Článek měsíce: Září

Poslední cargo kult

Clanek mesice

Typický předák kultu Johna Fruma ve změti oblečení a cetek mající připomínat americkou uniformu (archiv Mikea Jaye)

Je krátce před úsvitem 15. února na ostrově Tanna v jižním Tichomoří. Začíná už se dělat nepříjemné dusno a horko jaké je obvyklé v období dešťů a prasata s kuřaty se začínají ozývat. A tak jako každý 15. únor v průběhu posledních 45 let – tak i dnes se má odehrát jedna z nejpodivuhodnějších náboženských slavností na světě.

Vesnice v Sulphurské zátoce se pomaličku probouzí, tak jako každé ráno, přímo pod činnou sopkou. Doškované bambusové chatrče jsou oproti jiným vesnicím v Melanésii uspořádány poněkud neobvykle: nikoliv do kruhu kolem centrální klanové chatrče nebo banianového stromu, ale do čtverce kolem velké prázdné plochy připomínající buzerplac. To proto, že vesnice v Sulphurské zátoce je jednou z mnoha dalších v této části světa, kde lidé nevzývají Ježíše Krista, kterého sem přinesli misionáři, ani tradiční náboženství svých předků (kastom), ale mají svého vlastního boha: duchovního mesiáše známého jako John Frum.

John Frum je syn boží, ale není totožný s Ježíšem Kristem. Tu je černý Melanésan, ondy zase běloch, či podle dalších afroamerický voják. John Frum je mesiáš tradičního náboženství, který přišel lid Tanny zachránit před misionáři a obrátit je zpět ke starým praktikám; je také univerzálním zpodobněním změny, nástupce Buddhy, Ježíše nebo Muhammada. Pro antropology je John Frum příkladem jednoho z nejpozoruhodnějších a nejexotičtějších fenoménů, jaký se vyskytuje v domorodých kulturách: cargo kultů. Po celé Melanésii – od Nové Guineje, přes Šalomounovy ostrovy až po Nové Hebridy – se vyskytují desítky navzájem nepropojených, tisíce mil od sebe vzdálených a různých jazyků používajících komunit, které na první pohled spontánně vyznávají stejné bizarní náboženství. Tento zvláštní náboženský systém vznikl, když běloši začali ostrovy opouštět a jejich cargo – moderní západní zboží – se mělo magickým způsobem dostat k domorodcům, kteří se pokládali za jeho právoplatné majitele.

„Cargo kulty“ se naplno rozvinuly v 50. letech 20. století, i když jakmile se o fenomén začali zajímat západní vědci, zjistilo se, že kořeny tohoto hnutí sahají mnohem dál, až do 90. let 19. století. Klasické je podání australského antropologa Petera Lawrence, který v roce 1949 podnikl terénní výzkum mezi domorodci v provincii Madang v Nové Guineji, kteří navzdory koloniální vládě žili víceméně jako v době kamenné. Lawrence postupně zjistil, že jeho přítomnost byla zapletena do neobyčejně složitého náboženství. Neustálé ho obklopovaly pověsti, že pro něho brzy do přístavu přijede nákladní loď s obrovským nákladem zboží a domorodci po něm chtěli, aby jim pomohl dozírat na čištění přistávací plochy pro letadla. Když se jich otázal, k čemu mají letiště, řekli mu, že je určené pro nákladní letadla, které jim co nevidět přivezou maso v konzervách, rýži, nářadí, tabák a generátor pro elektrické osvětlování. Když se Lawrence zeptal, kdo že jim to všechno pošle, odvětili „Bůh na nebesích“.



Nejnovější články:


Pitcairnovy ostrovy: Poslední britská kolonie v Tichomoří

Publikováno: 17. září 2017

Legendární ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z Bounty, je nejzapadlejší osídlený kout jižního Tichomoří. Tato malá osada, založená roku 1790 devíti Brity a devatenácti Polynésany, je dnes stará přes dvě stě let. Je ironií dějin, že Pitcairn, jehož osídlení má původ v aktu vzdoru vůči britské koruně, se jako první tichomořský ostrov stal roku 1838 britskou kolonií a dnes je poslední připomínkou britského impéria v Tichomoří. Všechny čtyři ostrovy mají rozlohu dohromady 47,4 kilometrů čtverečních, ovšem náleží k nim 800 000 kilometrů čtverečních výlučné hospodářské zóny, což je i důvod, proč Velká Británie odtud rozhodně nespěchá.


