Článek měsíce: Prosinec

Ruská kolonizace Aljašky

Clanek mesice

Nový Archandělsk, hlavní město ruské Aljašky (rytina z 19. století; De Agostini Picture Library)

Koncem 15. století započala nová a pozoruhodná kapitola v dějinách lidstva. Několik západoevropských zemí odstartovalo námořní objevné expedice a systematicky mapovalo tisíce kilometrů v Atlantském i Tichém oceánu s vidinou zisku nových území. Plavba neznámými vodami byla náročná a nebezpečná. I když některé další národy, jako třeba staří Číňané nebo Polynésané, vyslaly v minulosti lodě na dálkové plavby, není důkazu, že by tak učinily s úmyslem získat nové poznatky o světě. Evropané se zajímali o velikost kontinentů, své místo a postavení mezi nimi. Mořeplavci se zajímali rovněž o lidi, kteří v dalekých krajích žili, i tamní suroviny, které by se v Evropě daly využít. Věk zámořských objevů trval fakticky až do 19. století. Snad nejpozoruhodnější objevy byly učiněny na americkém kontinentě, přezdívaném „Nový svět“, protože o jeho existenci do té doby v Evropě neměli ani tušení. Postupem času Evropané objevili na zeměkouli každý kout a bílá místa na mapě světa tak definitivně zmizela.

Objevitelé si z cest přiváželi poznatky a dojmy o vzdálených zemích, o jejich obyvatelích, produktech a zboží, které se v Evropě dalo zužitkovat. Právě zisk z dovozových komodit a snaha zabránit konkurenčním zemím, aby převzaly kontrolu nad těmito surovinami a námořními trasami, se stávaly hlavním impulzem k novému objevování. Vidina rychlého zisku do nového byznysu vháněla další a další země. Na začátku 18. století již bylo na světě jen několik regionů, které nebyly probádány – jedním z nich bylo i severní Tichomoří.

Z evropských národů to byli Rusové, kteří jako první pronikli do oblasti severního Tichomoří. Rusové měli v prozkoumávání takových oblastí velkou tradici, do oblasti Arktidy pronikali již od 10. století. Za cara Ivana IV. Hrozného (1547–1582) Rusové začali prozkoumávat oblasti východně od Uralu, kde obchodovali a podmaňovali zdejší obyvatelstvo. V roce 1647 se přes Sibiř dostali k Ochotskému moři v severozápadním konci severního Tichomoří. Následujícího roku se kozáci vedení Semjonem Děžnovem plavili podél sibiřského pobřeží v Beringově úžině a dostali se do ústí řeky Anadyr.

V roce 1725 car Petr Veliký (1672–1725) zmocnil dánského mořeplavce Vita Beringa, aby podnikl průzkumnou plavbu na východ od Kamčatky. V roce 1727 Bering vyrazil z Kamčatky na sever do ledovcových polí a pak zpět na Kamčatku. Kvůli bouři a mlze však nespatřil na východě severoamerické pobřeží. V létě 1732 z Kamčatky vyrazil jiný kozák jménem Michail Gvozděv. Plul Beringovou úžinou směrem na sever a objevil Diomédovy ostrovy. Na druhém z navštívených ostrovů ruské kozáky přivítala sprška šípů od místních Eskymáků. Následujícího dne Rusové zakotvili u Mysu prince z Walesu, nejzápadnějším bodu amerického kontinentu. Brzy na to se přiblížili ke Králově ostrovu, kde jim v kajaku vyjeli vstříc místní domorodci. Po tomto setkání se Gvozděv vrátil zpět na Kamčatku. Jeho výprava představovala první ruský kontakt s americkou pevninou a aljašskými domorodci.



