Článek měsíce: Červen

Athénské vévodství

Clanek mesice

Stříbrný denár Guye II s latinským nápisem Gui Dux Atenes (Guy, vévoda athénský)

Athény se nacházely v úpadku již v byzantském období před příchodem franských křižáků. Křižáci ale zasadili ještě další úder, město vydrancovali, zničili kostely i historické památky a dopouštěli se násilností na obyvatelstvu. Po dobytí Kontantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a rozdělení byzantského území byly Athény postoupeny burgundskému rytíři Otovi z la Roche (vláda 1205–1225), který založil dynastii. Vláda sídlila v Thébách a zpočátku ovládala Attiku, Bojótii, Megaridu a později i Nauplion (1210) a Argos (1212). Ota se o vládu dělil se svým synovcem Guyem, jemuž město Théby postoupil po roce 1210 nebo 1211. Athénské vévodství ovládalo čtyři přístavy: Pireus, Nauplion, Atalanti a Livadostro.

Burgundská dynastie vládla více než sto let. Ota se po nějakých dvaceti letech v Řecku vrátil zpět do Burgundska a vládu svěřil svému synovci a dědicovi Guyovi z la Roche (1225–1263). Guy se později proslavil svým angažmá v boji za odtržení Eubóje (1256–1258) proti Vilému II. z Villehardouinu. V roce 1258 Vilém a jeho spojenci porazili Guye v bitvě na úpatí hory Karydi nedaleko Megary. Ten po porážce odcestoval do Paříže, kde od francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270) obdržel titul athénského vévody.

Roku 1303 byzantský císař Andronikos II. Palaiologos najal armádu katalánských žoldnéřů, aby s jejich pomocí mohl zaútočit na osmanské Turky v Anatolii. Z žoldnéřů se však záhy vyklubali nebezpeční nepřátelé, kteří napadli řeckou pevninu. Poslední franský athénský vévoda Gautier z Brienne využil žoldnéřských služeb Katalánské kompanie k rozšíření svého panství, ale protože Kataláncům v posledku odmítl zaplatit původně dohodnutý obnos, netrvalo dlouho a brzy došlo k otevřenému střetu. V roce 1311 Katalánci porazili athénská vojska v bitvě u Orchomena u jezera Kopais a poté obsadili Théby a Athény, čímž de facto svrhli burgundskou dynastii a vlády se chopili sami.

Řecké obyvatelstvo změnu vlády přijalo bez protestů. Většina obyvatel pasivně přihlížela politickým změnám v jejich zemi, které na ně neměly žádný praktický dopad a jejich život nijak nezlepšovaly. Řečtí obyvatelé Athénského vévodství se nebouřili ani nevystěhovávali do jiných křižáckých států pod vládou Franků či Benátčanů; zůstávali a snášeli cizí okupaci v naději, že nějaký příští dobyvatel jim zajistí lepší život.

V průběhu 12. století se z pobřeží Attiky stalo neklidné rejdiště pirátů a až příchod Franků po čtvrté křížové výpravě v oblasti obnovil klid a pořádek. Frankové zorganizovali státní správu a hospodářství na základě specifických pravidel a umístili obchod a církev pod přísný dohled, čímž významně ovlivnili život porobeného řeckého obyvatelstva. Frankové zavedli západoevropský feudální systém a řídili se zákony podle zákoníku Latinského císařství (Assises de Romanie), který udával, že obsazená půda se má rozdělit mezi dobyvatele jako léna; domorodé obyvatelstvo pak mělo být začleněno do společnosti na nejnižším stupni feudálního systému.

Křižáci, kteří se po čtvrté křížové výpravě v Attice či Bojótii usadili – od prostých vojáků obhroublých mravů až po křižácké panstvo –, nikdy předtím nepřišli do styku s klasickou řeckou kulturou. Ovšem Florenťané byli jiný případ: od poloviny 14. století byla Florencie skutečným centrem hellenistiky. Je však třeba uznat, že provořadým zájmem florentských dobyvatelů v Řecku bylo zabezpečit územní zisky a upevnit moc – kulturní zážitky na žebříčku priorit stály někde hodně nízko.



Nejnovější články:

Kam zmizeli „bohabojní“?

Publikováno: 24. března 2019

Již řadu let před sebou máme obrázek lidí, kteří ztělesňovali průnik židovského náboženství a řecko-římské zbožnosti – tzv. „bohabojných“. V roce 1962 Paulyho encyklopedie (Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft) vymezila dělící čáru mezi bohabojnými a židovskými konvertity (proselyty). Především bohabojných bylo víc: „namnoze navštěvují synagogální bohoslužby, jsou v biblickém významu monoteisty a dodržují některá ustanovení Zákona, leč nepřistoupili na obřízku a tím i plnou konverzi. Říká se jim […] sebomenoi, či fobumenoi ton theon“. Vydání Encyclopedie Judaiky z roku 1971 uvádí, že „v diaspoře počet sebomenoi – nekonvertovaných pohanských ctitelů – vytrvale rostl a v prvním století jich už mohly být miliony“.


Němčina v Tichomoří

Publikováno: 1. prosince 2018

Počátky německého vlivu v Tichomoří sahají do šedesátých let 19. století, kdy firma Godeffroy & synové se sídlem na Samoe začala v různých částech Polynésie a Mikronésie zakládat síť obchodních stanic. V sedmdesátých letech došlo k upevnění a rozšíření vlivu také v Melanésii (vesměs na Šalomounových ostrovech a Bismarckově souostroví). Po sjednocení Německa v roce 1871 byla řada oblastí v regionu anektována jako kolonie nebo protektoráty: Marshallovy ostrovy (1878); Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví (1884); Mariany, Karolíny a Ťiao-čou (1898) a Samoa (1899).


Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.