Článek měsíce: Květen

Spartská zahraniční politika

Clanek mesice

Busta krále Leonida (autor fotografie David Holt)

Sparta, podobně jako většina jiných řeckých městských států, zpočátku sledovala vůči svým sousedům velice agresivní politiku. Během dvou vleklých a krvavých válek na přelomu 8. a 7. století př. n. l. si Sparta podrobila svého západního souseda – Messénii. Válka ale spartský stát vyčerpala natolik, že od té doby Sparťané v regionu usilovali o měkčí formu hegemonie.

Když v polovině 6. století př. n. l. Sparta prohrála válku se svým severním sousedem Tegeou, Sparťané se uchýlili k v té době překvapivému kroku a navrhli nikoliv dočasný, ale trvalý mír. Tato pozoruhodná iniciativa je starověkými prameny připisována jistému spartskému občanu jménem Chilón, jehož předcházela pověst o jeho moudrosti a který je běžně řazen mezi „sedm mudrců“ antického světa. Chilón bývá považován za autora výroků „poznej sám sebe“ a „všeho s mírou“ (někdy též jako „všeho moc škodí“), vytesaných do kamene v Delfách. Oba výroky naznačují, že politický posun ke smířlivosti si ve Spartě vynucovaly omezené zdroje.

Okupace Messénie ale pro Spartu představovala nový problém: stálou hrozbu lidového povstání ze strany porobených Messéňanů. Smlouva o neútočení a vzájemné podpoře s Tegeou tak nejen vyřešila hrozbu z jejich strany, ale navíc Tegejce zavázala poskytnout Spartě vojenskou podporu v případě messénského povstání. Spartsko-tegejská aliance se stala precedentem a Sparta posléze začala uzavírat obdobné spojenecké smlouvy i s dalšími městskými státy po celém Peloponésu.

V druhé polovině 6. století př. n. l. sahal spartský vliv od Sicílie, přes Afriku až do Persie; v tomto období si Sparta vydobyla pověst obránce demokracie proti tyranii. Plútarchos například uvádí, že se Sparta podílela na sesazení rodu Kypselovců v Korintu či tyranů jako Lygdamis z Naxu, Aischinés Sykionský, Symnachos z Thasu, Aulés z Fókidy, Aristogenés z Milétu nebo Aristomédés z Thessálie. Zcela určitě měli Sparťané lví podíl na vyhnání tyrana Hippia z Athén. Dnešní historikové tento seznam sice zpochybňují, leč připouští, že pověst Sparty jakožto postrachu všech tyranů má reálný základ. Je možné, že důvodem, proč Sparťané intervenovali u sousedů, je, že tyrani často až příliš ochotně uzavírali spojenectví s perskou říší – tím se spartské vměšování do vnitřních věcí ostatních městských států velmi rychle stalo záležitostí preventivní obrany. Jiným vysvětlením ale může být i to, že tyrani bývali populisté, jejichž moc se opírala o podporu lůzy, což konzervativním Sparťanům mohlo připadat nebezpečnější, než demokratické režimy ovládané aristokratickými elitami.

Kombinací vojenských a diplomatických úspěchů se tak ve druhé polovině 6. století př. n. l. Sparta stala nejmocnějším městským státem Řecka. Díky tomu se o její přízeň a podporu ucházela i řada zahraničních mocností. Např. v polovině 6. století př. n. l. ve Spartě žádal pomoc lýdský král Kroisos. Za vlády spartského krále Kleomena I. (520–490 př. n. l.) o vojenskou pomoc žádaly Samos, Skýthie, Athény i Milétos – leč překvapivě všechny žádosti byly oslyšeny. I přes svou aktivní politiku na Peloponésu, a v omezené míře i v oblasti na sever od Korintské šíje, si Sparta bolestně uvědomovala limity své moci a vyhýbala se válečným konfliktům na příliš vzdálených frontách. Když v prvním desetiletí 5. století př. n. l. povstala maloasijská řecká města proti perské nadvládě, Sparta jim odmítla přijít na pomoc. Neochota podpořit povstalce se může zdát bezcitná či dokonce nepatriotická, nicméně odráží skutečnost, že Sparta v té době prakticky neměla námořnictvo a proto jen těžko by dokázala efektivně vést válku na druhém konci Egejského moře.



Nejnovější články:

Kam zmizeli „bohabojní“?

Publikováno: 24. března 2019

Již řadu let před sebou máme obrázek lidí, kteří ztělesňovali průnik židovského náboženství a řecko-římské zbožnosti – tzv. „bohabojných“. V roce 1962 Paulyho encyklopedie (Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft) vymezila dělící čáru mezi bohabojnými a židovskými konvertity (proselyty). Především bohabojných bylo víc: „namnoze navštěvují synagogální bohoslužby, jsou v biblickém významu monoteisty a dodržují některá ustanovení Zákona, leč nepřistoupili na obřízku a tím i plnou konverzi. Říká se jim […] sebomenoi, či fobumenoi ton theon“. Vydání Encyclopedie Judaiky z roku 1971 uvádí, že „v diaspoře počet sebomenoi – nekonvertovaných pohanských ctitelů – vytrvale rostl a v prvním století jich už mohly být miliony“.


Němčina v Tichomoří

Publikováno: 1. prosince 2018

Počátky německého vlivu v Tichomoří sahají do šedesátých let 19. století, kdy firma Godeffroy & synové se sídlem na Samoe začala v různých částech Polynésie a Mikronésie zakládat síť obchodních stanic. V sedmdesátých letech došlo k upevnění a rozšíření vlivu také v Melanésii (vesměs na Šalomounových ostrovech a Bismarckově souostroví). Po sjednocení Německa v roce 1871 byla řada oblastí v regionu anektována jako kolonie nebo protektoráty: Marshallovy ostrovy (1878); Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví (1884); Mariany, Karolíny a Ťiao-čou (1898) a Samoa (1899).


Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.