Článek měsíce: Říjen

Ruská kolonizace Aljašky

Clanek mesice

Nový Archandělsk, dnešní Sitka na jihovýchodním pobřeží Aljašky

Koncem 15. století započala nová a pozoruhodná kapitola v dějinách lidstva. Několik západoevropských zemí odstartovalo námořní objevné expedice a systematicky mapovalo tisíce kilometrů v Atlantském i Tichém oceánu s vidinou zisku nových území. Plavba neznámými vodami byla náročná a nebezpečná. I když některé další národy (staří Číňané nebo Polynésané) vyslaly v minulosti lodě na dálkové plavby, není důkazu, že by tak učinily s úmyslem získat nové poznatky o světě. Evropané se zajímali o velikost kontinentů, své místo a postavení mezi nimi. Mořeplavci se zajímali rovněž o lidi, kteří v dalekých krajích žili, i tamní suroviny, které by se v Evropě daly využít. Věk zámořských objevů trval fakticky až do 19. století. Snad nejpozoruhodnější objevy byly učiněny na americkém kontinentě, přezdívaném „Nový svět“, protože o jeho existenci do té doby v Evropě neměli ani tušení. Postupem času Evropané objevili na zeměkouli každý kout a bílá místa na mapě světa tak definitivně zmizela.

Objevitelé si z cest přiváželi poznatky a dojmy o vzdálených zemích, o jejich obyvatelích, produktech a zboží, které se v Evropě dalo zužitkovat. Právě zisk z dovozových komodit a snaha zabránit konkurenčním zemím, aby převzaly kontrolu nad těmito surovinami a námořními trasami, se stávaly hlavním impulzem k novému objevování. Vidina rychlého zisku do nového byznysu vháněla další a další země. Na začátku 18. století již bylo na světě jen několik regionů, které nebyly probádány – jedním z nich bylo i severní Tichomoří.

Z evropských národů to byli Rusové, kteří jako první pronikli do oblasti severního Tichomoří. Rusové měli v prozkoumávání takových oblastí velkou tradici, do oblasti Arktidy pronikali již od 10. století. Za cara Ivana IV. Hrozného (1547–1582) Rusové začali prozkoumávat oblasti východně od Uralu, kde obchodovali a podmaňovali zdejší obyvatelstvo. V roce 1647 se přes Sibiř dostali k Ochotskému moři v severozápadním konci severního Tichomoří. Následujícího roku se kozáci vedení Semjonem Děžnovem plavili podél sibiřského pobřeží v Beringově úžině a dostali se do ústí řeky Anadyr.

V roce 1725 car Petr Veliký (1672–1725) zmocnil dánského mořeplavce Vita Beringa, aby podnikl průzkumnou plavbu na východ od Kamčatky. V roce 1727 Bering vyrazil z Kamčatky na sever do ledovcových polí a pak zpět na Kamčatku. Kvůli bouři a mlze však nespatřil na východě severoamerické pobřeží. V létě 1732 z Kamčatky vyrazil jiný kozák jménem Michail Gvozděv. Plul Beringovou úžinou směrem na sever a objevil Diomédovy ostrovy. Na druhém z navštívených ostrovů ruské kozáky přivítala sprška šípů od místních Eskymáků. Následujícího dne Rusové zakotvili u Mysu prince z Walesu, nejzápadnějším bodu amerického kontinentu. Brzy na to se přiblížili ke Králově ostrovu, kde jim v kajaku vyjeli vstříc místní domorodci. Po tomto setkání se Gvozděv vrátil zpět na Kamčatku. Jeho výprava představovala první ruský kontakt s americkou pevninou a aljašskými domorodci.



Nejnovější články:

Řecké obyvatelstvo křižáckého Kypru

Publikováno: 19. srpna 2019

Kyperské království se svou povahou od ostatních křižáckých států v Levantě v mnoha ohledech lišilo – jedním z nich byla skladba obyvatelstva. Zatímco křižáci v Syropalestině se potýkali s mozaikou menšin hlásící se k celé řadě náboženských vyznání, Kyperské království bylo v době svého vzniku homogenní, osídlené téměř výhradně řecky mluvícím obyvatelstvem východního ortodoxního ritu.


Spartské námořnictvo

Publikováno: 6. srpna 2019

Na rozdíl od Athén, Sparta nebyla na moři existenčně závislá. Byla soběstačná v potravinové produkci, těžbě dřeva i nerostných surovin. Díky tomu nepotřebovala zahraniční obchod a s tím spojenou údržbu a obranu obchodních tras. Místo toho potřebovala udržovat klid v Messénii, což byla její obilnice, ale na to stačila pozemní armáda. Ve světle těchto skutečností je proto překvapivé, že Sparťané byli vůbec schopni postavit a vypravit loďstvo; nikoliv ale proto, že by byli nedbalí nebo zaostalí, jak někteří komentátoři naznačují.


Odkaz Trójské Heleny

Publikováno: 5. srpna 2019

Trójská Helena není v Iliadě a Odyssee vylíčena jako zlá, marnivá, chamtivá nebo povětrná žena, jako tomu bývalo zvykem v athénských divadlech, nýbrž jako důstojná princezna (královna) a moudrá žena. V Iliadě král Priamos Helenu oslovuje „mé dítě“, a i Hektór, vzor homérských ctností, jí prokazuje respekt. Co je ale nejpozoruhodnější, Meneláos ji po pádu města vezme zpět.


Starověká Trója

Publikováno: 2. srpna 2019

Jméno Trója odkazuje jak na mytický příběh, tak skutečnou archeologickou lokalitu. Myšlenka, že objevené město je Trója, sahá 2700 let zpět, kdy iónské pobřeží kolonizovali staří Řekové. V 19. století opět ožila, když Heinrich Schliemann v Hisarlıku provedl sérii vykopávek a nalezl artefakty údajně patřící králi Priamovi.


Bankovní aktivity templářů

Publikováno: 12. července 2019

V posledku to nebyl ani islám, ani vojenská moc nějaké saracénské říše, která přinesla zkázu templářskému řádu, ale bylo to jejich vlastní bohatství – a chamtivost jednoho křesťanského vladaře. Je ironií dějin, že církevní řád, který byl zpočátku tak chudý, že samo slovo „chudý“ si dal do názvu, nejenže pohádkově zbohatl, ale svými finančními aktivitami i proslul. Cynik by snadno řekl, že templáři byli víc bankéři, než válečníci.