Nejnovější články:

Kolik Židů přijalo křesťanství v 1. století

Publikováno: 12. října 2017

Není pochyb o tom, že křesťanské hnutí původně začalo jako čistě židovský fenomén a během staletí se vyvinulo v pohanské křesťanské náboženství. „Rozluka“ křesťanství s židovstvím je fascinující kapitolou v dějinách náboženství, badatelé dodnes diskutují, kdy přesně k ní došlo i jaké historické, náboženské a sociální okolnosti s ní přispěly. Já sám se k nim v tomto eseji vracet nebudu, i když mé závěry se těchto důležitých otázek někdy dotýkat budou. Mým úmyslem je čistě prozkoumat růst křesťanského hnutí v prvním století a pokusit se určit počet Židů, kteří se stali křesťany. Podle mého soudu, který stojí v protikladu s líčením v Lukášových Skutcích apoštolských, křesťanské hnutí učinilo dobrý dojem jen na minimum Židů. Počet křesťanů židovského původu v prvním století nikdy nepřesáhl číslo 1000 a v už polovině století byli přečísleni křesťany původně z pohanského prostředí.


Dějiny jižního Tichomoří

Publikováno: 28. září 2017

Oceánie je pozoruhodný kout světa, jemuž v řadě věcí náleží přívlastek „poslední“. Oceánie byla poslední oblastí osídlenou lidmi; byla poslední, kterou objevili Evropané; a byla poslední, kterou Evropané kolonizovali i dekolonizovali.


Pitcairnovy ostrovy: Poslední britská kolonie v Tichomoří

Publikováno: 17. září 2017

Legendární ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z Bounty, je nejzapadlejší osídlený kout jižního Tichomoří. Tato malá osada, založená roku 1790 devíti Brity a devatenácti Polynésany, je dnes stará přes dvě stě let. Je ironií dějin, že Pitcairn, jehož osídlení má původ v aktu vzdoru vůči britské koruně, se jako první tichomořský ostrov stal roku 1838 britskou kolonií a dnes je poslední připomínkou britského impéria v Tichomoří. Všechny čtyři ostrovy – Pitcairn, Henderson, Oeno a Ducie – mají rozlohu dohromady 47,4 kilometrů čtverečních, ovšem náleží k nim 800 000 kilometrů čtverečních výlučné hospodářské zóny, což je i důvod, proč Velká Británie odtud rozhodně nespěchá.


Dějiny Etiopie (1700–1950)

Publikováno: 13. září 2017

Roku 1769 v Etiopii nastalo velmi nepřehledné období bezvládí a válek rasů, podle starozákonního vzoru nazývané doba soudců, trvající až do roku 1855, kdy se etiopským císařem stal Tewodros II. Tewodros se snažil zlomit klanové vazby svých vojáků a posílit jejich disciplínu tím, že jejich žold vyplácel sám a nikoliv prostřednictvím feudálů. Ze zahraničí nechal dovážet palné zbraně, zvláště děla. Vydával tvrdé zákony a popravoval bandity, kteří po svém zajetí odmítali obdělávat půdu. Své vojáky využíval i ke stavebním projektům a často pracoval po jejich boku. Tewodrova vláda měla i silný náboženský prvek: císař nařídil všem muslimům do roka přijmout křesťanskou ortodoxní víru a římské katolíky vykázal ze země.


Jsou Súdánci Arabové?

Publikováno: 8. září 2017

Súdán, do nedávna největší a jedna z geograficky nejrozmanitějších zemí Afriky, se v roce 2011 rozdělil poté, co si obyvatelé súdánského Jihu v referendu odhlasovali nezávislost. Vláda v Chartúmu výsledku referenda požehnala a tak nic nebránilo tomu, aby si převážně křesťanský a animistický jižní Súdán – jehož obyvatelé desítky let bojovali proti nadvládě muslimského Severu – šel vlastní cestou. Po odtržení Jihu se Súdán stal třetí největší arabsky mluvící zemí v regionu. Jedná se o rozmanitou zemi s řadou etnik a kultur, pozornost světové veřejnosti ovšem po léta poutala spíše série brutálních občanských válek.