Článek měsíce: Červen

Komparativní analýza bitvy u Little Big Hornu a u Isandlwany: Paralely mezi americkými Indiány a Zuluy

Clanek mesice

Moderní představení bitvy u Little Big Hornu a Isandlwany.
Nahoře: Podplukovník Custer v bitevní vřavě (foto: James Woodcock, Billings Gazette)
Dole: Britská pěchota v podání skupiny Dundee Diehards (foto: Bongani Motaung, Northern Natal Courier)

Zaměřme se nejprve na určité sociologické podobnosti, které američtí prérijní Indiáni a Zuluové sdílejí. Obě skupiny byly polokočovné národy, jejichž živobytí bylo odvislé od velkých prostorných pastvin: v případě Indiánů to byla stáda bizonů, které lovili ze sedel svých koní, a v případě Zuluů šlo o stáda domestikovaného dobytka. Zemědělství ani u jedné skupiny nehrálo významnější roli kvůli migračnímu charakteru jejich populací. Vysoká míra mobility, kterou jak Indiáni tak Zuluové prokazovali v boji, byla přímým důsledkem jejich života ve stálém pohybu se stády.

Jak u Zuluů, tak u prérijních Indiánů dominovali muži, zatímco ženy měly na starosti manuální práce a starost o děti. Ideálem muže byl zdatný lovec-válečník, který v bitvě porazil každého nepřítele a z lovu nikdy nepřišel s prázdnou. Kromě lovu a boji se muži věnovali také náboženským a „státním“ rituálům, které byly ženám obvykle nepřístupné. Lze shrnout, že Zuluové i američtí Indiáni vyvinuli quasi-miliární společnost, jejímž středem byl občan-voják ve výborné fyzické kondici a vedoucí spartanský život. Obě společnosti se díky tomu v době před příchodem bělochů dokázaly prosadit jako dominantní regionální mocnost.

I když Zuluové bojovali jako lehká pěchota a Šajeni a Siouxové jako lehká jízda, mezi jejich výzbrojí a stylem boje najdeme řadu paralel. Základní zbraní zulských impiů bylo kopí, ale používali také dřevěné kyje (knobkerrie), sekery, vrhací oštěpy a v omezené míře i palné zbraně. Indiáni měli k dispozici zbraní víc, ale žádná nebyla výrazným způsobem lepší, než co měli Zuluové. Pro boj zblízka používali tomahawky, nože, kyje a kopí, na dálku pak vrhací oštěpy a pušky. Výzbroj obou národů byla v zásadě srovnatelná. Největším rozdílem bylo používání luku, ale v konečném důsledku to nemělo velký vliv, protože oba národy preferovaly boj zblízka spíše než přestřelky na vzdálenosti desítek metrů. Pozoruhodné rovněž je, že ač oba národy měly přístup k palným zbraním, Zuluové byli povětšinou mizerní střelci, kdežto Indiáni uměli střílet velmi dobře.

Navzdory nadsazené pověsti, které se dnes nejrůznější mastičkáři a šamani – jmenovitě např. Sedící Býk – v současnosti těší, tak ani oni, ani afričtí kouzelníci a jasnovidci neměli v praktických vojenských záležitostech větší slovo, než mají dnešní vojenští kaplani. Žehnali zbraním a dnům bitvy a celkově pomáhali udržovat morálku a bojového ducha válečníků. Spadaly na ně i určité medicínské povinnosti a často připravovali nejrůznější lektvary. Kromě lektvarů a zaříkávání byla zdravotní péče u Zuluů a Indiánů úplně stejná – tedy žádná. Zranění muži se museli bez pomoci dostat domů (pokud neměli to štěstí a cestou nepotkali nějaké osobní přátele, kteří jim mohli pomoci) a tam se v závislosti na síle a odolnosti jednotlivce uzdravit, anebo zemřít. Běloši v Africe i Americe byli častokrát ohromeni, z jak strašných zranění se někteří domorodci dokázali zotavit, a to bez pořádné pomoci nebo léků. Pro těžce raněné, kteří už by nikam nedošli, pak zbývala jen jediná pomoc – rána z milosti. Zuluové obvykle nešťastníka rychle bodli do srdce ze strany v oblasti podpaží, zatímco Indiáni bodli do srdce zepředu vlastním nožem umírajícího.

