Článek měsíce: Listopad

Jakými jazyky mluvil Ježíš

Clanek mesice

Nahoře: Bronzová pruta z roku 30 ražená Pontiem Pilátem nesoucí řecký nápis TIBEPIOY KAICAPOC, [v 17 roce vlády] Tiberia Caesara;
Dole: Pilátův kámen objevený v Caesareji v roce 1961 s latinským věnováním císaři Augustovi.

Jaké jazyky ovládal Ježíš Nazaretský? Při jakých příležitostech starověké palestinské obyvatelstvo užívalo hebrejštinu, aramejštinu, řečtinu nebo latinu? Byl Ježíš multilingvní? Těmito otázkami se biblisté zabývají již od 16. století. Odpovědi na ně nám dovolují nastínit sociolingvistickou realitu starověké Palestiny a také ovlivnit naše chápání a výklad nejrůznějších odstínů a stránek raného křesťanství, církve a novozákonních textů.

Většina vědců v 19. a 20. století o Ježíšovi předpokládala, především kvůli jeho židovskému původu, že byl výhradně aramejským mluvčím. V dnešní době už nicméně (takřka) nikdo s touto teorií nesouhlasí. Nálezy obrovského množství literárních i neliterárních památek v polovině 20. století, zejména pak v Kumránu a dalších místech v Judské poušti, nám odhalily přítomnost čtyř jazyků – hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny a latiny –, které starověké obyvatelstvo Palestiny aktivně používalo. Ježíš v tomto regionu žil a stýkal se s jeho obyvateli, musel tak s těmito jazyky být dobře obeznámen. Otázka se ovšem vznáší nad tím, kterým z nich Ježíš Nazaretský a jeho současníci skutečně hovořili. Vědci na tuto problematiku nemají jednotný názor a existuje k tomu hromada literatury.

Takzvaná hebrejská hypotéza uvádí, že hebrejština v 1. století nebyla ve skutečnosti mrtvým jazykem, ale byla aktivně používána, jak dokazuje Mišna (čili mišnická hebrejština), i když převažujícím názorem v 19. století bylo, že hebrejštinu nahradila aramejština v období babylónského zajetí (586–536 př. n. l.). Většina vědců ovšem uznává, že se hebrejština nadále používala v liturgických a vzdělávacích kontextech, zatímco aramejština byla v Ježíšově době jazykem lidovým. Aramejská hypotéza poté staví na tom, že aramejština byla rodným jazykem Ježíše i jeho učedníků. Zastánci této teorie se opírají o nápisy a dokumenty, ale i o praxi překládání Písma do aramejštiny (Targum). A zatímco aramejská hypotéza dominovala ve vědeckém diskursu, na přelomu milénia začalo stále více a více vědců přinášet argumenty ve prospěch řečtiny, jež byla hlavním jazykem starověké Palestiny. Příznivci řecké hypotézy uznávají multilingvní ráz starověké palestinské společnosti a tvrdí, že řečtina nahradila aramejštinu jako lingua franca východního Středomoří v době po dobytí oblasti Alexandrem Velikým a jeho diadochy a následné helenizaci. Archeologické nálezy rovněž ukazují, že počet řeckých nápisů a dokumentů je srovnatelný s aramejskými; mezi ně patří například tisíce dochovaných řeckých novozákonních rukopisů, s nimiž máme v současnosti možnost pracovat. Pokud jde o latinu, tak i když se o tom vesměs pochybuje, tak i ta mohla být jazykem, jež Ježíš a jeho učedníci znali. Vědci se obecně shodují, že lingvistické důkazy poukazují na to, že latina se používala jen ve státní správě. Většina archeology objevených latinských textů pochází z Ceasareje Maritimy a tato skutečnost nám říká, že Židé, kteří žili v okolí, podél samařského pobřeží a na západních hranicích Palestiny, s tímto jazykem přinejmenším přicházeli do styku.



Nejnovější články:

Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.


Krátké dějiny řádu templářů

Publikováno: 20. dubna 2018

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret. V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů.


Staří Řekové a Římané ve východní Africe

Publikováno: 15. dubna 2018

Tato studie je dalším pokusem o objasnění, jak staří Řekové a Římané navázali obchodní spojení s východoafrickým pobřežím a pravděpodobně také vnitrozemím. Takový počin je nespíše prvním svého druhu; pokusíme se přitom skloubit znalosti získané z archeologického výzkumu na tanzanském pobřeží a ostrovech se známými antickými písemnými prameny.