Článek měsíce: Červenec

Dějiny křesťanství v Íránu

Clanek mesice

Novoroční oslavy v arménské katedrále svatého Spasitele v Isfahánu (foto: Alí Chodájí, Tasnim News Agency via Wikimedia Commons)

Íránské křesťanství má své počátky v parthském období (247 př. n. l. – 228 n. l.). Skutky apoštolů, pocházející z prvního století, se zmiňují, že „když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě [v Jeruzalémě] … Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie…“. Rané křesťanské texty dále poukazují, že apoštolové Petr a Tomáš kázali evangelium Parthům, a další, jako Tadeáš, Bartoloměj a Tadeáš z Edessy, úspěšně evangelizovali národy Mezopotámie a Persie, kde Mari – perský konvertita vznešeného původu – se po Tadeáši z Edessy stal vůdcem perské křesťanské obce. Po něm ve třetím století obec vedli biskupové Abrís, Abrahám, Jákob, Ahha, Tomarsa, Šáhlufa a konečně biskup Papa bar Aggai koncem třetího století. Syrsky psané dokumenty rovněž naznačují, že již počátkem třetího století měli křesťané v Persii zhruba 360 obcí a řadu mučedníků. Křesťanství se šířilo jak mezi vesničany, tak městským obyvatelstvem a ke konci parthské éry (225) se křesťanské obce nalézaly od Edessy na západě, jež byla významným centrem křesťanské misie, až po Afghánistán na východě. Arbílské kroniky uvádí, že v tomto období měla perská církev dvacet biskupů a křesťané pronikli až do Arábie a střední Asie.

S nástupem Sásánovců (226–641) se situace křesťanství a dalších minoritních náboženství zhoršila. Proti křesťanství brojili nejen zoroastrovští mágové a kněžské školy, ale také někteří židé. Když římský císař Konstantin Veliký prohlásil křesťanství státním náboženstvím římského impéria a sebe vládcem všech křesťanů, začali Peršané vnímat křesťanství jako náboženství spjaté právě s Římany, svými úhlavními nepřáteli. Také christianizace Arménů a přeběhnutí některých arménských jednotek perské armády na stranu Římanů pověst křesťanů právě nezlepšilo. Perské náboženské i národnostní cítění se sjednotilo a vydláždilo cestu budoucímu pronásledování křesťanů, které v Persii trvalo ještě nějakých sto let poté, co skončilo v Římě – kde pronásledování křesťanů mělo svůj prapůvod.

Křesťanství se původně šířilo převážně mezi židy a Syřany, ale počátkem 4. století začala křesťanská víra přitahovat stále více rodilých Peršanů. Obrácení na křesťanství představovalo pro tyto lidi závažné rozhodnutí: i v dobách míru nezřídka znamenalo ztrátu rodiny, majetku, občanských práv či dokonce smrt. Některé vlny pronásledování za vlády Šápúra II. se co do hrůznosti mohly poměřovat s pronásledováním křesťanů v římské říši za císaře Diokleciána, který nechával křesťany upalovat, předhazovat divokým šelmám nebo zabíjet v aréně během gladiátorských her.

Ve 4. století egyptští mniši přinesli do Mezopotámie myšlenky monasticismu. Od té doby se kláštery rychle šířily po celé Persii. Mar Augínovy záznamy uvádí, že v jeho klášteře poblíž města Nisibis bylo 350 mnichů a každý z jeho 72 učedníků později založil svůj vlastní klášter. Počet klášterů musel být značný; hodně se jich nacházelo v Mezopotámii a oblasti severně od Tigridu a další byly roztroušené v Persii a Arménii. Vedle cenobitských společenství (mniši žijící v početných klášterních komunitách) existovalo i nemálo asketů žijících osaměle v jeskyních či prostých poustevnách. V klášterech se rozvíjela křesťanská mystika, která později významně ovlivnila mystiku islámskou (súfismus).

S růstem církve začaly narůstat také rozdíly mezi různými konfesemi, a to je snad i jeden z důvodů, proč íránští křesťané nevytvořili íránskou národní církev. Vnitřní sváry vytvořily značnou nejednotu a mnoho dalších problémů, které posléze přispěly k jejich úpadku a konečné porážce po muslimském a mongolském vpádu do Íránu a okolních zemí. Křesťanství se šířilo Íránem a ovlivňovalo i ostatní náboženské skupiny, jako například manichejce. Navzdory ukončení pronásledování a dalšímu zlepšení své situace, křesťané odmítli poskytnout podporu Sásánovcům, když byla perská říše přepadena Araby. Snad je k tomu vedl pocit sounáležitosti s křesťanskými arabskými kmeny. Poté ovšem, co Arabové Persii dobyli, křesťany – podobně jako židy – čekal osud občanů druhé kategorie.

