Článek měsíce: Srpen

Agent 001: Mýtus jménem Pavlík Morozov

Clanek mesice

Pavlík Morozov jak byl zpodobňován v sovětských médiích v 50. letech: ve sněhobílé košili a rudém pionýrském šátku (archiv Jurije Družnikova).

Když mně bylo osm let, zpíval jsem v dětském sboru. Dirigent k nám hrdě pronesl: „A nyní si zazpíváme, s textem od slavného básníka pro děti Sergeje Michalkova a hudbou maďarského komunisty Ference Saba – píseň o Pavlíku Morozovovi!“ Nebyly jsme jediné hlasy zvednuté k poctě hrdinného Pavlíka Morozova. Po dobu půl století celá země velebila tohoto statečného mladého chlapce.

Jaký skutek ale z něho udělal hrdinu? V roce 1932 odhalil svého otce Trofima Morozova jakožto „nepřítele lidu.“ Oznámil OGPU (sovětské tajné policii), že jeho otec pomáhal bohatým sedlákům (tzv. kulakům), kteří se odmítali vzdát své půdy a dobytka ve prospěch státu a přijmout kolektivizaci, za což byl označen za nepřítele socialismu. Trofim Morozov byl zatčen, odsouzen a poslán do koncentračního tábora – a už ho nikdy nikdo nespatřil. Krátce po otcově soudu byl Pavlík sám zavražděn „nepřáteli státu“ a po mučednické smrti byl oslavován jako lidový hrdina. Každé dítě v Sovětském svazu se muselo učit o jeho příběhu a být připraveno následovat jeho příkladu. Jeho oficiální titul zněl Hrdinný pionýr Sovětského svazu číslo 001.

V roce 1982 při příležitosti 50. výročí jeho smrti sovětský tisk Pavlíka nazval „mučedníkem ideologie“. Místo jeho smrti bylo vykreslováno jako svatyně a samotný chlapec jako světec. Pro ateistický sovětský tisk je toto pozoruhodné výrazivo, které v syrové nahotě odhaluje teologickou dimenzi komunistické ideologie. Nikdy v průběhu tisíce let ruských dějin nebyl věnován takový věhlas malému dítěti.



Nejnovější články:


Komparativní analýza bitvy u Little Big Hornu a u Isandlwany: Paralely mezi americkými Indiány a Zuluy

Publikováno: 13. srpna 2017

Z vojenského hlediska je podoba mezi prérijními Indiány a Zuluy skutečně zarážející. I když Zuluové bojovali jako lehká pěchota a Šajeni a Siouxové jako lehká jízda, mezi jejich výzbrojí a stylem boje najdeme řadu paralel. Základní zbraní zulských impiů bylo kopí, ale používali také dřevěné kyje (knobkerrie), sekery, vrhací oštěpy a v omezené míře i palné zbraně. Indiáni měli k dispozici zbraní víc, ale žádná nebyla výrazným způsobem lepší, než co měli Zuluové. Pro boj zblízka používali tomahawky, nože, kyje a kopí, na dálku pak vrhací oštěpy a pušky. Výzbroj obou národů byla v zásadě srovnatelná. Pozoruhodné je, že ač oba národy měly přístup k palným zbraním, Zuluové byli povětšinou mizerní střelci, kdežto Indiáni uměli střílet velmi dobře.


Obrázek manželství ve starověkých Athénách a Spartě

Publikováno: 17. dubna 2017

Vztahy mezi muži a ženami ve Spartě vyvolávaly v celém antickém světě údiv a nepochopení. Pro své zvláštní postavení a chování byly spartské ženy pokládány za dominantní a divné. Aristotelés Sparťankám kladl za vinu, že zapříčinily úpadek spartského státu. Když jednou Athéňanka (snad ze závisti) pronesla k spartské královně Gorgóně: „Jenom vy, Sparťanky, vládnete mužům,“ Gorgó jí odpověděla: „Vždyť jenom my rodíme muže!“ Abychom docenili unikátní aspekty spartského manželství, je užitečné si připomenout, jak vypadala manželství elit v jiných řeckých městech.


Trójská válka: Mýtus a skutečnost

Publikováno: 16. dubna 2017

Jako ředitele vykopávek se mě lidé často ptali, jak to bylo s Homérovou trójskou válkou a zda je to jen pouhý mýtus, nebo historická událost. Podle archeologických a historických nálezů učiněných zejména v posledních deseti letech se dnes zdá mnohem pravděpodobnější, že se v okolí Tróje na konci pozdní doby bronzové odehrálo několik válečných konfliktů. V současnosti nevíme, zda všechny či jen některé z nich se později slily do pozdější vzpomínky na „trójskou válku“, nebo jeden z nich byl natolik mimořádný a pozoruhodný, že zůstal nadále pamatován jako ta jedna konkrétní „trójská válka“. Každopádně momentálně vše nasvědčuje tomu, že Homér by měl být brát vážně a že jeho příběh o válce mezi Řeky a obyvateli Tróje se zakládá na vzpomínkách na skutečné události – ať už byly jakékoli.


Kilíkijští piráti: Přízrak starověkého Středomoří

Publikováno: 15. března 2017

Piráti byli postrachem moří odjakživa, ale v druhé polovině 2. století př. n. l. jejich aktivita narostla do takových rozměrů, že středomořskému světu hrozila destabilizace. Hnízdem pirátů ve Středomoří byly Baleáry a Kréta, a v pozdějším období i západní Kilíkie. Stahovali se tam psanci a desperáti z okolních zemí, aby mohli začít nový život jako piráti. Piráti obyčejně napadali pomalé obchodní lodě a zajímali jejich posádky; mezi jejich oblíbené cíle patřily zvláště velké dopravní lodě vezoucí obilí z Egypta do Itálie. Zajatce poté odvlekli na egejský ostrov Délos, jenž byl centrem mezinárodního obchodu s otroky. Je zaznamenáno, že alespoň při jedné příležitosti zde bylo prodáno na deset tisíc lidí během jednoho dne. Nešťastníci byli poté převezeni do Itálie, kde museli pracovat na latifundiích patřících bohatým římským senátorům a jezdcům.


Spartský ethos

Publikováno: 25. února 2017

Dnes není zcela jasné, odkud pocházejí kořeny unikátního spartského důrazu na ticho, jednoduchost a preciznost – i když se můžeme domnívat, že se zde promítají dórské kořeny Sparťanů. Například dórská architektura je ve srovnání s iónskou a korintskou velmi prostá. Leč není pochyb, že v době 5. století př. n. l. Sparťané pěstovali tradici, která upřednostňovala ticho a jednoduchost nad tlacháním a parádivostí. Co dnešní pozorovatelé často přehlížejí je, že ticho pěstované ve Spartě nebylo tichem hloupých zvířat, nýbrž přemýšlivých lidí, kteří uznávali, že je moudré se zamyslet, než něco řeknou a mluvit jen, když je co říci. A tento přístup je základem spartského řečnictví, kterého si tak cenili filosofové jako Sókratés a Platón.