který se konal v srpnu 1897 ve švýcarské Basileji.

Asyrský národ – a proč ne?

Frederick Aprim

Publikováno: 2. května 2016

Michael Gunter si ve své knize The Kurdish Predicament in Iraq: A Political Analysis klade otázku, jak to, že se Britům podařilo sjednotit tři různé, historicky odlišné národy Britských ostrovů – Angličany, Skoty a Walesany – do jedné politické identity? Když byla v 18. století elitami artikulována idea „britskosti“, dokázala na svou stranu strhnout i prostého člověka. Vedle toho mezi poddanými rakouské habsburské říše, carského Ruska nebo osmanské říše zaznamenával prudký vzestup nacionalismus založený etnicky. Habsburský císař Josef II. se v době trojího dělení Polska zoufale snažil zachovat solidaritu podobnou té, jakou projevoval lid v revoluční Francii, zatímco sultán Abdülhamid se pokoušel zformulovat svůj vlastní recept, jak udržet svou říši pohromadě s pomocí principů islámské víry a instituce sultanátu – jednoty trůnu a oltáře –, ale ani jeden ve svých snahách neuspěl.

Kilíkijští piráti: Přízrak starověkého Středomoří

Jona Lendering

Publikováno: 15. března 2017

Piráti byli postrachem moří odjakživa, ale v druhé polovině 2. století př. n. l. jejich aktivita narostla do takových rozměrů, že středomořskému světu hrozila destabilizace. Hnízdem pirátů ve Středomoří byly Baleáry a Kréta, a v pozdějším období i západní Kilíkie. Stahovali se tam psanci a desperáti z okolních zemí, aby mohli začít nový život jako piráti. Piráti obyčejně napadali pomalé obchodní lodě a zajímali jejich posádky; mezi jejich oblíbené cíle patřily zvláště velké dopravní lodě vezoucí obilí z Egypta do Itálie. Zajatce poté odvlekli na egejský ostrov Délos, jenž byl centrem mezinárodního obchodu s otroky. Je zaznamenáno, že alespoň při jedné příležitosti zde bylo prodáno na deset tisíc lidí během jednoho dne. Nešťastníci byli poté převezeni do Itálie, kde museli pracovat na latifundiích patřících bohatým římským senátorům a jezdcům.

Trójská válka: Mýtus a skutečnost

Manfred Korfmann, Joachim Latacz & J. D. Hawkinss

Publikováno: 16. dubna 2017

Jako ředitele vykopávek se mě lidé často ptali, jak to bylo s Homérovou trójskou válkou a zda je to jen pouhý mýtus, nebo historická událost. Podle archeologických a historických nálezů učiněných zejména v posledních deseti letech se dnes zdá mnohem pravděpodobnější, že se v okolí Tróje na konci pozdní doby bronzové odehrálo několik válečných konfliktů. V současnosti nevíme, zda všechny či jen některé z nich se později slily do pozdější vzpomínky na „trójskou válku“, nebo jeden z nich byl natolik mimořádný a pozoruhodný, že zůstal nadále pamatován jako ta jedna konkrétní „trójská válka“. Každopádně momentálně vše nasvědčuje tomu, že Homér by měl být brát vážně a že jeho příběh o válce mezi Řeky a obyvateli Tróje se zakládá na vzpomínkách na skutečné události – ať už byly jakékoli.

Komparativní analýza bitvy u Little Big Hornu a u Isandlwany: Paralely mezi americkými Indiány a Zuluy

Roderick G. Murchison III.

Publikováno: 13. srpna 2017

Z vojenského hlediska je podoba mezi prérijními Indiány a Zuluy skutečně zarážející. I když Zuluové bojovali jako lehká pěchota a Šajeni a Siouxové jako lehká jízda, mezi jejich výzbrojí a stylem boje najdeme řadu paralel. Základní zbraní zulských impiů bylo kopí, ale používali také dřevěné kyje (knobkerrie), sekery, vrhací oštěpy a v omezené míře i palné zbraně. Indiáni měli k dispozici zbraní víc, ale žádná nebyla výrazným způsobem lepší, než co měli Zuluové. Pro boj zblízka používali tomahawky, nože, kyje a kopí, na dálku pak vrhací oštěpy a pušky. Výzbroj obou národů byla v zásadě srovnatelná. Pozoruhodné je, že ač oba národy měly přístup k palným zbraním, Zuluové byli povětšinou mizerní střelci, kdežto Indiáni uměli střílet velmi dobře.

Juan Nepomuceno Cortina: Příběh texaského zbojníka

Gerardo Facio

Publikováno: 18. srpna 2017

13. července 1859 se Juan Cortina pro jedny stal Robinem Hoodem a pro druhé nenáviděným zlosynem. V Brownsville se stal svědkem utrpení svého bývalého zaměstnance z ranče Tomáse Cabrery, když ho šerif Bob Shears mlátil tělem pistole tak, až nešťastník těžce krvácel. Cortina se rozhodl věc vzít do vlastních rukou: Shearse postřelil svým coltem, postaral se o Cabreru a poté uprchl do Mexika. O dva měsíce později se vrátil se sedmdesáti bojovníky, z nich většina byli texasští Mexičané (Tejanos), a vzal Brownsville útokem. Cortinovi muži z vězení osvobodili desítku Mexičanů, zastřelili tři anglofonní Američany a za pokřiku „Mueran los gringos“ (Smrt gringům) odjeli. Ve své době v Cortinovi řada texaských Mexičanů nalezla inspiraci a přidala se k jeho boji, ale v dlouhodobém horizontu si tím zadělali na spoustu problémů. Američané jim Cortinu jen tak neodpustili a dlouhá desetiletí se za něho mstili. I když Cortinův boj byl etický a po všech stránkách rozumný, řada texaských Mexičanů pociťovala hořkost anglofonních Američanů mnohdy až do 20. století.

Jsou Súdánci Arabové?

Ibrahim Omer

Publikováno: 8. září 2017

Súdán, do nedávna největší a jedna z geograficky nejrozmanitějších zemí Afriky, se v roce 2011 rozdělil poté, co si obyvatelé súdánského Jihu v referendu odhlasovali nezávislost. Vláda v Chartúmu výsledku referenda požehnala a tak nic nebránilo tomu, aby si převážně křesťanský a animistický jižní Súdán – jehož obyvatelé desítky let bojovali proti nadvládě muslimského Severu – šel vlastní cestou. Po odtržení Jihu se Súdán stal třetí největší arabsky mluvící zemí v regionu. Jedná se o rozmanitou zemi s řadou etnik a kultur, pozornost světové veřejnosti ovšem po léta poutala spíše série brutálních občanských válek.