Pro bělochy to nejhorší a nejodpudivější na válkách s domorodci byl jejich zvyk rituálně zohavovat těla nepřátel. Skalpování či rozčtvrcení, které prováděli Zuluové i Indiáni, má u obou podobné kořeny. Vedle praktického ujištění, že nepřítel je skutečně mrtvý, bylo účelem zabránit, aby se duch nepřítele vrátil a strašil bojovníka, který jej v bitvě pokořil. Pro Siouxe a Šajeny pak skalpy představovaly trofej – podobně, jako si spojenečtí vojáci za druhé světové války brali na památku německé helmy, pistole Luger či japonské samurajské meče – a v neposlední řadě také počítadlo zabitých nepřátel, obdobně jako zářezy na pažbě.

Američané a Britové tváří v tvář podobným problémům vyvinuli podobné strategie. Na cizí území vstoupili rozděleni na tři oddíly, které ze tří stran mířili k místu, kde tušili hlavní sílu nepřítele. Britské kolony postupovaly ze severozápadu, západu a jihu. Americké jednotky útočily ze severovýchodu, severu a jihu. Směr, odkud invaze probíhala, odrážela směr expanze bělochů na domorodé teritorium. Kvůli tehdejším omezeným přepravním kapacitám a nepřístupnému terénu byla mezi jednotlivými kolonami britské i americké armády velmi ztížená komunikace. Úzká kooperace a vzájemná podpora byla vyloučena až do doby, kdy všechny dosud oddělené jednotky dorazily na cílové místo. V obou případech byl průzkum velmi ledabylý a znalosti o nepříteli prakticky žádné. Nedostatek informací měl za následek hrubé podcenění síly a bojových schopností domorodců, což mělo v obou případech tragické důsledky.



Nejnovější články:

Templářská vláda na Kypru

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.


Záhada ztracené osady Roanoke, první anglické kolonie v Americe

Publikováno: 1. května 2018

Když v roce 1590 přistála anglická loď s čerstvými zásobami v ostrovní kolonii Roanoke u východního pobřeží dnešních Spojených států, našli námořníci osadu zpustlou a liduprázdnou. Na 115 mužů, žen a dětí zmizelo beze stopy. Jediné vodítko představovalo jméno blízkého ostrova Croatoan vyryté v kůře stromu. Tím začíná příběh o zmizení osady Roanoke, jedné z největších záhad americké historie.


Staří Římané v západní Africe

Publikováno: 21. dubna 2018

V době svého největšího územního rozmachu sahala římská říše od Asuánu v Egyptě po Britské ostrovy – římský vliv ovšem díky obchodu a pohybu obyvatel sahal ještě dále. Dodnes je rozšířený názor, že saharská poušť ve starověku představovala nepřekonatelnou překážku pro cestování i obchod, není to ale pravda. Římané ve skutečnosti disponovali hustou a dynamickou sítí kontaktů sahajících až do subsaharské Afriky. Zlato, otroci, potraviny i koření, to vše proudilo z městských center ležících v úrodném povodí řeky Niger na sever do saharských oáz, aby odtud doputovalo až do římských přístavů v severní Africe. Proud zboží nebyl jednosměrný: ze severu na jih proudily drahé kameny, luxusní látky i peníze.


Krátké dějiny řádu templářů

Publikováno: 20. dubna 2018

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret. V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů.


Staří Řekové a Římané ve východní Africe

Publikováno: 15. dubna 2018

Tato studie je dalším pokusem o objasnění, jak staří Řekové a Římané navázali obchodní spojení s východoafrickým pobřežím a pravděpodobně také vnitrozemím. Takový počin je nespíše prvním svého druhu; pokusíme se přitom skloubit znalosti získané z archeologického výzkumu na tanzanském pobřeží a ostrovech se známými antickými písemnými prameny.