Islámská expanze se odehrála v 7. století a předznamenala konec náboženské svobody na celém Blízkém východě. Všechny polyteistické a pohanské kulty, stejně tak blízko- a dálněvýchodní náboženství, byly postaveny mimo zákon. Islám je neuznával jako skutečná náboženství a všichni bohové a bůžci tak byli eliminováni jako falešní bohové. V mekkánské svatyni Ka’aba byla podobných náboženství a božstev uctívána celá řada, včetně křesťanství, po nástupu islámu však byla všechna zakázána. Vyznavači lokálních bohů se stali „nevěřícími“ (kuffár) a obyčejně dostali na výběr: konverzi k islámu nebo smrt. Alláh – výraz, který používaly místní arabské křesťanské kmeny jako označení Boha nebo lokálních božstev – se najednou stal jediným všemocným a nadřazeným bohem. Islám byl poslední a nejvyšší a ze všech věr a muslimští muži stáli nejvýše nade všemi, muslimských žen nevyjímaje. Jedině křesťanství a judaismus se svými posvátnými texty byly uznány jako skutečná náboženství. I přes velký počet křesťanských kmenů na Arabském poloostrově, byla náboženská svoboda arabských křesťanů podstatným způsobem osekána a snížen byl i jejich společenský status.

Írán byl součástí chalífátu a vztahovala se na něj stejná pravidla. Protože nemuslimové byli vytlačeni z vládních institucí, přeorientovali se obchod a finančnictví. Vznikla vrstva bohatých křesťanů, kteří ovšem měli mizivý politický vliv. Ve velkých městech našli uplatnění křesťanští řemeslníci, včetně například zlatníků a šperkařů. Tomáš z Margy se v záznamu ze své misie zmiňuje, že patriarcha Timotej vyslal jeho misionáře v doprovodu skupiny obchodníků, kteří cestovali do Muganu na řece Araks. Muslimové s náboženskými menšinami nakládali různě, v souladu s politikou chalífy, který byl zrovna u moci. Také velmi záleželo na povaze konkrétních místních guvernérů. Zatímco al-Hadždžádž ibn Júsuf, umajjovský místodržící Íránu, byl brutální a vůči jinověrcům bezohledný, jiní byli tolerantnější a diskriminačních pravidel se striktně nedrželi. V prvních staletích muslimům sloužila řada židovských, křesťanských a zoroastrovských filosofů, lékařů, vědců, techniků, hudebníků a dvorských úředníků. Později ale buď museli konvertovat k islámu, nebo opustit státní služby.

Konec 19. století v Íránu předznamenal začátek fundamentálních změn – a také konstituční revoluce. V revolučním hnutí se angažovali příslušníci mnoha menšin, včetně křesťanských partyzánů jako Jeprem Chán a jeho dcera Setáre, kteří hráli klíčovou roli při založení Tajné společnosti v roce 1905, první multietnické organizace, kde se diskutovaly politické změny. Židé, křesťané, bahájové a zoroastrovci tvrdě bojovali spolu s konstitucionalisty za ustanovení madžlesu v podobě národního zákonodárného sboru – namísto islámského madžlesu, jak požadovali muslimští předáci. Spolu s dalšími náboženskými menšinami se křesťanům v roce 1907 úspěšně podařilo schválit zákony, které přiznávaly stejná práva muslimským i nemuslimským občanům (mužům), a definování nového konceptu národnosti nestojícího na náboženském základě (s výjimkou bahájů, kteří nebyli uznáni). Ústava z roku 1906 sice ukončila segregaci příslušníků náboženských menšin, ale prakticky až za vlády šáhů z dynastie Pahlaví – Rezy Šáha a Mohammada Rezy – se křesťané a další menšiny mohly plně integrovat do íránské společnosti. Podle ústavy z roku 1906 měli křesťané, židé a zoroastrovci právo si každý zvolit po jednom zástupci do madžlesu, ale nemohli se podílet na volbě ostatních delegátů. Ústava také zakazovala nešíitským muslimům stát se členy vlády. To bylo za dynastie Pahlaví ignorováno a v 70. letech 20. století byli v nejvyšších státních funkcích i nemuslimové, vč. bahájů.

Islámská revoluce z roku 1979 zaručila náboženskou svobodu křesťanů, židů a zoroastrovců. Podle nové ústavy je náboženským menšinám umožněno řídit se vlastním náboženským právem v oblasti manželství, rozvodů a dědictví. Ústava ale také povýšila šaríu na státní právo a tedy diskriminace na základě náboženského vyznání a pohlaví jsou integrální součástí systému. Bahájové opět nejsou uznáni vůbec. Židé, křesťané a zoroastrovci mají každý svého zástupce v parlamentu a žádný zákon jim nezakazuje pracovat ve státním sektoru. Ale protože úřady běžně zaměstnávají jen muslimy a vyžadují „zkoušky ze šaríe“, jsou náboženské menšiny v praxi opět vyloučeny z práce pro vládu.



Nejnovější články:

Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.


Krátké dějiny řádu templářů

Publikováno: 20. dubna 2018

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret. V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů.


Staří Řekové a Římané ve východní Africe

Publikováno: 15. dubna 2018

Tato studie je dalším pokusem o objasnění, jak staří Řekové a Římané navázali obchodní spojení s východoafrickým pobřežím a pravděpodobně také vnitrozemím. Takový počin je nespíše prvním svého druhu; pokusíme se přitom skloubit znalosti získané z archeologického výzkumu na tanzanském pobřeží a ostrovech se známými antickými písemnými prameny.