Dějiny Etiopie (1700–1950)

Publikováno: 13. září 2017

Roku 1769 v Etiopii nastalo velmi nepřehledné období bezvládí a válek rasů, podle starozákonního vzoru nazývané doba soudců, trvající až do roku 1855, kdy se etiopským císařem stal Tewodros II. Tewodros se snažil zlomit klanové vazby svých vojáků a posílit jejich disciplínu tím, že jejich žold vyplácel sám a nikoliv prostřednictvím feudálů. Ze zahraničí nechal dovážet palné zbraně, zvláště děla. Vydával tvrdé zákony a popravoval bandity, kteří po svém zajetí odmítali obdělávat půdu. Své vojáky využíval i ke stavebním projektům a často pracoval po jejich boku. Tewodrova vláda měla i silný náboženský prvek: císař nařídil všem muslimům do roka přijmout křesťanskou ortodoxní víru a římské katolíky vykázal ze země.


Jsou Súdánci Arabové?

Publikováno: 8. září 2017

Súdán, do nedávna největší a jedna z geograficky nejrozmanitějších zemí Afriky, se v roce 2011 rozdělil poté, co si obyvatelé súdánského Jihu v referendu odhlasovali nezávislost. Vláda v Chartúmu výsledku referenda požehnala a tak nic nebránilo tomu, aby si převážně křesťanský a animistický jižní Súdán – jehož obyvatelé desítky let bojovali proti nadvládě muslimského Severu – šel vlastní cestou. Po odtržení Jihu se Súdán stal třetí největší arabsky mluvící zemí v regionu. Jedná se o rozmanitou zemi s řadou etnik a kultur, pozornost světové veřejnosti ovšem po léta poutala spíše série brutálních občanských válek.


Juan Nepomuceno Cortina: Příběh texaského zbojníka

Publikováno: 18. srpna 2017

13. července 1859 se Juan Cortina pro jedny stal Robinem Hoodem a pro druhé nenáviděným zlosynem. V Brownsville se stal svědkem utrpení svého bývalého zaměstnance z ranče Tomáse Cabrery, když ho šerif Bob Shears mlátil tělem pistole tak, až nešťastník těžce krvácel. Cortina se rozhodl věc vzít do vlastních rukou: Shearse postřelil svým coltem, postaral se o Cabreru a poté uprchl do Mexika. O dva měsíce později se vrátil se sedmdesáti bojovníky, z nich většina byli texasští Mexičané (Tejanos), a vzal Brownsville útokem. Cortinovi muži z vězení osvobodili desítku Mexičanů, zastřelili tři anglofonní Američany a za pokřiku „Mueran los gringos“ (Smrt gringům) odjeli. Ve své době v Cortinovi řada texaských Mexičanů nalezla inspiraci a přidala se k jeho boji, ale v dlouhodobém horizontu si tím zadělali na spoustu problémů. Američané jim Cortinu jen tak neodpustili a dlouhá desetiletí se za něho mstili. I když Cortinův boj byl etický a po všech stránkách rozumný, řada texaských Mexičanů pociťovala hořkost anglofonních Američanů mnohdy až do 20. století.


Komparativní analýza bitvy u Little Big Hornu a u Isandlwany: Paralely mezi americkými Indiány a Zuluy

Publikováno: 13. srpna 2017

Z vojenského hlediska je podoba mezi prérijními Indiány a Zuluy skutečně zarážející. I když Zuluové bojovali jako lehká pěchota a Šajeni a Siouxové jako lehká jízda, mezi jejich výzbrojí a stylem boje najdeme řadu paralel. Základní zbraní zulských impiů bylo kopí, ale používali také dřevěné kyje (knobkerrie), sekery, vrhací oštěpy a v omezené míře i palné zbraně. Indiáni měli k dispozici zbraní víc, ale žádná nebyla výrazným způsobem lepší, než co měli Zuluové. Pro boj zblízka používali tomahawky, nože, kyje a kopí, na dálku pak vrhací oštěpy a pušky. Výzbroj obou národů byla v zásadě srovnatelná. Pozoruhodné je, že ač oba národy měly přístup k palným zbraním, Zuluové byli povětšinou mizerní střelci, kdežto Indiáni uměli střílet velmi dobře.