Článek měsíce: Duben

Dějiny tomášovského křesťanství v Indii (52–1687)

Clanek mesice

Ikona Mar Tomáše, prvního domorodého metropolity Kéraly

Křesťané svatého Tomáše jsou svébytnou komunitou v součanosti čítající kolem sedmi milionů lidí. Jejich jazykem je malajámština a jejich každodenní kultura a zvyky jsou typicky indické, ovšem jazykem jejich náboženské praxe i vysoké kultury byla po staletí syrština. Pro křesťany z vyšších kast hrál syrský jazyk podobnou úlohu, jako sanskrt pro vyšší kasty ze sousední hinduistické komunity.

Podle tradice byla křesťanská obec v Kérale založena apoštolem Tomášem, který v roce 52 přistál v Maliankaře na malabarském pobřeží, nedaleko Kodungalluru. Proč zrovna v roce 52 je těžké určit, každopádně je toto datum ve společné tradici tomášovských křesťanů pevně zakořeněné. Jak dlouho byl tento rok součástí tradice je zajímavou otázkou samo o sobě. Moderní malajámská balada Thomas Ramban Pattu (Píseň o pánu Tomášovi), která vypočítává přesné letopočty jednotlivých událostí Tomášovy misijní činnosti, apoštolův příjezd klade do měsíce dhanu (čili prosince) roku 50, a jeho smrt v Mylapore na 3. dne měsíce karkadakam (července) roku 72 – což by souhlasilo s tradičním památným dnem apoštola Tomáše v syrských církvích. Nicméně je to zřejmě odraz až pozdější tradice. Nedávno byl objeven rukopis na palmovém listu patřící do sbírek syrsko-malabarského arcibiskupství v Ernakulamu zachycující starší tradici. Vedle osmnácti maltánských apokryfů obsahuje také malajámskou verzi Skutků Tomášových. Poznámka redaktora ze 17. století jako den apoštolovy smrti označuje 21. prosinec a toto datum vzápětí začalo být malabarskou církví univerzálně slaveno jako památný den (dukhrana).

Tradice říká, že apoštol po svém příjezdu obrátil na křesťanství několik bráhmanských rodin a založil sedm křesťanských obcí: v Maliankaře (Kodungalluru), Palajuru, Kottakavu (Severní Paravur), Kokamangalamu (Pallippuram), Niranamu, Čajalu a Kollamu. O založení obce v Palajuru (nedaleko Kodungalluru, kde podle tradice apoštol Tomáš vstoupil na indickou půdu, a také poblíž Guruvayuru, kde se nachází středisko Krišnova kultu) vypráví jeden krásný příběh, který se traduje mezi místními křesťany. Když sem apoštol přijel, nalezl několik bráhmanů, jak se koupali v nádrži a vyhazovali hrsti vody do vzduchu jako oběť svému slunečnímu bohu. Tomáš se jich zeptal, jestli dovedou vodu vyhodit tak vysoko, aby už nespadla zpátky na zem jako důkaz, že sluneční bůh jejich oběť přijal. Bráhmani mu odpověděli, že to není možné. Apoštol tedy předvedl zázrak, vodu vyhodil do vzduchu a ta už tam zůstala na důkaz, že Kristus oběť přijal. To na bráhmany zapůsobilo a v té samé nádrži od apoštola přijali křest. Jejich chrám byl přeměněn na kostel a ti, kteří zůstali u své hinduistické víry z místa odjeli, zemi prokleli a nazvali jí Čapakatt (dnes Čavakkad) – „Prokletý les“.

Tradice apoštola Tomáše a jeho misijní činnosti je zcela zásadní prvek, na němž tomášovští křesťané stavějí svou identitu. Někdy v průběhu svých dějin navázali těsné vztahy s církvemi v Sýrii. Podle tradice se tak stalo roku 345, kdy Tomáš z Kány, bohatý křesťanský obchodník z Persie spolu s dalšími sedmdesáti syrskými rodinami, přistál v Kodungalluru na malabarském pobřeží, kde položil základy endogamní komunity. Jejich potomci se dodnes pyšní svým syrským původem. Tomáš z Kány a biskupové, kteří přišli s ním, navázali a následně urdžovali kontakty se syrskou církví. Máme-li tedy věřit tradici, od dob Tomáše z Kány byla malabarská církev, která v sobě snoubí syrský a indický prvek, církevně i kulturně součástí syrského křesťanského světa.



Nejnovější články:

Krátké dějiny řádu templářů

Publikováno: 20. dubna 2018

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret. V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů.


Staří Řekové a Římané ve východní Africe

Publikováno: 15. dubna 2018

Tato studie je dalším pokusem o objasnění, jak staří Řekové a Římané navázali obchodní spojení s východoafrickým pobřežím a pravděpodobně také vnitrozemím. Takový počin je nespíše prvním svého druhu; pokusíme se přitom skloubit znalosti získané z archeologického výzkumu na tanzanském pobřeží a ostrovech se známými antickými písemnými prameny.


Objevování starověké východní Afriky: Azánie a Rhapta

Publikováno: 7. dubna 2018

Rhapta bylo starověké přístavní město na východoafrickém pobřeží a centrum historického území zvaného Azánie. Římské zprávy o Azánii i Rhaptě máme z prvních tří staletí našeho letopočtu, mezi něž počítáme také Obeplutí Erythrajského (Eritrejského) moře (Periplus Maris Erythraei) nebo Ptolemaiovu Geografii. Ač badatelé často zpochybňovali zprávy o východní Africe pocházející od Řeků a Egypťanů z předřímského období, římské zprávy platily za spolehlivé. Od dob císaře Augusta měli Římané pod kontrolou Indický oceán, jakož i námořní cestu do Indie i kamkoliv dále.


Křižáci a vzdělanost

Publikováno: 7. dubna 2018

I dnes je představa, že většina „středověkých“ rytířů a šlechticů byla negramotná, běžně rozšířená. Dokonce i autoři jinak vcelku věrné historické fikce z tohoto předpokladu vycházejí a se svými rytířskými či dokonce šlechtickými postavami zacházejí podle toho. Ve skutečnosti však velmoži křižáckého Zámoří byli nejen gramotní, ale leckdy vysoce vzdělaní.


Vztahy mezi Blízkým východem a východní Afrikou od 1. tisíciletí př. n. l. do 16. století

Publikováno: 25. března 2018

Existují archeologické nálezy i historické dokumenty naznačující, že východní Afrika nebyla zbytku světa neznáma. Pravděpodobně nejstarší zmínky pocházejí z Egypta a nasvědčují, že východní Afrika byla součástí země Punt. I když badatelé zemi Punt většinově zasazují do severovýchodní Afriky (oblasti Somálska a Etiopie), archeologie na tuto problematiku vrhá nové světlo a ukazuje, že spíše východní Afrika byla zemí Punt, nebo alespoň její součástí. Egypťané samotní věřili, že za zemí Punt leží „Boží země“; královna Hatšepsut prohlašovala, že jí byla země Punt přisouzena rozsahem až k „Boží zemi“.