Článek měsíce: Červenec

Křižácká hygiena

Clanek mesice

Vyobrazení koupele ze středověkého rukopisu

Jednou z nejsilněji přetrvávajících pověr ohledně středověku je představa, že středověcí lidé se nemyli a běžně chodili špinaví a smradlaví. To rozhodně není pravda. Server Medievalist.net uveřejnil k tomuto tématu obsáhlý příspěvek, který přináší zajímavé detaily (např. v Paříži ve 13. století existovalo 32 veřejných lázní, či že král Eduard III. ve svém paláci ve Westminsteru dal instalovat tekoucí teplou a studenou vodu).

Všechny křižácké státy, které vznikly po první, resp. třetí křížové výpravě, se rozkládaly v oblastech, které se již od dob Alexandra Velikého nacházely pod řeckým kulturním vlivem. Kypr i Levanta byly součástí starověké Římské, později Východořímské (Byzantské) říše, poté byly ovládnuty muslimskými Araby a v 8. a 9. století Turky. To znamená, že domorodé obyvatelstvo svými hygienickými návyky mělo blíže k Řecku, Římu, Egyptu a Arábii, než germánským a keltským kmenům či vikingům.

Zatímco koupání se v západní Evropě podle soudobých popisů provádělo v malých dřevěných kádích se závěsem, lázně v římských městech byly obvykle bohatě zdobené, prostorné a elegantní, často v atriu pod širým nebem a obklopené kolonádou. Lázně byly veřejným místem, kde muži uzavírali obchody nebo řešili politiku. Turecké a arabské lázně byly tmavší, intimnější, ale přesto i ty bývaly zdobené s kopulovitou střechou a mramorovou podlahou, lavičkami a fontánami. V muslimském světě nehrály lázně tak důležitou úlohu v politickém a obchodním životě, zato byly významné především z kulturního hlediska, neboť islám na osobní hygienu klade velký důraz. Řecko-římské a arabsko-turecké lázně byly vybavené podobně: měly místnosti s horkou vodou pro pocení (jako sauna) a místnosti se studenou vodou pro zchlazení. V obou se také prováděly masáže s aromatickými oleji.



Nejnovější články:

Bankovní aktivity templářů

Publikováno: 12. července 2019

V posledku to nebyl ani islám, ani vojenská moc nějaké saracénské říše, která přinesla zkázu templářskému řádu, ale bylo to jejich vlastní bohatství – a chamtivost jednoho křesťanského vladaře. Je ironií dějin, že církevní řád, který byl zpočátku tak chudý, že samo slovo „chudý“ si dal do názvu, nejenže pohádkově zbohatl, ale svými finančními aktivitami i proslul. Cynik by snadno řekl, že templáři byli víc bankéři, než válečníci.


Řád německých rytířů ve Svaté zemi

Publikováno: 10. července 2019

Řád německých rytířů je ve srovnání s templáři nebo špitálníky relativně pozdní a svou největší slávu a bohatství vydobyl nikoliv ve Svaté zemi, ale v severovýchodní Evropě. Neznamená to ale, že ke Svaté zemi nemá žádný vztah: jeho počátky sahají k třetí křížové výpravě a i ve 13. století hrál v křižáckých státech nezanedbatelnou úlohu.


Kam zmizeli „bohabojní“?

Publikováno: 24. března 2019

Již řadu let před sebou máme obrázek lidí, kteří ztělesňovali průnik židovského náboženství a řecko-římské zbožnosti – tzv. „bohabojných“. V roce 1962 Paulyho encyklopedie (Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft) vymezila dělící čáru mezi bohabojnými a židovskými konvertity (proselyty). Především bohabojných bylo víc: „namnoze navštěvují synagogální bohoslužby, jsou v biblickém významu monoteisty a dodržují některá ustanovení Zákona, leč nepřistoupili na obřízku a tím i plnou konverzi. Říká se jim […] sebomenoi, či fobumenoi ton theon“. Vydání Encyclopedie Judaiky z roku 1971 uvádí, že „v diaspoře počet sebomenoi – nekonvertovaných pohanských ctitelů – vytrvale rostl a v prvním století jich už mohly být miliony“.


Němčina v Tichomoří

Publikováno: 1. prosince 2018

Počátky německého vlivu v Tichomoří sahají do šedesátých let 19. století, kdy firma Godeffroy & synové se sídlem na Samoe začala v různých částech Polynésie a Mikronésie zakládat síť obchodních stanic. V sedmdesátých letech došlo k upevnění a rozšíření vlivu také v Melanésii (vesměs na Šalomounových ostrovech a Bismarckově souostroví). Po sjednocení Německa v roce 1871 byla řada oblastí v regionu anektována jako kolonie nebo protektoráty: Marshallovy ostrovy (1878); Země císaře Viléma a Bismarckovo souostroví (1884); Mariany, Karolíny a Ťiao-čou (1898) a Samoa (1899).


Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.