Článek měsíce: Únor

Trójská válka: Mýtus a skutečnost

Clanek mesice

Trójské zdi: Byly tyto kameny svědky Homérovy války? (fotografie: Wikimedia Commons)

Navzdory rozšířenému názoru, archeologické vykopávky v rámci nového projektu průzkumu Tróje se neprovádějí za účelem porozumění Homérovy Idiady nebo trójské války. Za posledních 16 let se na vykopávkách v severozápadním Turecku podílelo více než 350 vědců a techniků z bezmála dvaceti zemí světa. Dějiny osídlení tohoto území sahají až do třetího tisíciletí př. n. l., do rané doby bronzové, kdy zde vzniklo opevněné sídliště a skončily v polovině 14. století, kdy byla byzantská osada stojící na tomto místě opuštěna. Jako ředitele vykopávek se mě lidé často ptali, jak to bylo s trójskou válkou a zda je to jen pouhý mýtus, nebo historická událost.

Trója byla zřejmě zničena kolem roku 1180 př. n. l. (tento údaj koresponduje s vrstvami VII nebo VIIa), s největší pravděpodobností v důsledku prohrané války. Máme důkazy o požáru, několik kosterních pozůstatků a hromady střel do praku. Lidé, kteří by úspěšně město ubránili, by střely posbírali pro další použití, ale vítězní dobyvatelé by se s nimi nezatěžovali. To ale ještě neznamená, že tento konflikt byl zrovna onou bájnou Homérovou trójskou válkou, i když ta se dle tradice odehrála někdy v této době. Město bylo poté značně oslabené a po několika desítkách let se v jeho rozvalinách usadila nová populace původem z východního Balkánu nebo Černomoří.

Vypadá to, že město bylo na svou dobu skutečně veliké a v pozici regionální mocnosti ovládající přístup ze Středomoří do Černého moře a pozemní cesty z jihovýchodní Evropy na východ do Anatolie. Trójská citadela neměla konkurenci v širokém okolí, ba dokonce ani kdekoliv v celé jihovýchodní Evropě. Město bylo evidentně opakovaně napadáno a muselo odolávat obléhání, jak vypovídají opravy, rozšiřování a zpevňování citadely.

Nové vykopávky učinily výjimečný objev, když se prokázalo, že od 17. až do počátku 12. století př. n. l. se na jižní a východní straně trójské citadely nacházelo městské osídlení (Trója VI/VIIa). Magnetometrické měření a sedm vykopávek uskutečněných od roku 1993 ukázaly, že tato městská zástavba byla přinejmenším od 13. století př. n. l. obehnána ochranným příkopem ve tvaru U, přibližně tři a půl metru širokým a dva metry hlubokým, vyhloubeným do pískovcového podloží. Závěry ohledně existence a kvality budov pod ochranou příkopu byly učiněny na základě vykopávek a průzkumů sondami, z nichž některé pokrývaly poměrně rozsáhlou oblast. Rozvržení města bylo potvrzeno v roce 2003 důkladným výzkumem keramiky. Taktéž jsme objevili hřbitov nacházející se jižně od příkopu. Poslední vykopávky odhalily, že Trója, nyní se rozkládající na 75 akrech, je asi patnáctkrát větší, než se dosud předpokládalo.

Dnes díky našim vlastním, ale i starším vykopávkám víme, že Trója doby bronzové měla ve všech hlavních aspektech mnohem blíže k ostatním anatolským kulturám, než k egejskému světu. Soudíme tak z velkého množství nalezené keramiky i dalších drobnějších nálezů (např. pečetě s nápisem v místním hieroglyfickém písmu), ale i z celkového dojmu města – využití vepřovic v architektuře nebo pohřby kremací.

Výzkum odborníků na Anatolii prokázal, že to, čemu dnes říkáme Trója, bylo v pozdní době bronzové království Viluša, země natolik mocná, že uzavírala mezinárodní smlouvy s chetitskou říší. Dokonce i Egypťané toto město znali. Vedle toho chetitské prameny naznačují, že v období na přelomu 13. a 12. století př. n. l. panovalo v oblasti Tróje politické a vojenské napětí – přesně v době, kam Homér zasazuje trójskou válku.



Nejnovější články:

Pilát Pontský: Římský prefekt Judeje

Publikováno: 7. ledna 2018

Značná část dnešních křesťanských badatelů i popkultury – za všechny uveďme film Mela Gibsona Umučení Krista – prezentuje Piláta Pontského jako slabou postavu, která v Kristově ukřižování sehraje zásadní roli. Bezpáteřní byrokrat neochotně podlehne naléhání bezohledných židovských předáků a nechá popravit nevinného člověka. Nicméně apoštolské vyznání víry, které se v řadě kongregací pravidelně cituje, ukazuje docela jiným směrem.


Kolik Židů přijalo křesťanství v 1. století

Publikováno: 12. října 2017

Není pochyb o tom, že křesťanské hnutí původně začalo jako čistě židovský fenomén a během staletí se vyvinulo v pohanské křesťanské náboženství. „Rozluka“ křesťanství s židovstvím je fascinující kapitolou v dějinách náboženství, badatelé dodnes diskutují, kdy přesně k ní došlo i jaké historické, náboženské a sociální okolnosti s ní přispěly. Já sám se k nim v tomto eseji vracet nebudu, i když mé závěry se těchto důležitých otázek někdy dotýkat budou. Mým úmyslem je čistě prozkoumat růst křesťanského hnutí v prvním století a pokusit se určit počet Židů, kteří se stali křesťany. Podle mého soudu, který stojí v protikladu s líčením v Lukášových Skutcích apoštolských, křesťanské hnutí učinilo dobrý dojem jen na minimum Židů. Počet křesťanů židovského původu v prvním století nikdy nepřesáhl číslo 1000 a v už polovině století byli přečísleni křesťany původně z pohanského prostředí.


Dějiny jižního Tichomoří

Publikováno: 28. září 2017

Oceánie je pozoruhodný kout světa, jemuž v řadě věcí náleží přívlastek „poslední“. Oceánie byla poslední oblastí osídlenou lidmi; byla poslední, kterou objevili Evropané; a byla poslední, kterou Evropané kolonizovali i dekolonizovali.


Pitcairnovy ostrovy: Poslední britská kolonie v Tichomoří

Publikováno: 17. září 2017

Legendární ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z Bounty, je nejzapadlejší osídlený kout jižního Tichomoří. Tato malá osada, založená roku 1790 devíti Brity a devatenácti Polynésany, je dnes stará přes dvě stě let. Je ironií dějin, že Pitcairn, jehož osídlení má původ v aktu vzdoru vůči britské koruně, se jako první tichomořský ostrov stal roku 1838 britskou kolonií a dnes je poslední připomínkou britského impéria v Tichomoří. Všechny čtyři ostrovy – Pitcairn, Henderson, Oeno a Ducie – mají rozlohu dohromady 47,4 kilometrů čtverečních, ovšem náleží k nim 800 000 kilometrů čtverečních výlučné hospodářské zóny, což je i důvod, proč Velká Británie odtud rozhodně nespěchá.


Dějiny Etiopie (1700–1950)

Publikováno: 13. září 2017

Roku 1769 v Etiopii nastalo velmi nepřehledné období bezvládí a válek rasů, podle starozákonního vzoru nazývané doba soudců, trvající až do roku 1855, kdy se etiopským císařem stal Tewodros II. Tewodros se snažil zlomit klanové vazby svých vojáků a posílit jejich disciplínu tím, že jejich žold vyplácel sám a nikoliv prostřednictvím feudálů. Ze zahraničí nechal dovážet palné zbraně, zvláště děla. Vydával tvrdé zákony a popravoval bandity, kteří po svém zajetí odmítali obdělávat půdu. Své vojáky využíval i ke stavebním projektům a často pracoval po jejich boku. Tewodrova vláda měla i silný náboženský prvek: císař nařídil všem muslimům do roka přijmout křesťanskou ortodoxní víru a římské katolíky vykázal ze země.