Článek měsíce: Leden

Agent 001: Mýtus jménem Pavlík Morozov

Clanek mesice

Článek s fotografií otištěný v plátku Pianěrjskaja pravda deset dní po jeho smrti. Pavlíkova podobizna je založena na jeho jediné existující fotografii z roku 1930 a na rozdíl od pozdějších silně retušovaných nebo vyloženě fanztazijních portrétech se alespoň blíží realitě.

Když mně bylo osm let, zpíval jsem v dětském sboru. Dirigent k nám hrdě pronesl: „A nyní si zazpíváme, s textem od slavného básníka pro děti Sergeje Michalkova a hudbou maďarského komunisty Ference Saba – píseň o Pavlíku Morozovovi!“ Nebyly jsme jediné hlasy zvednuté k poctě hrdinného Pavlíka Morozova. Po dobu půl století celá země velebila tohoto statečného mladého chlapce.

Jaký skutek ale z něho udělal hrdinu? V roce 1932 odhalil svého otce Trofima Morozova jakožto „nepřítele lidu.“ Oznámil OGPU (sovětské tajné policii), že jeho otec pomáhal bohatým sedlákům (tzv. kulakům), kteří se odmítali vzdát své půdy a dobytka ve prospěch státu a přijmout kolektivizaci, za což byl označen za nepřítele socialismu. Trofim Morozov byl zatčen, odsouzen a poslán do koncentračního tábora – a už ho nikdy nikdo nespatřil. Krátce po otcově soudu byl Pavlík sám zavražděn „nepřáteli státu“ a po mučednické smrti byl oslavován jako lidový hrdina. Každé dítě v Sovětském svazu se muselo učit o jeho příběhu a být připraveno následovat jeho příkladu. Jeho oficiální titul zněl Hrdinný pionýr Sovětského svazu číslo 001.

V roce 1982 při příležitosti 50. výročí jeho smrti sovětský tisk Pavlíka nazval „mučedníkem ideologie“. Místo jeho smrti bylo vykreslováno jako svatyně a samotný chlapec jako světec. Pro ateistický sovětský tisk je toto pozoruhodné výrazivo, které v syrové nahotě odhaluje teologickou dimenzi komunistické ideologie. Nikdy v průběhu tisíce let ruských dějin nebyl věnován takový věhlas malému dítěti.

Začal jsem se zajímat o Morozovův příběh a rozhodl jsem provést svůj vlastní výzkum tohoto dětského hrdiny.

Začal jsem číst knihu za knihou. Hned ze začátku mě zaujalo, že v nich nebylo shody ani ohledně základní faktografie. Například uváděný Morozovův věk v době jeho smrti kolísal mezi jedenácti a patnácti lety. Nebo jeho rodiště – vesnice jménem Gerasimovka – se v různých zdrojích nacházelo v tobolském, obsko-irtišském či omském okresu (Sibiř), ale třeba i ve sverdlovském okresu (severní Ural). Hrdinovy fotografie otištěné během času v různých publikacích se nakonec ukázaly patřit několika různým chlapcům. Navíc jsem objevil až deset různých lidí, kteří byli označováni jako jeho vrahové. Víc mě ale mátla jiná věc. Občas se zmiňovalo, že Pavlíkův mladší bratr Fjodor (Feďa), mimochodem také donašeč, byl zavražděn spolu s ním. Ale proč nebyl Feďa taktéž glorifikován jako jeho bratr, to už nebylo nikde objasněno.

Nakonec se mně ale podařilo lokalizovat i Gerasimovku: nacházela se v západní části Sibiře. Nastoupil jsem do vlaku mířícího do rodné vsi chlapeckého hrdiny; měl jsem před sebou 36-ti hodinovou cestu. Ovšem ani tam, ve Státním muzeu Pavlíka Morozova, jsem neviděl jediný osobní předmět, jedinou stránku z jeho školního sešitu, jedinou rodinnou památku. Navštívil jsem i další muzea Pavlíka Morozova, ale místo původních dokumentů jsem v nich našel jen chlapcovy podobizny, knihy a novinové výstřižky. I tisíc let staré relikvie svatých jsou občas výborně zachovalé, ale po tomto světci z 20. století jako by nebylo jediné hmatatelné stopy a ve mně začaly hlodat pochybnosti, že Pavlík možná není o nic skutečnější, než kterýkoliv jiný fiktivní hrdina sovětské literatury.



Nejnovější články:

Němčina v Tichomoří

Publikováno: 1. prosince 2018

Počátky německého vlivu v Tichomoří sahají do šedesátých let 19. století, kdy firma Godeffroy & synové se sídlem na Samoe začala v různých částech Polynésie a Mikronésie zakládat síť obchodních stanic. V sedmdesátých letech došlo k upevnění a rozšíření vlivu také v Melanésii (vesměs na Šalomounových ostrovech a Bismarckově souostroví). Po sjednocení Německa v roce 1871 byla řada oblastí v regionu anektována jako kolonie nebo protektoráty: Marshallovy ostrovy (1878); Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví (1884); Mariany, Karolíny a Ťiao-čou (1898) a Samoa (1899).


Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.


Krátké dějiny řádu templářů

Publikováno: 20. dubna 2018

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret. V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů.